Švédská kapela Dungen je volnou formací okolo mladého multiinstrumentalisty a skladatele Gustava Ejstese. Ačkoliv se na scéně objevili již těsně po začátku tisíciletí s alby Dungen a 2, kritiku i veřejnost zaujali před třemi, respektive dvěma lety vydáním nahrávky Ta Det Lugnt (2004; Subliminal, reed. 2005; Kemado), kterou natočil Ejstes téměř sám na chatě kdesi v lesích. Výsledkem je mimořádně svěží muzika, jež zní jako zapomenuté dílo nějakého hudebníka z éry hippies.
K nahrávání aktuální desky Tio Bitar si přizval vydatné posily, aby stvrdil předchozí úspěch. Z dřívějších sestav se zde objevuje kytarista Reine Fiske a bubeník Fredrik Björling; mezi nová jména patří kupříkladu basista/kytarista Magnus Tingseck. V bookletu však přesný rozpis nástrojů nenalezneme, všichni hudebníci jsou označeni prostě a výstižně termínem „muzikant“. Výjimkou je samotný Gustav Ejstes, který zde vystupuje rovněž coby producent.
Album hned na začátek vrhne posluchače doprostřed psychedelické hlukové vřavy. Úvodní skladbou Intro mu způsobí rozpaky tím, že navodí pocit, jako kdyby přišel na nějaký koncert s půlhodinovým zpožděním. Reine Fiske se mezitím stihl se svou kytarou uvést do stratosférické extáze, zatímco zbytek kapely s ním „jen“ drží svižný krok. Bicí rozhazují údery po hrstech a basa si s příjemným lampovým zkreslením dunivě klokotá. Již po minutě však muzikanti milosrdně snímají z posluchače nejistotu a plynule se „vrátí“ k nosnému motivu, jímž před půlhodinou skladbu možná odstartovali.
Imaginární léto lásky
U předchozí, vpravdě geniální desky Ta Det Lugnt, tvrdil Gustav Ejstes, že takové retro ani nezamýšlel (jeho dřívější nahrávky směřovaly spíše k folku). Lze tedy předpokládat, že u Tio Bitar se už o záměr jednalo. Vysoko nad průměr staví novinkové album právě přítomnost uvědomělého nadhledu nad rockovou hudbou přelomu šedesátých a sedmdesátých let. Ejstes se nikterak nesnaží o vzletnou image kapely: obal desky je geometricky strohý a název Tio Bitar znamená v překladu „deset kousků“, čímž publikum vlastně jen informuje o tom, kolik na albu naleznou skladeb. Některé z písní jsou čistou esencí řízného rocku (například Gör Det Nu nebo Ett Skäl Atl Trivas). Během poslechu nás mohou napadat jména jako Jimi Hendrix či Emerson, Lake and Palmer, avšak ani v nejmenším by si Dungen nezasloužili být osočeni z epigonství či nadměrného užívání klišé.
Nakonec jsou ale mnohem poutavější polohy, v nichž se kapela dynamicky umírní anebo nabídne posluchačům trochu pročištěné aranžmá. Kupříkladu Familj je postavena na prostém tříakordovém postupu akustické kytary a jednoduché melodii zastřených analogových kláves, proplétající se s flétnou. Motiv tklivých houslí z instrumentální C Visar Vägen ulpí na rtech po dlouhou dobu; asi tak jako polibek na definitivní rozloučenou. Pulsující, v dunivých souzvucích hrající baskytara táhne skladbu Sĺ Blev Det Bestämt napříč zběsilým (pravděpodobně) sitárovým sólem. Každý si jistě oblíbí jiné „kousky“. Kapitolou samou pro sebe je nicméně závěrečný opus En Gång I år Kom Det in Tår, jenž může při prvních posleších uniknout pozornosti, ale o to více se jeho melancholická krása zakousne později. Je to jakýsi chladný severský sen o „Létu lásky“, které mladičký autor nezažil.
Autor je hudební publicista.
Dungen: Tio Bitar. Kemado; 2007.