Když se sumaterský tygr Dick, chovanec brněnské zoo, koncem března pokusil spářit s tygřicí Satu, zajatkyní dublinské zoologické zahrady, dopadl přežalostně. Jako by se Ženich Vejvara chtěl zmocnit divé Báry: Dickovi nejenže se nepodařilo se Satu vytvořit „zvíře se dvěma hřbety“, ale samička, která na rozdíl od něho vyrostla v přírodě, mu přerazila přední tlapu. Dick následně prodělal čtyřhodinovou operaci, po čtrnácti dnech ale zemřel na selhání srdce.
Případ byl podobně jako nedávná smrt mláděte v pražské zoo při porodu gorily Kamby hojně medializován. Hromadné sdělovací prostředky vedle asociací s lidskými nesnázemi, tolik vzrušujícími právě ve věcech „srdce a rodu“, a vybuzování emocí zdůraznily úsilí pracovníků zoologických zahrad a veterinářů zvířatům pomoci. V obou kauzách se hodně pojednávalo o medicínských záležitostech: o nedomykavosti srdeční chlopně, pooperačním stresu, vyšetření ultrazvukem, aplikaci antikoncepce, bakteriologickém „šetření“ a zřízení provizorního operačního sálu pro příští Kambin porod. Vytvářen byl obraz skvělé péče o zvířata v zoo, v případě gorily někdy s otázkou, zda nebyla chyba tolik spoléhat na přirozený průběh porodu a zda veterináři neměli zasáhnout dříve, jak je to běžné při vážných potížích lidských rodiček.
Soudě z jednorozměrného přístupu sdělovacích prostředků a expertů spojených se zoologickými zahradami, česká veřejnost promarnila příležitost využít zmíněné smutné případy k hlubšímu zamyšlení nad institucí zoo. Osud tygra Dicka totiž není anekdotou o „divošce a bambulovi“; dokládá, že chov v zoologických zahradách zvířata vážně poškozuje. Škála těch negativ je rozsáhlá a jejich vážnost roste úměrně tomu, jak výrazně se prostředí dané zoo klimaticky liší od přirozeného teritoria chovaných zvířat. Zajetí pro ně znamená oslabení přirozených instinktů a možností naplňovat své bytostné potřeby, přináší ztrátu či deformaci příbuzenských a dalších vazeb a většinou i negativní proměnu stravy. Poškozování zvířat v zoologických zahradách je obzvlášť dobře patrné ze srovnání teritoria, které obývají ve volné přírodě, a prostoru, který mají k dispozici v zoo. Především toto omezení vede ke stresu ze zajetí, jehož některé projevy jsou asi každému dospělému návštěvníkovi zoo známy: chronická apatie, stereotypní chování nebo různé formy poruch včetně nepřirozených forem agresivity. Méně se ví o tom, že mezi následky zajetí patří také sebezraňování zvířat a sexuální disfunkce.
Škodlivost zoo pro chovaná zvířata je tak brutální, že společnost, která by zásadu „neubližovat bližnímu svému“ a její různé aspekty zajištěné v rozvinutých společnostech účinnými právními nástroji chtěla přiměřeně uplatňovat i vůči zvířatům, by musela podobu a funkci zoologických zahrad radikálně změnit. Přinejmenším by každé zoo chovalo jen druhy přirozeně žijící ve stejném klimatu, v jakém se samo nachází – zahrady by tak přišly o svou exotičnost. Je zajímavé, jak velkou roli bohužel nejen u laických obhájců zoologických zahrad v tradiční podobě hraje argument, že díky nim hlavně děti mohou poznat různé druhy zvířat. To poznání je zpravidla velmi povrchní a ve vztahu k charakteru současných zoo vlastně nemravné: dětem v nich ukazujeme systémově poškozované, hluboce stresované tvory, kteří prožívají pravý opak toho, co spojujeme s představou svobodného, smysluplného a kvalitního života – a co zpravidla velmi silně přejeme právě dětem. Ty se v argumentaci obhajující stávající podobu zoo ocitají jako rukojmí pohodlnosti a bezohlednosti velké části dospělé populace. Opusťme toto podtéma s vírou, že děti bytostně ani zvířatům nepřejí nic špatného a že by jejich radost v zoo nijak neutrpěla, kdyby zde vídaly „jen“ takové druhy zvířat, které přirozeně patří k fauně daného zeměpásu. V dnešní době laickému poznání exotické zvěře snadno poslouží média, zvláště audiovizuální, případně turistika do míst, kde jsou příslušné druhy chovány ve svém normálním prostředí. Navíc: předložit dítěti k úvaze, zda je nezbytné a správné chovat například tučňáky a lední medvědy v Praze, je pro harmonický osobnostní rozvoj dítěte určitě prospěšnější než se na ty nebohé zajatce v Praze 8 chodit dívat, zvlášť v parném létě.
Dalším argumentem zastánců zoo v tradiční podobě je záchrana ohrožených druhů zvířat. Bývá považován za nejsilnější a zoologické zahrady se při něm zaštiťují obzvláště těžkotonážní humanistickou aureolou a odbornou prestiží. Ve skutečnosti by bylo mnohem humánnější a v neposlední řadě i finančně účelnější vynakládat prostředky a úsilí na záchranu ohrožených druhů v jejich přirozeném prostředí, nejlépe formou rozsáhlých přírodních rezervací. Například celoroční náklady zairského Národního parku Garamba o zhruba 500 000 hektarech a desítkách vzácných druhů zvířat se prý rovnají nákladům na chov šestnácti nosorožců v evropských zoo. Navzdory jejich zmíněné sebeprezentaci coby zachránců ohrožených zvířat se věci mají tak, že jsou zoologické zahrady především pokračovatelem tradice luxusních a prestižních zálib despotů a feudálů, nyní většinou v podmínkách demokratických režimů severní polokoule, jež si coby hmotně nejbohatší mohou zoo dovolit. Vzájemná spolupráce zoologických zahrad spíše než v globální ochraně ohrožených druhů sestává v úsilí zajisit si šlechtitelskými zápůjčkami zvířat „atraktivní výstavní portfolio“ pro své návštěvníky. K čemu vede takový chov divoké zvěře v zajetí, výmluvně ukazuje případ tygra Dicka: vznikají metropolitní mutace zvířat, na která je možná někdy „zajímavý“ pohled, jež jsou ale neschopna plnohodnotného života. Podotkněme také, že tygřici Satu za Dickem do Brna přivezli z Irska náklaďákem. Takové transporty, konané kvůli nutnosti zamezit páření v příbuzenstvu, znamenají pro zvířata velké utrpení. Primárně vystavovatelskou, nikoliv záchranářskou roli většiny zoologických zahrad dokládají i nápisy či texty v těchto zařízeních. U českých zoocirkusů se to výrazy jako „atraktivní expozice“, „noční prohlídka“, „návštěvníci“ a „peníze“ jen hemží. Na nebohou Kambu byli návštěvníci zváni už den po jejím traumatizujícím porodu...
Ve srovnání s tím, jak skončily jiné feudální relikty, jsou zoo coby pokračování tradice prestižních exotických zvěřinců bizarním jevem. Tak jako patří minulosti třeba právo první noci nebo „topení mužiků“, měly by rozvinuté demokratické společnosti přestat trápit zvířata v zoologických zahradách, nebo by si alespoň ohledně nich měly konečně přestat lhát do kapsy. Česká veřejnost je ale takové změně na hony vzdálena, vždyť se její velké přízni těší ředitel pražské zoo Petr Fejk, který je ve vztahu k zoologii naprostým laikem. Funkci získal před deseti lety – uprostřed „divokých devadesátých“ – se zkušenostmi spolumajitele rockového klubu, tedy coby manažer. Jako takový si v ní počíná, a když mluví o své práci, dopadá to zpravidla jako v jednom rozhovoru z letošního února: „Nabízel jsem jednoduchý model – sehnat peníze, zlepšit PR, stavět“ nebo „Bez návštěvníků nejsou peníze, podpora města, pozitivní veřejné mínění ani společenská prestiž“. Zvířata jsou zkrátka až někde v... zoo.
Autor je publicista.