Světová banka přišla o prezidenta i o šanci projít zásadní reformou nebo likvidací.
Mluvit o desátém prezidentovi Světové banky Paulu Wolfowitzovi (1943) v čase minulém je ještě předčasné. Prezidentem sice bude jen do 30. června 2007, jeho kariéra by však u konce být nemusela. Jeho vazby na současnou americkou administrativu a zásluhy při formulování a prosazování jejích zájmů jsou zřejmě příliš veliké.
Wolfowitz, syn polského židovského matematika, vystudoval matematiku a politické vědy a vyučoval na několika významných amerických univerzitách. Většinu života však strávil ve vládních funkcích, naposledy pak v letech 2001–05 působil jako náměstek ministra obrany USA. V této poslední funkci patřil k hlavním „architektům“ irácké války. Jeho bývalý kolega o jeho postojích z té doby řekl: „Jestřáb – to není přesné. Co takhle superdravec?“ Jeho názory nejlépe dokládá skutečnost, že zastával teorii, podle níž téměř za všemi teroristickými útoky ve Spojených státech od roku 1993 stál Saddám Husajn.
Nástupem do čela Světové banky nezměnil Wolfowitz ani své politické názory, ani způsoby. Ačkoliv za jeden z hlavních cílů Banky během svého vedení vyhlásil boj proti korupci v zemích třetího světa, sám se vrátil k oblíbenému protekcionářství. Hned po převzetí funkce přivedl z úřadu viceprezidenta Cheneyho do Banky Kevina Kellemse, jemuž poskytl plat ve výši 250 000 dolarů ročně. Za sekretářku přijal Robin Clevelandovou (z Úřadu pro řízení a rozpočet Bílého domu), zapletenou svého času do korupční aféry v Pentagonu. Ačkoliv Clevelandová neměla žádné zkušenosti, kterými by mohla Bance posloužit, také jí byl roční plat stanoven na čtvrt milionu dolarů. Nezůstalo však jen při těchto dvou republikánech.
Juan José Daboub, konzervativní katolík, kterého Wolfowitz rovněž v Bance obdařil vysokým postavením a který býval ministrem financí v pravicové vládě v Salvadoru, začal po svém nástupu hned měnit politiku, pokud jde o antikoncepci, kterou Banka do té doby propagovala. Ze strategického dokumentu pro Madagaskar byly na Daboubův pokyn vyškrtnuty všechny zmínky o plánování rodiny. Uvážíme-li vliv pravicové „křesťanské“ lobby v Bushově administrativě, nemůže však tento krok příliš překvapovat.
Kritici ovšem poukazovali také na další Wolfowitzovy kroky, kterými ve své funkci prosazoval politiku Bushovy administrativy. Wolfowitz například usiloval o to, aby Banka hrála větší roli v Iráku, a to bez ohledu na bezpečnostní rizika pro její zaměstnance. Poté, co Uzbekistán odmítl povolit americkým vojenským letadlům přistávat na svém území, rozhodl se Wolfowitz zrušit program pomoci této zemi.
Nakonec se však zdrojem ještě většího pobouření a bezprostřední příčinou Wolfowitzova pádu stal způsob, jímž prosadil do významné funkce v Bance svou přítelkyni Shahu Ali Rizu. Celou záležitost propírala v dubnu a v květnu letošního roku všechna světová média. Podle jejich zpráv pracovala Shaha Ali Riza v Bance už od konce devadesátých let. Na veřejnost se Wolfowitzův vztah k ní dostal teprve poté, co vešlo ve známost, že bude Bush nominovat Wolfowitze na prezidenta Světové banky. Etická pravidla Banky mu zakazovala, aby se stal nadřízeným své přítelkyně a stanovoval její plat. Wolfowitz se tedy zasadil o to, aby byla přijata na ministerstvu zahraničí (v blízkovýchodním oddělení, vedeném dcerou viceprezidenta Cheneyho) s platem, který převyšuje plat ministryně zahraničí Condoleezzy Riceové.
Na jaře upozornilo Sdružení zaměstnanců Skupiny Světové banky (svého druhu odborová organizace, reprezentující více než polovinu ze 13 000 zaměstnanců Skupiny), že plat Wolfowitzovy přítelkyně je dvojnásobkem toho, co připouštějí pravidla Banky. Padlo obvinění z nepotismu a korupce. Vynořil se i obdobný případ z roku 2003. Tehdy totiž Wolfowitzův zástupce na ministerstvu obrany zaměstnal Shahu Ali Rizu jako poradkyni pro demokratizaci Iráku a za měsíc práce jí vyměřil 17 000 dolarů.
Zvláštní podvýbor výkonných ředitelů došel k závěru, že Wolfowitz porušil etická pravidla instituce. Přes tuto skutečnost a fakt, že značná část zaměstnanců podepsala proti němu petici, Wolfowitz odmítal odstoupit. Kevin Kellems rezignoval jako obětní beránek, ale to nestačilo. Dokonce ani opětovně vyslovená podpora George Bushe nakonec nepomohla. Wolfowitz byl donucen přistoupit na kompromis: ředitelé (po několikadenním rozmýšlení) prohlásili, že prezident Banky „jednal eticky a v dobré víře ve svém přesvědčení, že šlo o nejlepší zájmy instituce“, a Wolfowitz rezignoval – s platností od 30. června 2007.
I když si všichni zúčastnění – možná s výjimkou Wolfowitze samého – oddechli, vyskytli se i jeho kritici, kteří si přáli, aby ještě zůstal. Jeden z nich, výkonný ředitel organizace 50 let stačilo, která usiluje o zrušení jak Mezinárodního měnového fondu, tak Světové banky, řekl: „Paul Wolfowitz, nyní odhalený jako korupční lhář, měl [pro nás] neocenitelnou hodnotou v tom, že se v něm projevila zásadní nelegitimnost a institucionální korupce Světové banky... Vrhl světlo na bezuzdnou korupci, protekcionářství a dvojí měřítka, jež umožňují fungování těchto institucí.“ Ruth Castel-Brancová z téže organizace zase podotkla: „Kdyby byl Wolfowitz zůstal, mohli jsme považovat téměř za jisté, že by příspěvky této organizaci výrazně poklesly a že by tak byl dále omezen její vliv... Jeho příklad (snad) přesvědčí ty, kdo mají moc, aby Banku oslabili.“
Někteří optimisté se domnívali, že s odchodem jejího prezidenta nastal okamžik, kdy bude možné Banku reformovat. Zřejmě se mýlili. Svět se od konce druhé světové války pronikavě změnil, ale brettonwoodské instituce stále přežívají, zejména proto, že je především Spojené státy přece jenom mohou někdy využít. Ovšem i tyto sloupy amerického impéria se mohou občas otřást. Příklad Paula Wolfowitze to opět potvrdil.
Autor je publicista.