Jako odrazové sofa k debatě o českých cenách za literární tvorbu nabízíme několik tematických informací ze zahraničí. Naše krkolomná anketní otázka pro literární vědce, překladatele, redaktory či agenty zněla: Jaký dobrý příklad a jaké nebezpečí z praxe literárních cen v dané zemi můžete zmínit v souvislosti s českým kontextem?
Povzbuzení začátečníkům – Japonsko
Srovnávat praxi českých a japonských literárních cen asi nelze – každá je jiná, stejně jako jsou jiné oba knižní trhy. Hlavně asi proto, že je japonských čtenářů víc než našich, což je znát. I proto je literatura v Japonsku vážené odvětví, jemuž se věnuje pozornost nejen odborná. Každoroční dvojí udílení Akutagawovy ceny novým talentům je událostí. Čísla Bungei šundžú (Literárních letopisů) s vítěznou prací koupíte i na venkovských nádražích odlehlých prefektur. – Samotných cen je v Japonsku požehnaně. Zaštiťují je nakladatelské a novinové firmy, či stát, regionální správy a místní nadace. Vznikají i nové (nedávná Cena Kenzaburóa Óeho). Zvláštní ceny začínajícím autorům jsou často odrazové můstky, které laureátu umožní věnovat se tvorbě naplno. I populární spisovatel Haruki Murakami zmiňuje svou cenu Gunzó (literární časopis nakladatelství Kódanša) jako událost, jež ho po debutu roce 1979 přesvědčila, že má psát dál.
Mám-li jako Čech hodnotit, je výsledek pozitivní a inspirativní. Věnuje-li se literární tvorbě v té které zemi náležitý odborný i veřejný zájem a péče, vzkvétá a těší se popularitě i ve věku počítačové zábavy, i tam, kde jí vydatně konkurují komiksy manga atd. Odstrašující příklad v tom pro nás nevidím.
Tomáš Jurkovič, japanista a překladatel, působí na FF UK v Praze, t. č. na studijním pobytu v Tokiu
Nekonečné množství afér – Francie
Dobrý příklad? Nevím... Snad pro popularizaci, medializaci, ba i globalizaci... literatury. Uniformizaci vkusu. Ceny provází exhibicionismus, elitářství a egocentrismus. A k tomu aféry, paradoxy, zhrzené ambice.
Množství francouzských literárních cen je odstrašující, jsou jich stovky. Těch nejslavnějších je pár – a v nominacích se pohříchu točí stále stejná jména. A občas, pro zpestření, poroty vytáhnou někoho neznámého či pozapomenutého. A třeba jeden z nejpřekládanějších současných spisovatelů, tolik kontroverzní Michel Houellebecq, se přes všechnu slávu dodnes dočkal pouze druhořadé Prix Interallié, ačkoli novináři ho pravidelně považují za nejsilnějšího favorita. Pravda, není to ta nejlepší, či lépe, elitní literatura – jenomže co je nejlepší? A pro koho vlastně? Jak se to pozná?
Francie obecně na ceny nadává – dokola citované jsou případy velkých spisovatelů a jejich prvotin, které ceny minuly (Proust, Céline...), či slavné Sartrovo ignorování jemu udělené Nobelovy ceny –, ale také na ně sází a dá. Staly se součástí literárního života a zejména knižního trhu. Hrají velkou úlohu v tom, že se díky nim o knihách a jejich autorech hodně mluví (což se ale ve Francii děje i mimo podzimní „cenovou“ sezonu). Pomáhají vybraným produktům na cestě ke čtenáři. Zároveň ale dělají z literatury kompetenci, simulují prostředí zdánlivě objektivní porovnatelnosti a zdánlivě přípustné klasifikace knih – třídění na tu jednu nejlepší a ostatní, co asi nestojí za nic. Takové pojetí literatury je ale (podle mě) divné.
Jovanka Šotolová, romanistka a překladatelka, působí na FF UK v Praze
Korektní škatulky – Velká Británie
Mám za to, že výhody převažují. Samozřejmě je možné vznést spoustu námitek a dlouho bylo v módě nad cenami ohrnovat nos, nicméně – jsem přesvědčen – je třeba si uvědomit dvě věci. V dnešním světě, který vyznává kult „informace“ do té míry, že jsme informacemi zahlceni, fungují literární ceny jako určitý ukazatel, který čtenáři nabízí jistou orientaci. Druhou věcí je naše očekávání: samozřejmě, ceny nejsou ani nemohou být „objektivní“, ale není chyba spíše v našem očekávání objektivity?
Jsou tu i rizika. Problém je, když dojde k inflaci cen. To se stalo v Británii, kde se dnes snad každá instituce chlubí vlastní literární cenou. Chyba po mém soudu rovněž je, když se literatura různě škatulkuje – například zvláštní ceny pro ženy, etnické menšiny atd. Myslím, že ideální situace je taková, když je cen pár a jsou dostatečně zavedené. Takové ceny zajistí knihám tolik potřebnou publicitu, ovšem hlavně rozpoutají jistou debatu – vedou nás k tomu, že si knihy koupíme a diskutujeme o nich. Co víc si přát.
Ladislav Nagy, anglista a překladatel
Mocenský boj cen – Rusko
V Rusku se každoročně uděluje nepřeberné množství literárních cen – od statutárních za celkové dílo a autorovy zásluhy (Básník) přes čtenářské, které jsou spojeny především s internetovou sítí, a profesionální, kde se literáti oceňují navzájem (Moskevské skóre), až po ocenění od odborníků (cena Apollona Grigorjeva). Je téměř nemožné, aby se nějaká kniha nedostala alespoň na jeden z nominačních seznamů. Proto mohl literární vědec Dmitrij Bak v rozhovoru pro literární přílohu Nezávislých novin Ex libris s trochou nadsázky prohlásit: „Není-li kniha nominována, znamená to, že není ani v literatuře.“
Samozřejmě, že není cena jako cena. S hierarchií jednotlivých cen je to tu však poněkud obtížné. Ceny nejsou zacíleny na trh, na ledajakého čtenáře – v podstatě každá z nich má svůj okruh příznivců, svou „tusovku“. Jako pokus o radikální narušení této rozmanitosti, o její novou postsovětskou hierarchizaci je možné vnímat nové ocenění nazvané Velká kniha. Jeho zakladatelé, mezi nimiž je například Roman Abramovič či Obchodní dům GUM, svou cenu bez meškání pasovali do vůdčí role. Nikoli snad pro vážnost poroty, v níž mohou zasedat literární vědci stejně jako významní státní úředníci, ale pro tři miliony rublů pro vítěze. Z ocenění, jež si podle oficiálních prohlášení klade za cíl upevnění humanistických ideálů ve společnosti, posílení nezištné vzájemné pomoci a atmosféry úcty k hodnotám ruské kultury, je až příliš cítit snaha o kontrolu nad literárním procesem. Čtenáři, který nepatří mezi nadšené přívržence některého z dnes již menších ocenění, je od loňského roku naservírována ta jediná správná Velká kniha.
Alena Machoninová, rusistka, t. č. působí na Moskevské státní univerzitě
Královský zájem kontra inflace – Španělsko
Nejprestižnějším (a snad pro nás vzorovým) hispánským literárním oceněním je cena Miguela de Cervantese, udělovaná od roku 1976 žijícím spisovatelům španělského jazyka. Držitelem tedy může být jak španělský, tak hispanoamerický autor, jehož dílo rozhodujícím způsobem přispělo k rozvoji španělsky psaného písemnictví. Obdržet ji může básník, prozaik i – protože se pohybujeme v oblasti hispánské kultury, kde významnou úlohu sehrála esejistika – esejista (například filosofka María Zambranová, 1988). Slavnostnímu předávacímu aktu, který se koná vždy 23. 4., v den výročí Cervantesova úmrtí, je přítomen španělský král a jistě není náhoda, že knihovny Cervantesových institutů ve světě nesou vždy jméno některého z držitelů (v Praze Carlose Fuentese). Cena je dotována 90 000 (!) eury, její nositele navrhují Akademie jazyka španělsky mluvících zemí, v porotě zasedají osobnosti hispánských univerzit a akademií.
Ve Španělsku se jinak uděluje okolo šedesáti literárních cen, takže lze bez obav hovořit o inflaci. Ocenění jen sotva může být ukazatelem kvality, jak se o tom hovořilo i na letošním Světě knihy v Praze. V případě nakladatelských cen (Planeta, Alfaguara) vstupují do hry především marketingové zájmy. Uvítala bych, kdyby cen bylo méně, ale byly zárukou kvality a při množství vycházejících titulů sloužily k orientaci v tom, co je a co není literatura. Cervantesova cena mě zatím nezklamala, mezi jejími držiteli jsem nenašla jméno, které by vyvolávalo pochybnosti.
Anna Tkáčová, překladatelka
Rozmanitá opatrnost – Polsko
Literárních cen se v Polsku uděluje ročně přes sto. Ústav pro českou literaturu uvádí kolem šedesáti cen českých, přičemž se mezi nimi ale nacházejí i ceny momentálně neudělované a také „anticeny“ pro díla výjimečně negramotná. Když však vezmeme v úvahu počet obyvatel, respektive knih vydávaných v Česku a v Polsku, statistika odměn na obou stranách Krkonoš se víceméně vyrovná. Rozhodně se nebude moci srovnávat s takovými knižními velmocemi, jako je Francie, kde se rozmanitých literárních cen předává každý rok přibližně tisíc. A čím více cen, tím lépe pro čtenáře, pro něhož je přeci jen přínosnější být informován o vkusu (více či méně) odborných komisí než o trendech řízených samotnými nakladateli. Platí to i v případě nové gdyňské ceny, která minulý rok vyhlásila konkurenci polské obdobě (a vzoru) Magnesie Litery – ceně Nike. Přestože se po svém prvním udílení ukázala stejně opatrná a oproti příslibům nedokázala přemoci tendenci oceňovat tržně korektní díla, je dalším silným hlasem na literárnětržním fóru. Polským cenám chybí společný informační ústřední kalendář, který by podobně jako seznam připravený ÚČL plnil funkci výchozího průvodce pro zájemce o literární vavříny.
Joanna Derdowska, doktorandka Ústavu české literatury a literární vědy FF UK, t. č. na studijním pobytu v Paříži
Zvýšení prodejnosti a politický boj – Německo
Pozitivně je třeba hodnotit veletržní ceny: Ocenění Lipského knižního veletrhu a Německou knižní cenu, která je udělována v předvečer Frankfurtského knižního veletrhu. Kromě výrazné finanční odměny znamenají obě pro autora povětšinou i výrazné, až několikanásobné zvýšení prodejnosti oceněné knihy i znatelný zájem ze strany zahraničních nakladatelů. Mají též silnou podporu od tuzemských médií a nakladatelů.
V Německu existuje řada literárních cen, někdy při rozhodování panuje velký tlak, často i zájmy zcela jiné než ty, které by v diskusi o literatuře bylo možné očekávat. To je případ loňského udělení/neudělení ceny Heinricha Heineho Peteru Handkemu, kdy po předběžném oznámení výsledku začali místní politici s odkazem na Handkeho vyjádření o Miloševićovi rozhodnutí zpochybňovat. Handke cenu nakonec odmítl, pro město Düsseldorf z toho byla velká ostuda a v Berlíně se spisovateli složili na cenu novou. V té době se vedla skutečná literárně-politická debata, již v Česku postrádáme.
Eva Vondálová, vedoucí knihovny Goethe institutu
Elitní ceny a tribuny lidu – Itálie
Zatímco poválečná doba vyznamenávala své hrdiny, svobodu slova bez cenzury, povzbuzovala velké italské literáty a dodnes tak tradičními cenami Bagutta, Strega, Viareggio činí, od šedesátých let existuje takzvaná demokratická cena čtenářů Campiello (a její vulgární varianty), kde si nejlepší román vybírá tribuna lidu. Vstup čtenáře do zásvětí literatury, možnost vybrat si/vytvořit si svého spisovatele pod drobnohledem kamer a jásajícího davu, nepříjemně připomíná televizní Superstar naruby. Jako by v Itálii existovaly pouze tyto dva typy: elitní, pro smrtelníky bez konexí téměř nedostižná meta, a komerční stoupa, do které žádný spisovatel s iluzemi spadnout nechce. Literárních ocenění je na dva tisíce ročně. O výlučnost díla, přínos literatuře či o nový náhled na lidství v nich příliš nejde. Autor a jeho tvar stojí daleko za spletitými vztahy soudce, nakladatele a čtenáře. Nezoufejme, snad je to proto, že téměř každý třetí Ital napíše básnickou sbírku a každý desátý prózu. Vyjdou kupodivu tiskem. A podle italské tradice kritika své velké spisovatele korunuje až posmrtně a hrdě! Do českého kontextu bych však takový model nezaváděla.
Klára Löwensteinová, italianistka