Ad dopis Roberta Krumphanzla (A2 č. 21/2007)
Podle R. Krumphanzla vylučují (mas)média pod záminkou „přání čtenářů“ ty „nepřizpůsobivé“ a nivelizují skutečnost na „skutečnost prezentovanou médii“. S tímto závěrem polemizovat nehodlám. Nebudu ani hájit bídnou úroveň deníků, a tím méně jejich kulturních rubrik (ani fakt, za jak dlouho komu Ondřej Horák z Lidových novin odpoví či snad nedej bože jeho recenze). Domnívám se pouze, že Krupmhanzlův případ žádným dokladem diktátu médií není, ač je on sám o tom přesvědčen.
Pokud se noviny snaží vyloučit „nepřizpůsobivé“, pak by bylo třeba nějak rozumně vysvětlit Horákův zájem o nakladatelství Triáda. Nebo je to snad tak, že nabídne-li rozhovor Krumphanzlovi jako šéfovi nakladatelství, snaží se tím omezit „viditelnost“ dalšího „nepřizpůsobivého“ v médiích? A chce-li k článku fotografii, dokládá tím klipovost doby? Kdepak, redaktoři novin mají prostě chrlit texty a dodržet při nich určité parametry (třeba rozhovor = fotka). Je to továrna na texty podobně třeba jako fabrika čajové konvice. Dělník zde může sem tam udělat nějakou avantgardnější konvici (Triáda), ale většinou mají být růžové se srdíčkem, jaké chtějí všichni.
Máme tedy redaktora novin, který sem tam zatouží po hezčí konvici. A připusťme, že Krumphanzl zná média tak dobře, jak tvrdí (vždyť výrobu konvic studoval). Pak po takové nabídce může udělat dvojí: buď požadavky média akceptovat a propagovat v rámci daných mantinelů své nakladatelství (a jeho většinou kvalitní produkci), nebo se vyhranit do pozice florianovského proroka (který čaj zásadně pije z hrnce) a žádný rozhovor neposkytovat. Krumphanzl však volí pozici třetí: chce být prorokem v propagačním textu (protože ničím jiným, přiznejme si, ten rozhovor být neměl).
V takovém případě už není důležité, zda jste rozhovor zkrátili dobře nebo špatně (a myslím, že špatně), zda jste řekli něco zapamatováníhodného nebo ne (a myslím, že ten rozhovor ničím pozoruhodný nebyl). Podstatný je jenom fakt, že pravda a láska je na vaší straně... A jako nositel pravdy můžete někomu psát, že se na něj nezlobíte, a pak uveřejnit vzájemnou korespondenci, protože šlo o „pracovní domluvu“ (nikdy nepsat Krumphanzlovi!) a objektivní doklad doby o komunikaci „nepřizpůsobivých“ a „povrchních“. Každá další reakce samozřejmě vypadá jako osobní invektiva vůči onomu spravedlivému.
Přitom je vše tak prosté, milý Watsone: nakladatel dostal nabídku na rozhovor, chtěl ji ale využít jinak, než jak si představoval redaktor onoho listu, a neuspěl. Jeho postoj mu zkrátka připadal zajímavější než možnost upozornit na svou práci (paradoxem je, že zmíněný rozhovor zkrátit dobře možné bylo). A připadal mu dokonce tak zajímavý, že s ním musel seznámit čtenáře Revolver Revue. Spolu s Krumphanzlem doufám, že nikdy nebudeme tak daleko, aby text odmítnutý v jednom periodiku nemohl vyjít v jiném. Dokonce může vyjít i s referencí o tom, za jakých okolností nevyšel. Lze i tvrdit, že jde o neosobní spor a že jeden z jeho protagonistů nahlédl jeho hlubší pozadí (moc pěkně potom všechny případné kritiky nastrčíte do pozice, že právě oni osobní jsou). A stejně tak je ovšem možné nahlédnout takový spor jako nezvládnutou komunikaci a pocit vícecennosti jednoho ze zúčastněných.
Na můj příspěvek reagoval také Lubor Kasal (tedy zkratka uoaa, nemýlím-li se) ve Tvaru. Ironie mu jde moc pěkně, škoda, že si pořádně nepřečte text, na který reaguje. Odvodit z něj, že jsem budovatel „krásných nových zítřků masmédií“, je vskutku obdivuhodný výkon. Nicméně z jeho poznámky vyplývá, že se cítí být na té správné straně, kde se nepolemizuje, ale kde se lze v jednotě vymezit vůči zlým masmédiím. Vždyť být těmi kulturnějšími je tak snadné… Ani přitom nemusíme vydávat něčím zajímavé literární časopisy. Kasal mi vyčítá, že dělám pitomečka z výjimečného nakladatele (a hned knihy Triády vyjmenovává). Jednoho hned napadá, proč by záslužná nakladatelská činnost (a já ji nezpochybňuji) měla Krumphanzla předurčovat k tomu, že jeho rozhovory budou geniální a jeho postoje správné. Ale nápad do diskuse to není marný: napříště by se u každého podpisu mohlo objevit, čím se kdo zasloužil o kulturu, aby ty nejlepší nemohl kritizovat kdejaký nýmand.
Jiří T. Král
K projednávání střednědobého výhledu státního rozpočtu ČR
Iniciativa pro kulturu pozitivně vnímá změnu ve vztahu státu ke kultuře, která se projevila i nárůstem rozpočtu resortu kultury na letošní rok. V době, kdy vláda projednává střednědobý výhled státního rozpočtu, pokládá však Iniciativa za nutné upozornit na některé důležité aspekty.
Evropská komise se v posledním roce intenzivně zabývá úlohou kultury a umění v dnešní společnosti, jejími ekonomickými efekty a politickým významem. V rámci Lisabonské strategie pro růst a zaměstnanost rovněž zdůrazňuje význam podpory tvůrčí činnosti.
V květnu t. r. proto poprvé formulovala evropskou strategii pro kulturu, která má klíčovou úlohu v procesu evropské integrace a ve vztazích EU se třetími zeměmi. V této souvislosti předseda Evropské komise José Manuel Barroso prohlásil: „Kultura a kreativita se přímo dotýkají každodenního života občanů. Jsou důležitými hnacími prvky pro osobní rozvoj, sociální soudržnost a hospodářský růst. Avšak znamenají mnohem více: jsou klíčovými prvky evropského projektu založeného na společných hodnotách a dědictví a zároveň uznávají a respektují rozmanitost. Dnešní strategie podporující mezikulturní porozumění potvrzuje, že kultura stojí v centru pozornosti našich politik.“
V kontextu těchto pozitivních změn uvítala umělecká veřejnost Programové prohlášení vlády ČR, které si význam kultury plně uvědomuje a dává si za cíl prosadit postupné zvýšení podílu výdajů státního rozpočtu pro resort kultury na 1 %. Opačný trend by byl v dnešní době pro kulturu už naprosto likvidační. Právě vzhledem k budoucímu předsednictví Rady EK může proto kultura zásadní roli v prosazení pozitivního image České republiky.
Kultura je u nás stále vnímána spíš jako oblast, která veřejné finance spotřebovává, nikoli generuje. Jak ale prokazují ekonomické studie Evropské komise, toto tradiční chápání kultury neodpovídá realitě, neboť kultura je významným faktorem hospodářského růstu, hraje důležitou roli pro rozvoj zaměstnanosti, atraktivity prostředí, sociální soudržnosti a stala se samostatnou prioritou v cíli Konvergence EK. Věříme, že tyto skutečnosti budou při projednávání výhledu státního rozpočtu patřičně zohledněny.
Iniciativa pro kulturu
(předseda Vladimír Procházka)