Před několika dny spustilo vlastní blogy také iDnes. Tím byl završen proces, který bychom s trochou nadsázky mohli nazvat „blogifikací“ českého mediálního prostoru. Na konci loňského léta s tím začal Respekt: dnes už si můžete přečíst zápisky Mirka Topolánka a Jiřího Paroubka. Jak vypadá blogování celebrit?
Takzvané blogy už najdeme na webech Novinky.cz, Týden, Deníky Bohemia/Moravia, Aktuálně, Lidové noviny a teď tedy také iDnes. Každé médium to ovšem pojalo trochu po svém. Novinky umožňují registraci komukoliv, ale možnost založit blog nijak zvlášť nepropagují. Od spuštění uběhlo půl roku a přitom denně přibude jen několik článků. Mezi autory převažují studenti, celebrity tu nenajdete. Redakce samotná toho na srdci také moc nemá: od listopadového úvodního článku se odmlčela. Seznam (který spolu s Právem stojí za Novinkami) má vlastní sBlog, který sice nesouvisí se zpravodajstvím, ale počet založených blogů brzy přesáhne 30 tisíc. Aktivních jich je asi desetina – a kolik jich za něco stojí? Dost, pokud se zajímáte o Tokio Hotel nebo fotky celebrit. K publicistice tu tíhne málokdo, své deníky zde ale vedou nejen teenageři. Čtenářem A2 bude nejspíš „maloměstský knihkupec“ (najdete ho na dankruml.sblog.cz/).
Takový Týden, to je úplně jiná situace. Blogy přibyly jako „bonus“ k nově redesignovanému portálu, který byl spuštěn v únoru a měl přinést Týdnu nové čtenáře. Zájemců o blog ale moc není a nejaktivnější zůstávají samotní redaktoři. Týden ale naopak prvního bloggera zaměstnal: pan Cuketka, autor populárního „foodblogu“ (píše laicky, ale zasvěceně – o jídle, víně, restauracích a lahůdkách, u nás i v zahraničí) cuketka.cz, se přes webové stránky Týdne propracoval až do tištěné podoby.
Lidové noviny mohou nad dnešním boomem tvrdit: „My jsme to říkali hned!“ a pravda, jejich soutěž BigBloger byla před rokem prvním náznakem proniknutí blogů do povědomí českých deníků. Ale nijak zvlášť úspěšná nebyla a proslavila se spíš nefér praktikami příznivců soutěžících, kteří pak už v podivné smyčce psali nejčastěji o samotném blogování a svých konkurentech. Z původních soutěžících se tak nakonec obnovené premiéry po roce dočkal jen Štěpán Hájek, evangelický farář z Brna (hajek.bigbloger.lidovky.cz/). Od nového spuštění ovšem neuplynul ještě ani měsíc, takže uvidíme, jak se noví autoři Lidovek vybarví: nejlepší příspěvky by se měly dostat i do tištěného vydání (což se v případě Respektu relativně povedlo, a to i bez zaměření na známé osobnosti).
Zdaleka nejambicióznější start měl projekt serveru Aktuálně. Přitom jde o docela jiný přístup k blogování, než jak tomu obvykle bývá: zatímco ostatní se snažili najít nová, neotřelá jména, Aktuálně se rozhodlo pro „celebrity“. A jejich počet i pozice skutečně udivují. V podstatě co jméno, to slavná osoba, známá široké veřejnosti. Co zatím naše elity předvedly?
Máme tu politiky – asi nejsledovanější je samozřejmě premiér. Mirek Topolánek toho moc nenapsal a jeho poznámky by mu asi nikde neotiskli, ale komentářů nasbíral dost: průměrně kolem tří set. Martin Bursík se nejprve čtenářů zeptal, o čem by chtěli číst – ale ozval se po dvou měsících jen se stížností na novináře, jak pořád chtějí nějaká kategorická vyjádření. Aktivitu nelze upřít některým sociálním demokratům: David Rath je svým ostrým stylem známý a jinak to není ani na blogu (jeho odpůrci mu však oplácejí podobně), překvapil podle svých běžných projevů spíše nevýrazný Lubomír Zaorálek; v podstatě odborný styl (hodně čísel a statistik) si drží Bohuslav Sobotka. U něj je sympatické, že si komentáře čtenářů (vesměs k němu nelichotivé) alespoň čte. Ještě dále šel Pavel Telička, který na ně i přímo pod článkem reagoval (a poděkoval za ně, i když ani on se nevyhnul značné kritice). Bloggeři se také „sledují“ navzájem: do Teličky se opřel docela osobně Jan Zahradil. Aktivnější bloggeři mezi celebritami se zabývají tím, čím ostatně i všichni ostatní bloggeři: radarem, americkou zahraniční politikou a ministryní Parkanovou (ta dokonce vyprovokovala bývalého primátora Jana Kasla k prvnímu příspěvku).
Skutečně jiná témata najdete na Aktuálně jen v omezené míře.
Článek Tomáše Hanáka o začátku blogování (téma společné snad polovině všech prvních příspěvků) se objevil jako úplně první – ale autor už nic dalšího nedodal. Helena Třeštíková zvládla za dva měsíce čtyři články (a že nepíše o politice, úroveň komentářů je mnohem vyšší), zajímavý je blog filmové recenzentky Aktuálně Ireny Hejdové (je vidět, že největší grafomani jsou novináři sami) nebo velice netradiční blog Lukáše Policara o mezinárodních dobrovolnických projektech.
Nejnověji se blogy dostaly i na iDnes, kde se rozhodli zkombinovat oba přístupy svých konkurentů: blog si může založit každý, ale existuje i skupina tzv. VIP bloggerů. Do ní je možné se „vypsat“, anebo tam už začínáte. Nejsenzačnějším úlovkem iDnes je pak jistě Jiří Paroubek, jehož článek „Kdo neodporuje zlu, stává se jeho součástí“ se stal nejčtenějším a nejkomentovanějším za první týden existence iDnes blogů. Konkurovat mu bude například Miroslav Macek (prý bude psát o všem kromě politiky), mluvčí Asociace českých cestovních kanceláří a agentur Tomio Okamura (stihl napsat už 8 článků za 10 dní), feministka Eva Hauserová nebo novinář Ivan Hoffman.
Které médium se ukáže jako vítěz bloggerského klání, těžko říct. Lidovky i iDnes převzaly (podobně jako již dříve Respekt) model slovenských novin SME, které mají s blogy asi největší zkušenosti ve střední Evropě. Aktuálně jde cestou soustředění se na osobnosti (což je takový paradox, když je to vlastně jediné čistě on-line médium), ale uvidíme, jak dlouho se jim bude chtít přispívat. Dodnes na úvodní stránce straší i autoři bez jediného článku (Tomáš Julínek, Pavel Bém) a těch skutečně aktivních moc není.
Malá výdrž, hloupé komentáře a plytká témata: v tom si konečně mohou „celebrity“ a „amatéři“ podat ruce. Osobnosti sice lehce přitáhnou čtenáře, ale je to publikum, jež jde za jménem, nikoliv za obsahem. Zpětná vazba, kterou by jistě politici (a nejen oni) přivítali, se mění na internetovou bitvu dvou znepřátelených bloků (jak ji známe i z diskusí pod klasickými články). Příklad Respektu ukazuje, že schopní autoři, kteří se po krůčcích prosadí, se najít dají. Ale je to jako hledat jehlu v kupce sena.
Autor se dlouhodobě zabývá problematikou nových médií.