Z Německa k nám doléhají zprávy o tom, že se jedná o koupi dalších akcií nejprestižnějších současných tamějších novin Süddeutsche Zeitung regionálním vydavatelstvím Südwestdeutsche Medien Holding (SWHM), které má v novinách již od roku 2002 podíl ve výši 18,75 procent. Zatím se zdá, že jde jen o peníze. Ti, co svůj podíl chtějí prodat, požadují za jedno procento deset milionů eur a SWHM, který drží předkupní právo, je ochotný za jedno procento zaplatit jen milionů sedm a půl. Tato společnost sice přinesla do vydavatelství 150 milionů eur, ale na sanování stavu Süddeutsche Zeitung to nestačilo ani přes zavedená úsporná opatření, a to je důvod vyjednávaného prodeje. Předkupní právo pro holding se starým majitelům dnes nelíbí, protože noví podílníci poměřují náklady na vydávání celostátního deníku měřítky regionálních redakcí, což může podle vlastníků zcela poškodit prestiž nejvýše hodnocených německých novin. V redakci i mezi starými vydavateli panuje přesvědčení, že lepší by byli investoři z jiných oborů než lidé z lokálních novin, kteří by mohli desítky let budovanou redakci zničit ve velice krátké době, jako to učinili někteří lokální majitelé ze staré Evropy v nových zemích EU.
V Polsku se zase zdá, že opožděná lustrační mánie, která se má týkat všech médií, oslabí všechna média, jež jsou nepohodlná bratrům Kaczyńským, viz třeba Gazetu Wyborczu s Adamem Michnikem v čele. A minulý týden přišel s podobným nápadem nový slovenský premiér Fico, který by chtěl uzákonit právo na odpověď v případě, kdy se dotčená strana bude domnívat, že se o ní informuje neobjektivně. Proti tomu by nešlo v podstatě nic namítat, kdyby o objektivitě rozhodovaly třeba soudy nebo jiné nestranné instituce. Kdyby o tom měli ale rozhodovat politici, jak si to pan premiér Fico zřejmě představuje, byl by to jen snadný způsob, jak by se kdykoliv mohli dostat se svým výkladem světa na stránky libovolných tištěných médií, na obrazovky televizí či do éteru. Jak známo, každý politik považuje jakoukoliv kritiku své osoby za neobjektivní.
To, co ale skutečně zhoršuje způsob komunikace ve veřejném prostoru, politiky - zdá se - vůbec netrápí. Jde o vytěsňování informací emocemi. Vysvětlit změny daňového systému či zdravotnickou reformu už se nikdo v médiích ani nepokouší, zato když mladý student v univerzitním kampusu postřílí dvaatřicet studentů a pošle o tomto úmyslu médiím kazetu, odvysílá ji celý svět a on si tím může být předem zcela jistý. To je porucha našeho světa, která nás proměňuje, aniž přesně víme jak. Zprávy z Německa, Polska i Slovenska mají společného jmenovatele: takto oslabovaná média se ještě více otevírají teroristům. To jsou ti jediní, kteří mají a priori v naší civilizaci otevřený přístup do všech médií na úkor kritických hlasů a seriózních témat. Mohou za to ale vydavatelé, kteří se zajímají pouze o zisk, a politici, kteří se soustřeďují jen na momentální politický prospěch. Můžeme za to samozřejmě i my novináři, protože nemáme dost hrdosti ani nejsme tak bohatí, a tudíž nezávislí jako někteří novináři ve starých evropských zemích (třeba pánové Fest, Augstein atd.), a mohou za to i čtenáři, kteří se ještě nenaučili hlasovat penězi: kdyby nekupovali taková vydání, která je už svými titulky urážejí nebo která podlézají prezidentovi či předsedovi vlády a neusvědčují je ze lhaní, ať jsou z kterékoliv strany, museli by se vydavatelé chovat jinak. Rychlá komunikace po e-mailu a pomocí SMS takové možnosti již dávno nabízí.