Z měst

(Paříž)

* * *

Znovu namále lampy suše svítí kostí

ve vyčítavé modré večera Celé zásvětí otevřené zas ve tmě

dál za žhavým koncem cigarety I bílé zoubky písmen na střeše

KRÁSNÉ ZAHRADNICE

jsou znovu v průvanu jen těkavé komando

Jen ničí řeči jejich nepovšimnutý šum

aby se připomnělo čím bylo třeba projít mlha dne tesaná pilně

za chůze

chroupáním čokolády Bílá zvěř vzdálených letadel a lodí se

nám měkce tře o spánky

za hradbami se snese namodralá záře

do sněhu nepřítomných plání ne víc než ta nesmělá sláva

Ničí řeči jak tu denně tvoří diskrétní doprovod

k tlapám znehybnělým na nálevním pultu ke všem těm výročím

památným oslavám

míjejícím bez jediné oběti Ani trhlina

nerozsvítí noc zimníků Bot v plných výkladech

je bezpečně víc než lidí Přes horlivé úpění výtahu

stoupali k patrům shluklí v němé sousoší Tváře jakž takž

oživlé jen zmatkem útěku

z vlastního dosahu a budík jak někde zas drnčí vprostřed

dopoledne

a prázdného věžáku Výtah se vrátil díky

plný pozorného ticha Bližní daleká města vyvstalá nad obzor

měsíčním pousmáním ocelárny Tady ve stínu jen tíha

uskladněných zbraní s bezmeznou smiřlivostí dál úzce

sevřené rty

poledních siest oprýskaných žaluzií Tak jako tak

jsme na téhle straně zrcadla jde teď o to citovat svého

guillauma

bez zbytečného laskání přiložit ruku k zavazadlům chladna

a neztratit nonšalanci kontur proti obzoru Obývat interiér

co rukojmí sebe sama vidět jasně

okno celé holé dveře

postavit se k nim čelem

Navečer mít svou ulici

mezi ulicemi druhých

(Z rozepsaného cyklu Město je náš les)

(Benátky)

Hrozba, která na Benátkách leží, město jen lépe vyjevuje a lépe nám umožňuje chápat jeho poselství. K tomu, abychom plně pocítili jeho šarm, je třeba spatřit, jak nad ním bouřka trhá zčistajasna nebe uprostřed příměří vlahého zářijového večera, schovat se narychlo pod přístřešek na vrcholku Rialta a zděšeně přihlížet náhlé panice číšníků, kteří se dole na nábřeží snaží posbírat z ubrusů překocené lampy a vyrvat větru a dešti slibně prostřené stoly, u nichž se stolovníci ještě chvíli předtím chystali poznat ráj. Lákavé cetky se rozprchly a uvolnily místo skryté fatalitě, jejíž jsou jen ozdobou (a útěšnou protiváhou), u dna vzácné skřínky města se otvírá trhlina zjevující propast, na níž – a proti níž – bylo postaveno.

V tichu, které teď zaléhá pusté ulice – v přestávkách mezi hřměním a naléhavým ševelením deště – se Benátkám rychle vrací úzkost z časů moru; paláce na kraji náměstíček, která přebíháme osamělým poklusem, se nedůvěřivě stahují do své vyhaslé, jakoby vyhořelé masy, prázdný kostel, kde se na chvíli schováme, než vejdeme do arény velkého náměstí, se rozsvěcí jen zákmity blesků, které ponuře bičují okna za oltářem. Když přecházíme plácek, u jehož kraje nás vyhlíží nahnutá, předem ztroskotaná zvonice, nebe za její věží probledne do dna, kdesi v dálce se zároveň rozezní zimomřivý umíráček. Déšť, v odpověď na jeho memento, se vprostřed síru vydechující tišiny zdá znít víc do hloubky a pronikat až dovnitř nakloněné vížky, odkud k nám teď za šuměním vody doléhají i vzdálené výkřiky a hlasy, jako by tam signál blesků probudil neznámé ležení. Uprostřed samoty se zároveň cítíme spojeni s celým bezejmenným společenstvím, se všemi trosečníky času, jejichž hlomoz jako by se k nám vracel ozvěnou všude v Benátkách a jimiž jsou jednoduše všichni ti, kteří tu byli před námi, všichni někdejší živí v anonymní každodennosti svých existencí. Z volání, které k nám proniká zároveň ze zvonice, kde jakoby zázrakem přežili, a z našich vlastních hlubin, zní jenom přirozená polyfonie zasmání, vzdechů, kleteb, které doprovázejí každý život, jakoby ale zhuštěná do zvláštního pokladu. O to kompaktnějšího, že za hlasy a kapkami deště cítíme náhle i vůni čerstvě vypraného prádla, které jaksi přidává k tkáni zvuků důvěrnost všech kapen a prostěradel světa, spojených do téhož hebkého masivu...

—

Přese všechno si pobyt v Benátkách užijeme, když je přijmeme takové, jaké jsou, a vyhneme se ve vztahu k nim nejběžnějším nedorozuměním; postačí, když se vzdáme všech pochybných projektů a nadějí a budeme toho čekat – a podnikat – co nejméně. Odvrhneme pak strašáka možné nudy i samotnou její představu, to, co nám zbyde uskutečnit a prožít, si vyžádá všechnu naši pozornost. Poctivě a bez konce budeme procházet labyrintem uliček, vedeni jen umíněností, s níž se do sebe zavíjejí, budeme míjet butiky a krámky, aniž se dáme zlákat ke kompromitujícímu nákupu, vcházet do kostelů a vzápětí, sotva jsme trochu nasáli jejich vůni, z nich zas vycházet; když zachytíme v ulicích útržky rozhovorů a šlágrů z hrajících rádií, nebudeme se ptát, odkud vycházejí, v otáčecích dveřích luxusního hotelu Danieli na jednom z nábřeží uděláme kolečko jen proto, abychom ověřili, že každý
klíč pověšený na desce za zády recepčního zdobí dál dlouhý červený střapec. V lákadlech města budeme vidět jen znamení, která vysíláme sami k sobě, odpovíme na výzvu těch nejvýmluvnějších, aniž se necháme zmást konkurenčními svody, nebudeme rozlišovat hospody a hotely, kam vstupujeme, od podniků, jimž jsme se vyhnuli, jídla, do nichž se pouštíme, od těch – vždycky přitažlivějších – která se podávají u sousedního stolu, průměrné, ale rozzářené obrazy, které nám v hloubi kostela označil paprsek slunce, od mistrovských děl, která nám stín skryl navždycky; dáme si pozor, abychom neodřízli staré paláce od stavenišť a lešení okolo a abychom pro jejich starobylou krásu neopomněli tu, již je město – svou hlubokou lidskostí – schopné dát i nejběžnějším současným objektům, nebudeme méně pozorní k začernalé fasádě než ke graciéznímu, růžovému a bledězelenému klikyháku, který pokryl plastikovou stříšku blízké telefonní budky,

vychutnáme stojatý pach starých vrat a okenic stejně jako vůni čerstvě upražené kávy, již jsme krátce vdechli za chůze, zamyslíme se před důlky v ohlodaných zídkách i před odtažitými vchody luxusních rezidencí (zlatá destička s diskrétně vyrytým slovem CINZANO, přibitá vedle zvonku na masivní zeď u kraje města a odpolední siesty),

mezi nepřebernými poklady starého trhu nám uhrane vrtošení nespočtu drobných klepítek v hromadě šedivých krevet, již oživují s diskrétní, ale tvrdošíjnou přesností nejjemnějšího hodinového strojku,

na kraji kanálu bez předsudků vdechneme vůni prádla zavěšeného před anonymním cihlovým průčelím, sami se tu rozechvějem v průvanu s těmi chudými hadříky (mezi nimiž se jako hrdá výzva skví na tričku slovo THE WORLD – Svět), v souladu s poryvy větru, s dorážením vln na přístavní můstky, s blikáním jejich světelných odrazů na fasádách a se zmítáním bílého plastikového pytlíku v okně, kde se sám suší,

přijmeme bez odmluv jak ceny nabízených služeb a zboží – ať jsou přemrštěné nebo příliš nízké – tak nejznepokojivější ženská zjevení, temnou záři brunety před blednoucími cihlami Campanily z konce odpoledne nebo diskrétní žár sálající zlehka vprostřed dne z tváře mladé Angličanky, poblíž Mostu vzdechů,

nevyrušíme luxusní exil koček, líných královen vystavených slunci na Zattere i jinde,

postačí nám trochu flirtovat s mramorovými anděly na střechách, ponořit krátce ruku do vody kanálu a ještě vlhkou ji přiložit k jedné z bílých měchuřin přichycených ke břehu, kde tlumí náraz bárek o kámen navigace,

sami se staneme trochu šlechetnějšími, jak budeme zas a zas splývat pohledem s noblesními křivkami kanálů a se vzdušnou masou paláců rozsetých na jejich lemu, pod sluncem, jehož mléčné světlo náhle ostře probleskne z mlhy,

nezarazí nás ani setkání s nosičem s bednou na hlavě, ani pohled na kytici siluet vyrostlou zničehonic v ústí uličky, všechno pro nás bude součástí téhož samozřejmého tajemství dosud přirozeného a denně obnovovaného světa, včetně několika příležitostných a rychle zase mizících přízraků (gondoliér vztyčený náhle na přídi v póze řečníka, fata morgana salonku za výlohou v patře, odkud dvě křesílka svorně shlížejí na líně proudící kanál,

až po tu mladou matku, již tiskne rozjívená dcera – už za tmy – k zářícím dveřím kostela, jako by z ní chtěla naráz vyrazit všechen skrytý smích –),

nebudeme vyhlížet jiné události než tiše úporné úsilí dvou mužských, kteří večer přenášejí ledničku přes můstek poblíž Zattere a jejichž oddychování vzápětí pohltí tma, zatímco nablízku se s ostrým cvaknutím zavře okenice,

naráz uvidíme hořet celou poušť ve sněhově bílém světle, které koncem odpoledne třísní – místy i trhá – šeď rozlitou po náměstí San Marco, od dlažby a unaveně ťapkajících holubů až po omšelé fasády a stříšky, které náměstí lemují,

nebudeme čekat, že nad náměstím uvidíme přejít provazolezce po drátech, které se tam rýsují proti nebi a kde je přitom vždycky navečer už málem zahlédnem, jak lehce překračují svítidla, která na drátech visí a rozžíhají se do šera jakoby vnitřní explozí,

neznepokojí nás, když zvedneme hlavu a zjistíme, že jsme trvale pozorováni holuby hřadujícími na okraji střech, v prohlubních zakulacených tašek,

nevyleká nás ani to, když nastane noc a my se octneme daleko od všeho v prázdném a ztemnělém labyrintu, z jehož nejpustších koutů vyvstávají co bóje pouze sošky madon ve špatně osvětlených výklencích, mramorové desky s nejasnými, prachem pokrytými reliéfy a nízká loubí, kde se u stropu dusí zamřížovaná žárovka chycená v pavučině stínů,

nezapomeneme, že všude ve městě, jímž procházíme, jsme dál věrnými průvodci sami sobě a nacházíme se tu na domácí půdě, v tomtéž niterně rozechvělém přítmí,

v žádném případě nás neudiví, že Benátky opravdu existují,

občas se zastavíme u kašny nebo pumpy vprostřed náměstíčka a dlouze se napijeme vody, budeme číst své vlastní okouzlení tím, že jsme v Benátkách, z tváří neznámých párů a přitom nepřestaneme myslet na všechny, které máme a měli jsme rádi,

čím déle budeme městem procházet a čím lépe ho budeme znát, tím víc ho budeme hledat jen v nahotě nejprostších skutečností, které rázem zjevují jeho podstatu, v sotva zčeřené stuze šedomodré vody kanálu, jak před námi vyvstane za černými arkádami nábřeží, proti narůžovělé fasádě s lehce plesnivou podezdívkou,

všimneme si, že pasažéři vaporet se před každým nástupem a vyloděním řadí do smutečního průvodu, někdy pod důstojným vedením Michela Deguyho v tmavém obleku,

ještě ráno před svým odjezdem vyjdeme na nábřeží poblíž hotelu, které teď důvěrně známe, nasajeme tu parfémy místního holičství a necháme se je v nozdrách nenuceně spojit s pachem kanálu a s vůní ryb, šířící se ze stánku na kraji navigace

a docela nakonec se vymaníme z okouzlení a Benátky bez lítosti opustíme, tím snáz, že tušíme, k jakému ztroskotání tu může vést přílišné hroužení do vlastních hlubin. Už se pak jen trochu loudáme ulicemi bez kanálů, které dělí nádraží od Scuoly San Rocco, brzděni v chůzi tichem neděle a sluncem zastřeným lehkým závojem, jako by samo chtělo snivě pozdržet svou cestu po nebi; jak vláčíme kufr podél fasád a zahrad skrytých za vysokými zdmi, jak zhluboka vdechujeme vonný vzduch, až vespod narazíme na hořkost podzimního listí, slyšíme náhle za zády kroky stolovníků, kteří se vracejí z rodinného oběda a míří – na rozdíl od nás – jen do blízkého domu. Bezděčně přitom zachytíme úryvek z rozhovoru vedeného postarším, dosud však čilým tchánem s trochu rozmazaným švagrem, jemuž s grobiánskou sebejistotou vyčítá právě jeho křehkost: „Tu – troppo sottile, certo, certo!“ Zároveň dojemná a povzbudivá slova, vracející Benátky všední banalitě a přitom potvrzující právě tady, na břehu hnilobných vod, její uklidňující nezničitelnost, ta slova nám znějí v tu chvíli jako útěcha; a když o kus dál, za sklem kavárničky, zahlédnem kulečník a na něm červenou kouli klouzající prudce směrem k nádraží, namíříme si to k němu definitivně sami, teď už rozhodným krokem.

(Výňatky z česky nevydaného textu Láska k Benátkám, 1998)

(Praha)

Na tramvaj

Nejlíp by jistě bylo, kdyby nás trochu hloub v noční ulici

byla už čekala jak taxík; červenobílý taxík tramvaje (o nic

umělejší než hloub v salonu cihlový krb s ohněm

dětinsky napodobeným blikáním za plameny z červeného celofánu)

smírně přistavený v tichu za stromy (žluté a narezlé listí

naváté co koberec

a dusítko na gramofonovou čerň dlažby). I tak nám za ní jako

na konec chodby

stačilo dojít k blízké stanici, zvolna se blížit k modravému

svitu návěstí

na výspě refýže, poslední němé vyhlášce, po cestě sami

dopékaní oharky listů – třepivých rzí i v sobě úplných

jantarů – na roštu sezóny, co výsadní špekáčky pro svůj pozdní

hlad. I tak nám vyplula tramvaj ze tmy za zády

jako ze dna nás samých a našich tajných představ, byla tu

náhle rozsvícená a přítomná celou rozlohou

svého prázdného sálu, vzdor chvění a papírovým stěnám pouhé

bludné makety.

Ten z nás, co zbyl na refýži sám, trochu rozvlněný, lněný

brankář na lemu nočního hřiště

bez zápasu, tam zůstal rád, bez závisti a šklebení tvořil

nutný protizáběr k naší rozhodné akci,

k vpádu do vozu a k zaujetí pozic v jeho světle. Mával pak

možná za tramvají i otcovské siluetě,

kterou viděl odjíždět spolu s námi; my uvnitř zas pozorně

rozmístění v prostoru společné chvíle,

ty znovu nedobytá v sevření černého kožíšku,

pánové roztažení v řečech jako nad štábní mapou.

Nepřítomný pasažér zpřesňoval prázdno scény

uhlovou kresbou svých kontur a přikládal zčernalý klobouk

k rozkývaným smyčkám držáků.

Další přistupovali sami,

ale ne s prázdnou: aktovky plné alb, nařezaných archů,

vlhnoucí

tabulky skla; chvílemi málem už i omžená zrcadla

v koupelnách zvenčí přiléhajících domů.

V ozvěně řečí se rozšplouchalo vstříc mlčení moře,

naše loučení na vzdálené refýži

se od ní šířilo dlouze

dál napříč tmou.

(2006)