Nezávislá scéna na Slovensku se pomalu staví na nohy. Doby, kdy kapely mimo střední proud byly závislé na minilabelech Zoon nebo Pavian records a zbytek pouze čekal na milost shůry (čti z nadnárodních vydavatelství), jsou, zdá se, pryč. Od začátku milénia se nad Tatrou průběžně blýská, což má za následek oživení a živelné bujení undergroundu: produktivní sprška posledních pěti let představuje nejlepší období slovenské nezávislé scény.
Člověk by po všech zprávách o propadu prodeje hudebních nahrávek v důsledku rozvoje internetu a vypalovaček mínil, že přichází definitivní konec menšinových vydavatelství, neboť začít v takovém prostředí svoji činnost znamená téměř jistou sebevraždu. Podobné soudy si vyslechla i skladatelka, zpěvačka a baskytaristka Šina, když se v roce 2001 rozhodla vydat hudbu svou i svých přátel na vlastním novém labelu Slnko records. Šla na to opatrně. První alba spatřila slunce světa „samopalovým“ způsobem, ale jejich úspěch u posluchačů a překvapivě vysoká čísla prodejů dovolila věčně vypalující zpěvačce přejít na profesionální lisovanou bázi.
Slnko records – univerzální klidná síla
Na začátku vždy bývá snaha vydat vlastní muziku. Posluchači tak díky této ambici mají možnost setkat se s čerstvou hudbou Daniela Salontaye, Šiny (dohromady tvoří kapelu Longital, dříve známou jako Dlhé diely) a Slava Solovice v různých uskupeních, míchajících zcela suverénně komorní folk-rock i divadelní písničky s moderními počítačovými vymoženostmi. Posléze však přišli na řadu další nováčci; ambientní Charon, živelný multiinstrumentalista a písničkář Ján Boleslav Kladivo, akustičtí lyrici Slide & Udu nebo živelnější kvarteto Tu v dome. Svoji šanci po promarněné prvotině využila i domácí odpověď na českou skupinu Veneer, formace Noise Cut, a poslední slovo zatím měla emo dvojice Živé kvety a Kolowrat, z nichž především Kvety, vedené charismatickou zpěvačkou Lucií Piussi mají pověst více než solidní koncertní atrakce. Za šest let se Šině a jejímu Slnko records podařilo oživit to, v co nevěřil ani leckterý undergroundový optimista – rozjet vydavatelství na základě introvertního písničkaření.
Deadred records – družnost nade vše
V totožném duchu, jakým se prezentovalo Slnko records, začali již o rok dříve postupovat pánové Richard Imrich a Martin Turzík, kteří se rozhodli svou kapelu Nylon Union prosadit obdobně jako Šina. Na rozdíl od spíše akustické sebranky okolo tehdejších Dlhých dielů měla tato dvojice spadeno spíše na elektroničtější polohu nezávislé hudby. Výjimku tvoří první dílko – třípalcový nosič Nylon Union, které svou hudbou navazuje na zasněnost tzv. showgaze kapel typu Ride nebo My Bloody Valentine. Druhý nosič, podnětná kompilace Vel’ké uši majú strach, vycházející jako příloha časopisu Vlna, je však již plná trip-hopu v zasněné i experimentální poloze. Byla to právě tato kompilace, která pomohla Veneer nebo trojce Puding paní Elvisovej k získání sebevědomí a posléze také smlouvy na desku mimo Deadred records. Za zmínku nepochybně stojí i projekt Abuse Vlada Ďurajky, jehož přerod z temného EBM bubáka v zasmušilého downtempaře je zjevením slovenské elektronické scény. Čtvrtý výlisek Re(d)mixes zaujal už naprosto originálním, tekutě „krvavým“ obalem i konceptem: nahrávání se odehrálo v takřka rodinném duchu, kdy si zástupci slovenského undergroundu vyhrnuli rukávy a zmixovali si své tracky pohostinně mezi sebou. Osobně vždy očekávám od předělávek co nejradikálnější pohled na původní materiál, což ovšem v mých uších splnila pouze část přispěvatelů (Veneer vs. Abuse nebo Abude vs. Eau De Toilette).
V roce 2004 jsme se zatím dočkali posledních dvou nosičů – dlouhohrajícího alba Abuse The Great Outdoors a debutového bezejmenného EP Ettella Diamant. Pouhé dva roky ve fungování Abuse přinesly řadu novinek: Vlado rozšířil svou sestavu na pětihlavý ansábl a další řádka hostů na albu (od živých bicích přes basu, kytaru až k trubce) dává jeho projektu organičtější rozměr. Ne nadarmo padají přirovnání k takovým eklektikům současné světové scény, jakými jsou Amon Tobin či DJ Spooky.
Ambsine records – tichá voda břehy mele
Vydavatelství Ambsine records je na činorodém slovenském nezávislém elektronickém poli nováčkem. Hned v prvním kole pro nás v roce 2004 připravilo ambiciózní dvojdiskový výběr pomalé elektronické hudby všech stylů. Páteř desky tvoří jak downtempové záležitosti poklidného charakteru (M-Art, Diomos), tak i originálněji pojaté tepavé skladby (Nika77, Blue M), ambient (Wollny Patt, Absturz) či avantgardnější počiny (Satellite Noise, Karaoke Tundra). I když je kompilace zaostřena na minoritní žánr, poslouchá se až na pár výjimek velmi snadno. Je to dáno dobrou dramaturgií dvojalba: nalezneme tu od jednotlivých umělců skladby, jež sice možná nejsou těmi největšími „hitovkami“, ale do výběru ideálně zapadnou. Dalším faktem, který přispívá ke snadnému přijetí opusu, je skutečnost, že na rozdíl od českého labelu Mufonix, jenž nedávno přišel s podobně zaměřenou výběrovkou, vydavatelství Ambsine vsadilo kartu na projekty, jejichž tvorba má spíše relaxační charakter.
Druhým nosičem, který spatřil světlo světa, je album Gran Ahua banskobystrické formace MindMap. Jejich původně temná elektronika z prvního alba _Plochy_ byla nahrazena melodičtějším a hybnějším derivátem s výrazným vokálem Dany Mazalové i řadou nově implementovaných akustických nástrojů. Není divu, že se brzy ozval s nabídkou publikování skladby na své kompilaci i slavný label F-Communication.
Posledním, loňským přírůstkem Ambsine records zůstává deska Span Matúše Borovského, který si nechá říkat Blue M. Předlouhé album (79 minut) začíná tam, kde Borovský před třemi léty skončil. To znamená IDM (Intelligent Dance Music) elektronikou ve středních tempech, jejíž předností byla výrazná melodická lehkost. Po očekávaném rozjezdu nicméně přichází překvapení – vysoká čísla BPM (počet úderů za minutu) přiřazují původně lenošivou muziku k čím dál rozjetějšímu Apparatovi, nebo v chladněji minimalističtějších kouscích až k samotnému ledovému králi tanečního minimalu Plastikmanovi. Vydavatelství Ambsine records v mnohém navazuje na to, co Deadred před pár lety nechali ležet ladem.
11 Fingers records – jak mít prsty všude
Třetím a nejnovějším z popisovaných labelů, který vznikl na popud muzikanta s vydavatelskými ambicemi, je 11 Fingers records. Kasko z kapely Dope Aviators ale šlechetně přenechal místo dvojici Poo, jež posluchače v minulém roce doslova zavalila debutem Fluorescent. Hrubozrnný, industriálně znějící ambient přináší tíživé výsledky sonických výzkumů hudebníka s tajemným jménem ::.: a jeho kolegy Rentipa, kteří duo tvoří již od roku 1998. Na jejich desku navazují Dope Aviators a jejich prvotina Product. Skupina Slováků, která založila toto těleso v Praze, se v současné době nachází pracovně dlouhodobě ve Finsku, ale ani to jí nebrání zaútočit na posluchače podobně melancholickou silou jako Nylon Union. U Dope Aviators však čekejme mnohem více studiových šprýmů a elektronických legrácek (desku masteroval Robert Poss z newyorských Band of Susans). Na stránkách vydavatelství vidíme plány hned na tři další desky, ostražitost je tedy na místě. Slovenský underground, ať už působící v kterékoli zemi Evropy, je čilý jako nikdy předtím a záchvěvy tamních klíčových událostí nezřídka dolehnou i do Česka. Nechť je tomu tak i nadále.
Autor je šéfredaktor Radia Akropolis.