Paní Mazoňská, naše sousedka z přízemí,
z Arkoňské 3.
Její manžel, vysoký a hubený
(v mých očích tehdy stařec),
mi daroval svá alba se známkami;
bylo mezi nimi modré Kongo, zelená Francie
a taky spousta Druhé republiky.
Paní Mazoňská mě občas zvala
na svačinu a chovala se, jako bych byl dospělý,
mluvila se mnou tak vážně, prakticky.
Ze stromů padaly kaštany, lesklé, čisté.
Trávou za oknem přebíhali špačci.
Tiše pracoval čas.
Přeložil Petr Borkovec