Třicet let od vlny atentátů debatuje Německo o roli násilí a bývalých násilníků v podmínkách demokratického státu.
Může bývalá teroristka učit děti migrantů němčinu? A má její někdejší spolubojovník v rudých brigádách, které vraždily ve jménu marxismu, nárok na omilostnění? Diskuse o třicet let staré historii Frakce Rudé armády (RAF) jako by v Německu nebrala konce.
Kdyby si radikálové z RAF hledali záminku pro svůj comeback, nemohli by si vybrat příhodnější chvíli. Nejen že v dubnu uplynulo třicet let od vraždy generálního státního zástupce Siegfrieda Bubacka, která odstartovala slovy Heinricha Bölla válku „šesti proti šedesáti milionům“, ale zároveň se kauza levicového terorismu opět dostala do soudních síní. Nejprve byla po čtvrtstoletí stráveném ve vězení propuštěna Brigitte Mohnhauptová, jedna z vůdčích figur tzv. druhé generace RAF. A krátce nato státní zastupitelství znovu otevřelo kauzu atentátu na Bubacka. Objevily se totiž nové výpovědi, podle nichž Christian Klar, tedy člověk, který si za útok odpykává doživotní trest, v dubnu 1977 na právníkův mercedes pravděpodobně vůbec nestřílel. Do nepříjemného tlaku se tak dostal i prezident Horst Köhler, který ale již dal najevo, že dva roky staré Klarově žádosti o milost nevyhoví.
Je mediální návrat tragického příběhu skupinky fanatiků, kteří šířili svou pravdu se samopalem v ruce, jen formou politické prostituce, jak naznačil týdeník Die Zeit ve svém úvodníku, nazvaném RAF jako porno? Nebo fascinaci levicovým terorismem živí pocit generační vyprázdněnosti, kterou v sedmdesátých letech zažívali účastníci studentské revolty bouřlivého roku 1968 a která se teď možná vrací? Německá zkušenost každopádně ukazuje, že odsoudit politické vraždy jako obyčejné kriminální činy několika pomatenců, kteří si na své konto připsali celkem 34 mrtvých, by bylo příliš snadné a laciné řešení.
Německý „horký podzim“ roku 1977, který odstartoval již na jaře Bubackovou vraždou a skončil v říjnu neúspěšným únosem letounu Lufthansy do somálského Mogadiša, ale i další vraždy, přepadení a únosy RAF jsou spíše tragickým vyvrcholením pocitu marnosti a beznaděje generace, která nedokázala najít nenásilný vztah k mocenským strukturám, ani se jí nepodařilo vyrovnat se s minulostí. V roce 1968 příslušníci této generace rozhněvaně útočili na své rodiče za to, co všechno udělali, případně neudělali za nacismu. O desetiletí později si pak ti samí lidé zřejmě vyčítají, co vše by se bývalo dalo udělat v bouřlivých dobách šedesátých let, kdy vše vřelo politickou angažovaností. A co se neudělalo. Obojí, tedy osmašedesátnický komplex promarněných šancí (v německém kontextu ale nemá mnoho společného s československou zkušeností) a levicový terorismus, od sebe dost dobře oddělit nelze. Dokazuje to například historik Wolfgang Kraushaar v loni vydaném objemném sborníku RAF a levicový terorismus (RAF und der linke Terrorismus). Podle Kraushaara se koncept ozbrojeného boje a městských guerill zrodil v tehdejším Západním Berlíně již v Dutschkeho okruhu, tedy v radikální skupince Socialistického německého svazu studentů. Agitace a volání po socialistické revoluci, což byly jeho původní prostředky, totiž narazily na hranici nezájmu. A tak zatímco například pozdější ministr zahraničí Joschka Fischer ještě v roce 1973 neúnavně rozdával letáky dělníkům ve Frankfurtu nad Mohanem, jiní dospěli k názoru, že bez zbraně v ruce a výbušnin v kufru nelze pokroku na cestě k beztřídní společnosti dosáhnout.
Komplex ’68
Latentní touhu po radikálním řešení pocitu zmaru a vyprázdněnosti již předtím výborně vystihl Uwe Timm ve svém románu Rot (Rudá), jedné z nejlepších generačních výpovědí, které v Německu v poslední době vyšly. Jeho hrdina, šedesátník Thomas Lindner, tak dlouho plánuje bombový útok na Vítězný sloup v Berlíně a bilancuje své duševní vyvanutí, až se k odpálení nálože nakonec neodhodlá. Nemožnost odpoutat se od minulosti, té národní i té osobní, ostatně vystihuje také Lindnerovo povolání. Živí se totiž jako smuteční řečník, který zručně napravuje často pokroucené životní příběhy zemřelých. Jen vlastní dějiny se mu vyretušovat nedaří.
Onen rozhodující krok od spřádání plánů a představ k dokonanému teroristickému aktu z psychologického hlediska pak výtečně popsal hamburský historik Jan Philipp Reemtsma. Podle něj celá levice v sedmdesátých letech obdivovala domnělou autenticitu životního postoje členů RAF, i když s násilím ve své většině nechtěla mít nic společného. Mezi radikály a těmi, kdo vyměnili pravdu revolučního marxismu za kdysi tolik nenáviděný poklidný maloměšťácký život, tak vznikala zvláštní symbióza. „Žádná teroristická skupina by nebyla nijak úspěšná, kdyby neměla takového chápajícího třetího, který by s ní sdílel touhu po opravdovosti, nezcizeném životě, intenzivní rozdíly a hlouposti, ale sám by si přitom nikdy nedovolil udeřit,“ píše Reemtsma v knize Rudi Dutschke, Andreas Baader a RAF (Rudi Dutschke, Andreas Baader und die RAF). Teror by nikdy nebyl úspěšný bez publika, ať už šlo o sympatizanty nebo odpůrce. Ti totiž společně s médii podle hojně citované knihy Terorismus – provokace moci (Terrorismus – Provokation der Macht) Petera Waldmanna spoluvytváří celkový obraz terorismu, který tento emeritní profesor politologie chápe jako extrémní strategii komunikace.
Fascinace levicovým terorismem a množství literatury, které se v posledních letech v Německu k tomuto tématu objevilo, ale neznamená, že by historie RAF byla probádaná. Ostatně i kancléřka Angela Merkelová nedávno žádala „úplné objasnění“ dějin rudých brigád.
Úkol i pro české historiky
Neprobádané pole se otevírá i pro české historiky – odkazy RAF k zásadám internacionalismu a socialistického hnutí nebyly zdaleka jen zbožným přáním hrstky kriminálních pomatenců. Režimy východního bloku tak musely řešit nikoli nepodstatné dilema: kritika RAF německé kapitalistické společnosti jako skrytého fašismu se v podstatě shodovala s komunistickou propagandou, otevřené podněcování násilí v kapitalistických zemích bylo ale pro Moskvu už diplomaticky nepřijatelné. Jako jediné řešení jí tak zbylo ideové zásady RAF veřejně dehonestovat jako zneužití marxismu ve prospěch řádění kriminálních živlů. Tak ostatně o událostech roku 1977 referovalo i tehdejší Rudé právo. Okrajově se postoji socialistického tábora (nesmíme zde zapomínat ani na Jemen, kde se mnoha členům RAF dostalo výcviku) věnuje Šárka Daňková ve své nedávno vydané studii RAF – Frakce Rudé armády, která je prozatím jedinou českou monografií na toto téma. Přitom je třeba dodat, že reálná politika socialistického tábora byla často mnohem vstřícnější, než oficiální zatracení naznačovalo. Tehdejší NDR například několika členům RAF poskytla falešnou identitu a umožnila jim poměrně luxusní život rezidentů Stasi.
„RAF byla – proti tendenci této společnosti – revolučním pokusem menšiny o převálcování kapitalistických pořádků. Jsme rádi, že jsme byli částí tohoto pokusu.“ Těmito slovy třicítka signatářů v roce 1998 svou teroristickou buňku rozpustila. Uzavřeli tam možná jednu historickou kapitolu, nikoliv však spory o její interpretaci.
Třicáté výročí jejich několikaměsíčního ozbrojeného boje s německým státem s sebou přináší nejen množství zajímavých studií a otázek, ale i kýče v podobě triček s logem rudé hvězdy a samopalu. Ani tři dekády ale zřejmě nestačí na dostatečné osvětlení fenoménu RAF. Jisté je jen to, že „revoluční pokus“ teroristů operujících pod rudou hvězdou bude zaměstnávat německou společnost i nadále.
Autor působí v redakci aktualne.cz.