Ad dopis v A2 č. 26/2007
Minulé číslo A2 přineslo „otevřený dopis“ vyzývající k prošetření „kauzy Budil“. Jedním z účastníků debaty tímto dopisem odstartované byl i prof. Petrusek, který ve svém článku (LN 21. 6. 2007, str. 11) čtenářům sděluje, „jak se věci mají“. Pročítá-li čtenář obeznámený s Petruskovými odbornými texty jeho stať „Jde o více než o prosté opisování“, možná ho napadne: kam se poděla profesorova erudice v sociálních vědách? Petrusek totiž odmítá jakýkoli pokus o porozumění „kauze Budil“ v sociologické perspektivě.
Nikdy by mě během Petruskových přednášek, které jsem nadšeně hltal, ani během četby jeho statí a knih, které jsem obdivoval, nenapadlo, že se jedná jen o pouhá prázdná rétorická cvičení, dobrá pouze a jenom do poslucháren a na stránky tzv. odborných periodik a monografií. Dnes však nemohu jinak než upozornit prof. Petruska na to, že plagiátorství není knedlík, a to z pozic, které mě naučil zaujímat on sám.
Společenská realita totiž není „daná“ a nesestává z indiskutabilních „faktů“, ale je sociálně konstruovaná, tzn. je vytvářena v průběhu (symbolických) interakcí (například sepsáním stati do novin). Jak říká sám Petrusek: „tím, že určitou situaci popisujeme…, ji současně vytváříme“ (Velký sociologický slovník, Praha 1996, str. 283, heslo „etnometodologie“, zpracoval M. Petrusek). Sociální svět je vystavěn na významech – produktech sociálních interakcí, takže leckterá (domněle objektivní) výpověď o jeho stavu jej právě tím jako takový ustavuje.
V průběhu „kauzy Budil“ se ukázalo, že Budil není zdaleka jediný, v jehož textech se objevují formulace podobné formulacím nacházejícím se v textech jiných autorů. Jak dokládáme jinde (Hirt, T., Jakoubek, M. – Když si moralisté nevidí do huby, LN 26. 6. 2007, str. 11, resp. sweb.cz/plagiatorstvi), totéž platí
dokonce i o samotném Petruskovi. Podbízí se tedy otázka, proč má stejný akt rozdílné následky. Proč Petrusek (a mnozí jiní) plagiátorem není, zatímco Budil ano? Odpověď je prostá: protože byl za plagiátora označen. Poučeni etiketizační teorií totiž víme, že porušení normy v případě deviace často není ani zdaleka tak důležité jako označení daného jednání za deviantní, že deviace „není objektivní charakteristikou určitých forem chování, ale vlastností, kterou jim přisuzuje veřejnost“ (Velký sociologický slovník, Praha 1996, str. 558, heslo „labelling“, zpracoval M. Petrusek; kurzíva MJ), takže „aby byl jedinec pokládán za devianta, musí být za devianta označen, deviace mu musí být připsána, přisouzena“ (tamtéž). V dané perspektivě se tedy plagiátorství nejeví jako kvalita činu, kterého se dotyčný dopustil, ale jako následek užití norem a sankcí vůči „plagiátorovi“. Plagiátorství je tedy v tomto pohledu aktivita, která byla takto
etiketizovaná, a plagiátor osoba, která byla za plagiátora úspěšně označena.
Jinými slovy (a z pozic jiného konceptu) řečeno: konstatace „Budil je plagiátor“ není neutrální konstativní výpovědí, ale v Austinově smyslu performativem, tedy promluvou, která nepojmenovává skutečnost, jež by jí byla vnější, ale která naopak danou skutečnost vytváří tím, že ji vyslovuje. Když tedy Petrusek (a mnozí další) v novinách „konstatuje“, že Budil je plagiátor, plagiátora z něj právě touto výpovědí činí.
V závěru své stati Petrusek píše, že „kauza Budil“ se úzce dotýká prestiže sociálních věd, které hrozí, že bude „vážně ohrožena“. Futura netřeba, prestiž sociálních věd už „kauzou Budil“ pošramocena je. Důvodem tohoto pošramocení ovšem nejsou texty prof. Budila, ale především texty většiny těch, kteří „kauzu Budil“ rozvířili, resp. vytvořili.
V roce 1991 upozornil L. Major na „nápadnou shodu“ formulací textu M. Heideggera a J. Patočky (Česká mysl XLI, 1/1991, str. 103), přičemž svůj komentář omezil na lakonické: „čtenář nechť posoudí sám“ (tamtéž). Ani náznak nařčení Patočky z plagiátorství, nemluvě o absenci upadlé rétoriky ohánějící se domácím násilím a krádežemi.
Ano, „kauza Budil“ je neradostná, neradostnou ji ovšem učinili ti, kteří o ní (jako o neradostné) píší; jak totiž ukazuje případ J. Patočky, obdobné případy lze diskutovat zcela odlišným způsobem. Petruskova snaha přesvědčit čtenáře, že pouze konstatuje, co jak je, a vyvozuje nevyhnutelné závěry, se tak nalézá v rozporu se základy oboru, ve kterém je profesorem. Úroveň slovníku a argumentace strůjců „kauzy Budil“ pak samozřejmě vypovídá i o étosu daných disciplín a ten je – soudě podle dosavadního charakteru celé debaty – skutečně velice nízký. Společenskovědním badatelům tak nezbývá, než filozofům (zase) závidět. Úhrnem řečeno: každý má takovou „kauzu Budil“, jakou si zaslouží, protože „kauza Budil“ je právě taková, jací jsou její účastníci.
Marek Jakoubek, pedagog na katedře antropologie ZČU v Plzni.
Prohlášení Rady uměleckých obcí
Vláda získala důvěru Poslanecké sněmovny na základě svého prohlášení, v němž slíbila, že „prosadí zvýšení podílu výdajů státního rozpočtu na podporu kultury postupně až na 1 % státního rozpočtu…, dále prohloubí průhlednost v nakládání s veřejnými rozpočty v oblasti kultury, podpoří víceleté a vícezdrojové financování i vnímání nákladů na kulturu jako investice do společenského a hospodářského vývoje… a bude důsledně dbát o to, aby k veřejným prostředkům v oblasti kultury panoval rovný a spravedlivý přístup“. Od prohlášení neuplynulo ani půl roku, a táž vláda 11. 6. schválila návrh státního rozpočtu na rok 2008 a střednědobý výhled na léta 2009 a 2010, které jasně ukazují, že je rozhodnutá své sliby popřít, jelikož počítá se zcela opačným vývojem, podle něhož by výdaje na kulturu měly výrazně klesat. To nutně povede ke stagnaci kultury a na ni navázaných oblastí, kulturního a tvůrčího průmyslu a musí logicky vyústit v překotné utlumování mnoha činností a rušení řady etablovaných a fungujících institucí, a to bez racionálního zdůvodnění a transparentních motivů. Přitom podle zprávy Ekonomika kultury v EU byl růst kulturního a tvůrčího odvětví v letech 1999–2003 o 12,3 % vyšší než celkový růst hospodářství. K oslabení českého kulturního provozu dojde v době, kdy se ČR připravuje na předsednictví EU, která naopak v nadcházejícím období klade na kulturu mimořádný důraz, jak nasvědčuje Evropský program pro kulturu v globalizujícím se světě, přijatý 10. 6. 2007.
Rada uměleckých obcí (RUO, předseda Šimon Pellar). Redakčně kráceno a upraveno.