Svět knihy

Zápisky z knižního veletoče

Setkání s německy píšícími autory na letošním pražském knižním veletrhu byla připravena dobře. Dokonce tak dobře, že se pilný čtenář literárních časopisů nemusel dozvědět vlastně nic nového a mohl se plně věnovat fyzičnu autorů i okolního prostředí. Na víc v tom hluku stejně nezbývalo.

Rozhovor s Karen Duveovou přineslo minulé číslo A2, první kapitolu románu Když jsme snili Clemense Meyera nabídlo číslo předcházející, povídka Šedivý antikvář od Katji Fuskové (narozené v Čechách) se objevila ve třetím čísle letošního Hosta. Že se z knih prezentovaly už otištěné úryvky, je celkem pochopitelné, podivněji působí skutečnost, že některé odpovědi jako by Karen Duveová četla přímo z českého periodika. Svědčí to – po lehkém pokrčení rameny – nejspíš o profesionalitě autorky, která ví přesně, jak má odpovídat, aby to vypadalo spontánně a zároveň oduševněle. Nepřímo se mi tím potvrzuje dojem, že si němečtí autoři ve srovnání s našimi mnohem víc věří, že se nestydí nejen stát si za svým dílem, ale i relevantně se k němu vyjadřovat. (Víc než zdravé sebevědomí autorů rušil posluchače všudypřítomný, vlezlý hluk veletržního dění. Při čtení soudržné, ale poněkud rozvláčné povídky Katji Fuskové se dokonce třásla minerálka v připravených lahvích.)

 

Zlaté východní časy

Během vystoupení Clemense Meyera a Karen Duveové obdrželi zúčastnění kromě sluchátek se simultánním tlumočením, jež zajišťovala paní s červenými vlasy a usínající zvukař, též přeložené úryvky coby partituru, s níž mohli průběžně srovnávat autorem čtený originál. Společným rysem těchto autorů byl zájem o prostředí bývalého východního Německa, fascinace tím, co zbylo ze zlatých DDR-Zeiten. Deštivý román Karen Duveové se odehrává v jakési močálovité krajině, kde se hlavní postavě zjevují mrtvoly utopených žen, Clemens Meyer zaujal sociálněkritickým vylíčením životní situace náctiletých, kteří vyrůstají v Lipsku devadesátých let dvacátého století a potloukají se v jeho ulicích. Poněkud přehnané fabulování, „autentizování“ drogových a vůbec kriminálních zkušeností bylo vlastně na újmu uvěřitelnosti přednášeného textu, na druhé straně mne velmi upoutal Meyerův slovník; nejsem odborník, ale vzhledem ke zdejšímu (někdejšímu) fenoménu undergroundu a s přihlédnutím k obecným jazykovým podmínkám se domnívám, že u nás se píše v hovorovém jazyce mnohem běžněji. Fakt, že celý pětisetstránkový román byl napsán echt umgangssprachlich, drsňáckou řečí, mohl na domácí kritiku působit opravdu nevšedně.

Při poslechu několika úryvků je těžko možno „vyčíst“ něco více, poskytnuté překlady mohly fungovat nanejvýš jako ochutnávky (Textproben – máme my něco podobného?), na základě nichž se dovtípíme, na co se můžeme v budoucnosti těšit. V případě Clemense Meyera se kritika zmiňovala o vlivu amerických autorů – ten dosvědčil i Meyer sám; vzpomenu-li však na takový Konec světa Emila Hakla, zdá se mi, že u třicetiletého německého romanopisce převládá příliš velká snaha o atrakci. Vědomí, že si prostě můžu nafabulovat, co chci, aniž bych to musel prožít, není lehké zkrotit. Duveová a Fusková šly na svět knihy sofistikovaněji; literatura je přítomna jako důležitý moment uvnitř jejich příběhů. Jedna kniha v povídce Katji Fuskové (podobně jako u Michala Ajvaze) přehodí výhybku životního běhu, hlavní hrdina regenrománu Karen Duveové, která ještě četla z feministické pohádky Unesená princezna, je zase neúspěšný spisovatel.

 

Sto let po Mahlerovi

Je mi trochu líto, že nepřijelo víc německy píšících autorů, když jen berlínských mohlo být loni v Brně na Měsíci autorského čtení okolo třiceti. Chyběli básníci. Před dvěma lety v Praze četli Aleš Debeljak a Dane Zajc, loni u příležitosti veletrhu vyšla celá antologie lotyšských veršů… Snad se pořadatelé rozhodli tento nedostatek vyvážit čtenářsky mohutným Irvingem, který nakonec pro nemoc nepřiletěl, nebo besedami se zpěvákem Monkey Business a s dalšími celebritami. Svět knihy naštěstí bylo možné využít k výhodnému nákupu dobrých titulů, k (náhodnému) potkávání a (nenáhodnému) setkávání.

Procházky lesklým, zmnoženým, hýbajícím se knihkupectvím jsem interpoloval kávou vně i uvnitř Výstaviště, u sdruženého stánku malých nakladatelů (chyběly Opus, Triáda…) nebo u osamoceného stánku s občerstvením na pokraji Stromovky; dále skvělou překladatelsko-popularizační dílnou Mariany Houskové a v pátek večer poněkud roztěkaným poslechem Mahlerovy Sedmé v Rudolfinu. Ta s veletrhem zdánlivě nemá nic společného, ale stojí za zmínku, že před necelými sto lety měla světovou premiéru právě na Výstavišti, kterýžto údaj jsem vyčetl z doporučeníhodné mahlerovské monografie, již letos u stánku H & H vyprodávali za pouhých čtyřicet korun. Když jsem se přistihl, že při třetí větě symfonie (Zdeněk Mácal sklidil velký aplaus) uvažuji, zda investovat do Daniely Ficherové, nebo raději do Daniely Kapitáňové, napadlo mne, že je toho už trochu moc, a že všeho moc škodí, i příjemného.

Autor studuje hudební vědu na FF UK.