Ad Kam až vyskočí váš film? (A2 č. 20/2007)
Je vůbec možné/nutné udělovat umělecké ceny?, ptá se Petr Páleník, a je to naprosto legitimní otázka. Než se na ni pokusím odpovědět, rád bych zdůraznil, že se s pisatelovou diagnózou zcela ztotožňuji. Nejen pro Oscary a České lvy, ale i pro Evropské filmové ceny, festivaly kategorie A (o Karlových Varech je vzhledem k úrovni soutěže lépe pomlčet) a národní filmové ceny (například španělské ocenění Goya) platí, že vítězí většinou díla umělecky kompromisní, podbízející se jak módním tématem a jeho uchopením, tak konvenčním, ale efektně nazdobeným tvarem. Vedle tradičních úliteb jednotlivým zemím (obzvlášť té hostitelské) a správně zapsaným osobnostem je v poslední době markantní zpolitizování celého rozhodování. Oceněný film musí vyhovovat aktuálním politickým postojům (či dokonce kampaním) západní levě liberální inteligence, zahrnující především antiamerikanismus (nikoli pouze kritiku prezidenta Bushe), pacifismus, multikulturalismus, někdy dokonce omlouvání terorismu „ušlechtilými“ pohnutkami (Loach, Winterbottom aj.), dále odsuzování „tmářství“ církve, pedofilie, vyzvedávání práv žen a homosexuálů. Některé tyto postoje jsou pochopitelně humánní a společnosti prospěšné, kamenem úrazu je mnohdy nenápadité, tezovité, úzkostlivě „politicky korektní“ naplňování filmové objednávky. Ze všech nabízejících se příkladů uvedu pouze Grbavicu Jasmily Zbanićové, která vyhovuje syžetem (znásilnění Bosenky a další dozvuky války), ale přes veškeré možné sympatie k mladé režisérce jde o film průměrný, a být trochu o něčem jiném, porota by o něj ani nezavadila. Naopak díla, v nichž se objevují myšlenky, které jsou v dnešním převládajícím úzu považovány za neaktuální, problematické či zpátečnické, nebývají k ocenění připuštěna, byť by byla jakkoli podnětná a kvalitně zpracovaná.
Nemyslím, že by se nešvary v rozhodování filmových porot daly nějak zásadně omezit. Základní problém vidím v kolektivním rozhodování, které je navzdory hlasování netransparentní, neprůhledné. Pravidelně dochází k podivným kompromisům, „rozmazaným“ rozhodnutím, signalizujícím rozdílné názory porotců. Handluje se (či chcete-li diplomatičtěji: kompenzuje) jeden film za druhý, přičemž nejvíce karet v ruce má předseda poroty. Ještě horší je stav, kdy některým posuzovatelům na verdiktu vlastně nezáleží. (Vždy se divím, že nikdo z porotců nenajde odvahu k distancování se od pochybných, ba dokonce skandálních rozhodnutí kolektivního grémia.) Kompromis je (někdy) dobrý v politice, v rozhodování o umění je špatným principem. Jen jedinec může mít vyhraněný názor, konzistentní postoj, jen on může za ortel nést jmenovitou odpovědnost a může jej obhájit, vysvětlit. Proto nevím, proč by mělo být žádoucí rozhodování více lidí místo jednoho jediného. Konkrétně by mohli být na filmovém festivalu pouze dva porotci, jeden za filmové praktiky (režiséry, scenáristy, herce, producenty aj.), druhý za teoretiky a kritiky, přičemž každý z nich by udělil ceny nezávisle a v stejných kategoriích. (Počet vyznamenaných by se mohl snížit, neboť přidělovat např. ocenění zvlášť za nejlepší film a nejlepší režii je nesmyslné.) Ani měnění porotců po každém roce by ovšem nesnížilo kontroverznost a obtížnost jejich výběru, a to ať by se použila jakákoli kritéria. Ačkoli by rozhodnutí jedinců byla zřejmě podobně sporná jako u dnešních porot, ustoupení od falešné kolektivní demokracie, od předstírané konsensuálnosti a „vyšší“ objektivnosti k přiznané osobní subjektivitě vnímám jako logický a očistný krok. Na otázku Petra Páleníka tedy odpovídám, že nutné ceny nejsou, ale přes všechny s nimi spojené problémy jsou užitečné. Neměli bychom se však bát přijmout (řekněme na zkoušku) i netradiční rozhodnutí nebo alespoň o jejich výhodách a rizicích diskutovat bez svazujícího ohledu na to, jaký je současný status a pravidla těchto cen.
Oto Horák
Ad Svět knihy (A2 č. 17 a 18/2007)
Český knižní trh má pro svět otevřenou náruč. Doširoka. Skvělým knihám i – braku. A kdyby se mě to tak trochu netýkalo, ani bych nezjistil, že naopak to prostě nefunguje… Znovu jsem si to uvědomil na veletrhu Svět knihy v Praze. My se otvíráme jako ta kniha, ale okolí vůči nám ne. Proč? Existuje snad všeobecné spiknutí, které těm venku říká: z Česka nic nebrat, teprve včera slezli ze stromu? Kolik je autorů – našich, kteří venku ne přímo uspěli, ale kteří vůbec dostali šanci? Bylo by možné vytvořit na ministerstvu (kultury) podobný podpůrný projekt, jaký má například ministerstvo průmyslu pro malé a střední podniky? (Hradí část nákladů na vystavování na vybraných veletrzích v Evropě.) Je vůbec u nás nějaká agentura, která se zabývá vývozem knih či autorských práv ven? Pomáhá někdo – jakkoliv – těm, kdo se sami snaží? Budeme opravdu i do budoucna jen poskakovat po hokejových utkáních? Ostatně nám letos moc do skoku není… Poznámka na závěr: neměli bychom ignorovat našince, co se venku něčeho dopracovali (G. Beňačková). Bohužel jsou mezi námi tací, co po nich plivou a pomlouvají je. Představte si, v okolních zemích je to jinak. Tam si váží úspěchů svých lidí venku. A píšou o nich v novinách. No, jednou možná i u nás. Graham Greene kdysi napsal – Autor může být… Ne, nebudu to citovat! Voni Angličani mě taky necitujou…
Martin Patřičný