Festivalová sezona začíná. Přinášíme ohlédnutí za regionální přehlídkou, která měla překvapivě odvážnou a dobrou dramaturgii.
Olomouc má za sebou XI. ročník festivalu Divadelní Flora s mottem Člověk mezi lidmi. Ač je to motto poměrně vágní a hledat bychom pod ním mohli ledacos, skrývalo překvapivě náročnou dramaturgii. V hlavním programu (1.–6. 5.) a v navazujícím off programu (7.–10. 5.) se nabízela opera, činohra, tanec, pohybové divadlo, hudba i film.
Výhodou olomouckého festivalu je mladé studentské publikum a poměrně klidná atmosféra. Hlavní program (a této části festivalu se budu věnovat) se drží dvou až tří představení denně. Rozhodně tu nenajdeme festivalovou zběsilost, kdy dav diváků běží přes celé město na další představení. Na druhé straně je čas posedět v kavárně, nasávat atmosféru univerzitního města, přečíst si program nebo Festivalový zpravodaj. Divadelní Flora také není ten typ akce, na níž přespolní kritická a studentská obec téměř vytlačí místní publikum. Je to festival v Olomouci a pro Olomouc.
Čechov přijel ze Slovenska
K tomu nejlepšímu, co se dalo letos v Olomouci vidět, patří bezpochyby dvě inscenace ze Slovenska v Moravském divadle. Shodou okolností Slováci přivezli dvakrát inscenaci Antona Pavloviče Čechova. Slovenské komorné divadlo z Martina Ivanova, oceněného pěti Doskami. Divadlo Alexandra Duchnoviča z Prešova, hrající v rusínštině, Strýčka Váňu. Mají-li obě inscenace něco společného, pak velkou soustředěnost. Jednak vizuální – z velké míry se dějiště omezuje na točnu, za druhé na konkrétní postavy, lidské příběhy a psychická vyšinutí.
Ivanova režírující Roman Polák přidává prvky orientálního loutkového divadla. Černě oblečeným vodičům loutek jsou vidět jen oči a jsou téměř permanentně přítomní. Jako pozorovatelé, jako skuteční loutkáři, kteří oživují loutku malého chlapečka s balónky nebo nahé ženy – figuríny, jako mlčící sluhové, kteří rázem zasahují do vypjatého děje, manipulují postavami jako loutkami a vydávají úsečné pokyny v nesrozumitelném orientálním jazyce. Zároveň režisér rozvedl i motiv Sářina židovství. Velice silná je scéna, v níž Sára obrácená čelem ke zdi odříkává hebrejskou modlitbu a za ní klečící doktor Ľvov ji doplňuje vlastní, pravoslavnou.
Výtvarník scény Vladimír Čáp a výtvarník kostýmů Peter Čanecký se drží výhradně černobílé stylizace. Dominantou scény jsou na točně umístěné posuvné černé a bílé paravány. Černobílé vycpané kostýmy deformují lidské postavy tak, jak jsou pokrouceny jejich životy. Ivanov je depresivní, jeho stav je skutečně lékařská diagnóza.
Díky loutkám je Ivanov zároveň velice poetické divadlo. Loutkami se naznačuje sex, ale také Ivanovova sebevražda. Barevnou monotónnost zas podtrhává skoro jediná výraznější barva, rudá krev, kterou na sklo vykašlává jeho manželka Sára.
Prešovský Strýček Váňa je výpravou mnohem tradičnější, hned první scéna se dokonce odehrává na pozadí pravoslavných ikon a hořících svící, domácího oltáře, v kostýmech najdeme více historických inspirací. Když ale na závěr Soňa odříkává svůj monolog, je to naprosto současný výraz totálního zoufalství a zároveň naděje nalezené na úplném dně. Režisér Svetozár Sprušanský se nebojí hnát herce k patosu, vypjatě emocionálnímu projevu, až enervující lehké hysterii.
Strýček Váňa, tak jako Ivanov, nabízí působivé a silné divadelní obrazy, které si i s odstupem téměř přesně vybavíme. Strhující je třeba skoro prázdná scéna, jen na točně v pozadí s naznačeným dřevěným domem, po které se z obou stran jeviště koulejí prázdné láhve od vodky. Narážejí na sebe, padají do parteru. Mezi nimi pak jsou Váňa a doktor Astrov jako ztracení, přeskakujíce po dřevěných stoličkách jako po kamenech ve vodě.
Souložící králíci a posedlost v šapitó
Po svém pojalo motto festivalu (a předpokládanou jazykovou bariéru) bulharské Divadlo Alma Alter ze Sofie: naučilo se svůj text česky. Jeho zakladatel a vedoucí Nikolaj Georgiev totiž žil čtrnáct let v někdejším Československu. Tento žák Jerzyho Grotowského, navazující na principy chudého divadla a na myšlenky bulharského divadelníka Gea Milena, a jeho dvě herečky, Petja Josifova a Sněžina Džangozova, přivezli do Divadla hudby inscenaci The impossible you, the impossible me. Kombinují improvizaci, kabaret, tanec, činoherní postupy, vtahují do děje publikum. Je to divadlo tady a teď, s konkrétními diváky a jejich momentálními reakcemi. Dvě těhotné sexy dívky si chtějí možná naposledy zařádit. Neváhají tančit na stole nebo na sebe vylít láhev mléka. Dva „porození“ králíci spolu začnou na stole souložit, jako kdyby svým animálním způsobem naznačovali, že rozmnožování je nekonečný koloběh.
V šapitó na nádvoří Tereziánské zbrojnice se nabízelo pohybové divadlo, alternativní projekty. Nejzajímavější z toho, co jsem v šapitó viděla, byl Dybbuk Teatru Novogo Fronta, fyzické divadlo, neuvěřitelně precizní one woman show Iriny E. Andreevy. Dybbuk je v židovské tradici putující duše, která vstupuje do živých lidí. Když Andreeva sedí na zemi, ve tmě zahalená černým pláštěm, a vidíme jen její hlavu, vyholenou a nabílenou, se zvýrazněnýma očima a rty, nasvícenou sinalým světlem, uvěříme jí všechno. Vypadá tak přízračně a neživotně! Její tělo je materiál, který se může změnit jak v zrzavou pop divu, tak skřeta se špičatýma ušima nebo bezpohlavní postavu plazící se ze suchého listí. Sama Andreeva, její tělo, je dybbuk vstupující do jednotlivých rolí jako do cizích živých bytostí.
Jako na každém festivalu objevily se také v Olomouci kusy lepší i ty, co spíše zapadnou. Co ale oceňuji především, je výběr zaměřený kvalitativně, nesázející primárně na líbivost a nekalkulující s návštěvností. Přestože v rámci hlavního programu převažovaly domácí produkce, našla se i kvalitní dovozová představení. Trochu však chyběly diskuse, které k festivalům patří. Podporují festivalovou atmosféru a nabízejí laickému i odbornému publiku něco navíc.
Autorka je divadelní kritička.