Pařížské Severní nádraží (Gare du Nord) je místem, kde se koncentruje řada problémů, které by kandidáti na pozici francouzského prezidenta jistě rádi viděli zametené hodně hluboko pod kobercem. Příměstské vlaky odsud míří zejména do pásu chudých předměstí, lemujících severní hranici města. Pohoda zevlující mládeže zde ostře kontrastuje se stresem manažerů v úprku na návazný spoj. Velkoměstská odcizenost a nová místa kolektivity Severního nádraží jsou v tomto článku metaforou hlubokého rozporu v současné francouzské společnosti.
Letošní francouzské volby, jejichž první kolo proběhlo v neděli 22. dubna 2007, měly jednu ze svých dramatických předeher právě na Severním nádraží. V úterý 27. března zde v půl páté odpoledne kontrolovali revizoři jízdenek třiatřicetiletého muže a jeho patnáctiletého společníka. Muž prý byl (podle mainstreamových médií) nelegální přistěhovalec, proto se spolu oba rozhodli k útěku. Revizoři však zavolali posily a oba muže přitlačili ke zdi. Banální historka, jakých se v pařížské městské dopravě odehrají denně desítky, se však stala předehrou k osmihodinovým nepokojům, v nichž proti policejním posilám vystoupila zejména mládež sdružující se na ochozech nádraží. To, že mělo srocení v prvé řadě politický charakter, dokládají skandovaná hesla jako „Sarkozy, fils de pute!“ (Sarkozy zkurvysyn) nebo „Police partout, justice nulle part!“ (Samá policie, žádná spravedlnost). Frustrace, která vedla řadu manifestujících k násilným střetům a vandalismu, ne nepodobným událostem horkého podzimu 2005, má jasně politické kořeny.
Rozkol ve francouzské společnosti však nelze jasně definovat v klasických politických termínech „levice“ a „pravice“, jak se o to pokusili komentátoři, kteří se svezli na výsledku prvního kola voleb. Řada voličů levicové kandidátky má k rasismu a xenofobii stejně blízko jako voliči Le Pena, a naopak hlavní pravicový kandidát se během kampaně snažil vysílat jasné signály o své multirasové podpoře. Jasná je tedy jen frustrace – rozložená geograficky, sociálně a generačně, spíše než rasově, nábožensky nebo etnicky. Skrytý (institucionální) i otevřený (pouliční) rasismus, namířený z valné většiny proti vlastním občanům, se však dosud nepodařilo vymýtit ani levicovým, ani pravicovým vládám. Problém navíc narostl do dnešních rozměrů hlavně v důsledku dlouholeté politické neochoty se jím vůbec zabývat.
Všudypřítomnost represivních složek ve veřejném prostoru velkých měst přinesla, spolu s jistotou části populace, že se nechává kontrolovat (šikanovat, bít) častěji než ostatní, pocity hořkosti vůči systému. To, že si nakonec mnoho mladých z chudých předměstí udělalo čas a zašlo si pro volební průkazy, většinu komentátorů překvapilo. Převládající veřejný diskurs, který po celá desetiletí reprodukuje stereotyp o jejich protisystémovém založení (rap, drogy a násilí), se ukázal jako zavádějící. Na druhé straně si ale těžko lze představit „bratrance“ (cousins, jak si mezi sebou přezdívají), kteří v nedělní ráno načísnou patku, zastrčí bílou košili do kalhot a vydají se k nejbližší volební urně volit světlou budoucnost pro zemi. Podle některých médií se jen malá část z těchto voličů uchýlila k jasně protisystémovému kroku – volbě kandidáta extrémní pravice, jehož zvolení by znamenalo definitivní vyhlášení války francouzské společnosti. Motivace valné většiny mladých z předměstí jít k volbám zřejmě plyne z faktu, že si značná část z nich ještě pamatuje, jak bolí modřina od elektrického obušku a jak pálí oči po slzném plynu. Kandidát pravice vyhlásil – před osmnácti měsíci ve funkci ministra vnitra – válku „holotě“ z předměstí a ta se teď vcelku logicky uchyluje k podpoře jeho protikandidátky.
Problémem ale zůstává, že řadový socialistický volič má „bratranců“ z předměstí obdobně plné zuby jako řadový volič pravice. Kandidátka socialistické strany si možná i z tohoto důvodu problémy chudých předměstí v kampani příliš k tělu nepustila. Odmyslíme-li si pro levici obligátní fráze o společnosti založené na solidaritě, připomíná v tomto ohledu její předvolební rétorika až nápadně jejího pravicového rivala. Na socialistických předvolebních guláších se nemávalo francouzskými vlajkami a nezpívala se Marseillaisa o nic méně než na jiných běžných nacionalistických shromážděních. Francouzská levice se tradičně ráda ohání národním zájmem a někteří její voliči, často znechucení například přesunem průmyslu do nových zemí Evropské unie, reagují na xenofobní argumenty vstřícně.
Ať však dopadne druhé kolo francouzských voleb jakkoli, je už teď jasné, že vítěz nebude moci před problémy „citlivých městských zón“ (oficiální eufemismus) zavírat oči tak, jak to oba hlavní kandidáti činili v předvolební kampani. Paradoxně smířlivější tvář vůči „holotě“ z předměstí nabídl během předvolební kampaně pravicový kandidát. Pokud se mu však podaří přesvědčit o svých kvalitách většinu voličů, může se Francie nejspíš těšit na více scén podobných té z konce března z pařížského Severního nádraží.
Autor je doktorand FF UK a UPV v Montpellier.