Krize evropského patentového systému

Boj o softwarové patenty střídá souboj o duševní vlastnictví

Evropský patentový úřad oslavuje tento rok třicetileté výročí od svého založení. Plní ale stávající patentový systém svou roli a za jaké atmosféry se vlastně rozhoduje o reformách tohoto důležitého nástroje moderní ekonomiky?

V létě 2007 uplynou dva roky od chvíle, kdy Evropský parlament zamítl směrnici o tzv. softwarových patentech, a způsobil tak asi největší šok patentovému establishmentu v historii. Evropský parlament byl tehdy vystaven nejdražší lobbistické kampani ze strany IT průmyslu. Navzdory ní ale „zvítězili“ odpůrci návrhu z řad občanských sdružení. Pozitivní zprávou určitě je, že situace ukázala na relativně dobrou funkčnost demokratických institucí. Poslanci čelili enormnímu tlaku ze všech stran. Jen němečtí pravicoví europoslanci obdrželi 80 tisíc e-mailů proti softwarovým patentům. Europoslanci denně dostávali řadu materiálů, ve kterých stoupenci různých stanovisek expresivně využívali jazyka a argumentů, jak se jim právě hodilo. Strana IT průmyslu produkovala podklady, které se hemžily negativními termíny, jako je pirátství, krádež, padělky, organizovaný zločin, nelegální kopírování. Pozitivní přínosy svých návrhů označovali termíny inovace, tvorba bohatství, stimuly ekonomice, kreativita, investice, ekonomický růst, úcta k duševnímu vlastnictví. Naopak strana občanských aktivistů (zejména příznivců Linuxu a jiných open source počítačových programů) zase hovořila o monopolu, privilegiích, antikonkurenčním, restriktivním prostředí, které v současné době stojí proti svobodě, přístupu ke znalostem, sdílení znalostí, veřejnému zájmu, potřebě inovace a nových business modelů.

Oscarový příběh

Před evropskými institucemi proběhly i manifestace občanů proti softwarovým patentům. Nedávno se mi jeden zahraniční novinář svěřil s tím, že byl v té době náhodou na koordinačním jednání lobbistů z IT průmyslu, a ti si pouštěli videonahrávky z manifestací pořízené skrytou kamerou, podle kterých identifikovali jednotlivé hlavní aktivistické „nepřátele“. V jednom článku, který jsem vydal těsně po zamítnutí směrnice, jsem se zamýšlel nad tím, zda by se události kolem boje o softwarové patenty nemohly stát předlohou pro hollywoodský trhák. Příběh totiž obsahoval téměř vše potřebné – emoce i napětí do poslední chvíle, velké zvraty v době, kdy je již vůbec nikdo nečekal. A našli by se kladní i záporní hrdinové. Tehdy jsem si posteskl, že tomuto námětu na pomyšlení na Oscara chybí milostný příběh ve spleti bruselských administrativních budov. Mýlil jsem se. Ani ne 2–3 měsíce po napsání článku spolu začali chodit nejznámější aktivista proti softwarovým patentům a jedna asistentka europoslankyně. Překvapení ale přicházela i dále – jiný stěžejní aktivista proti softwarovým patentům v daném roce zvítězil v prestižní anketě o Evropana roku. Záhy napsal o svých zkušenostech knihu, takže případný scénář už je tu.

Netradičním happy endem by mohlo být, že díky tomu, že Evropský parlament vystavil velmi nelichotivé vysvědčení evropskému patentovému systému, se zintenzivnila debata o jeho reformě, a proto Evropská komise předloží na začátku roku 2008 komplexní strategii pro oblast duševního vlastnictví (tedy například i pro autorská díla), která by měla danou oblast zmodernizovat.

Připravovaná reforma by však také mohla sloužit jako scénář pro druhý filmový díl – již nyní v Bruselu probíhá zvýšená aktivita lobbistů, kteří se snaží získat europoslance na tu či onu stranu – vše nasvědčuje tomu, že Brusel zažije ještě dražší a vyhrocenější kampaň, než byla ta v roce 2005. O co vlastně v reformě půjde?

Jak má vypadat modernizace

V rámci připravované reformy se debatuje o řadě věcí. Již jen samotné slovo evropský by mělo být v uvozovkách, jelikož neexistuje žádný skutečný jednotný evropský patent. Evropský patentový úřad totiž poskytuje pouze výhodu jednotného administrativního systému přihlašování (úřad za dobu svého fungování udělil téměř 800 000 evropských patentů). Výsledkem procesu je ale udělení 32 národních patentů (členské státy EU plus Švýcarsko, Turecko, Island, Lichtenštejnsko, Monako; Norsko se stane členem organizace v blízké době). Stávající evropský patentový systém je, při získání patentové ochrany pro pouhých 13 zemí, 11krát dražší než americký a 13krát dražší než japonský. Náklady na získání evropského patentu a roční poplatky na jeho udržení po dobu 20 let (maximální doba ochrany) činí pro tři země 43 228 eur a pro 13 zemí 129 183 eur. Oproti nákladům na americký (14 556 eur) či japonský (17 341 eur) patent jde o závratné částky. Není potřeba zdůrazňovat, že malé a střední podniky, zejména z nových členských zemí EU, si nemohou dovolit takovou ochranu zaplatit. Největší část nákladů při přihlášce pro evropský patent tvoří peníze na překlady (okolo 30 procent) – situaci by mohl vyřešit tzv. komunitární patent (patent EU) – ten by snížil náklady na překlad až na pouhá 2 procenta, ale členské státy EU se na něm nemohou již několik let dohodnout.

Možnou cestou ke zlevnění procesu je i tzv. londýnská dohoda, která by překladové náklady snížila na zhruba 20 procent – tento návrh však zatím blokuje francouzský parlament (zainteresovaní předvídají jeho schválení snad během příštího roku). Kromě řady technických detailů, které se dají zařadit pod hlavičku zvýšení kvality udělovaných patentů, je v současnosti vedena kritika především proti rigidnosti a byrokratičnosti systému, kdy průměrná délka řízení o udělení patentu dosahuje čtyř roků a komplikované přezkumy trvají i mnohonásobně déle. Podobně je kritizována nákladnost odvolacího řízení v rámci Evropského patentového úřadu – jen napadnutí chybně uděleného patentu přijde minimálně na 300 000 Kč. Funkčnosti systému nepřispívá ani fakt, že 32 národních patentů je při jejich porušení potřeba hájit před 32 národními soudy členských států – tím narůstají náklady a dochází k větší roztříštěnosti i právní nejistotě. Více než 90 procent stávajících patentových sporů v EU je vedeno u soudů pouze ve čtyřech členských státech (Německo, Francie, Spojené království a Nizozemsko). U případu týkajícího se patentu s průměrnou spornou částkou ve výši přibližně 250 000 eur se celkové náklady souběžných sporů v těchto čtyřech státech pohybují v rozmezí od 310 000 eur do 1 950 000 eur u první
instance a od 320 000 eur do 1 390 000 eur u druhé instance. I o řešení tohoto problému se v Evropě diskutuje a kromě mezinárodní dohody o sporech týkajících se evropských patentů (tzv. EPLA) se zvažuje i specializovaný soud EU pro tuto oblast.

Patenty se často používají jako ukazatel vědomostní ekonomiky a v tom srovnání dopadá Česká republika nechvalně. Patří sice do kategorie evropských států, které dohánějí v oblasti inovací zpoždění, ale ročně z ČR přichází pouze kolem 60 žádostí o udělení evropského patentu. Avšak ani celá EU nevychází v tomto ukazateli dobře – evropské patenty drží častěji americké a japonské společnosti než evropské – u Evropského patentového úřadu připadá 137 patentů na milion obyvatel z EU oproti 143 patentům na milion obyvatel z USA a 174 patentům z Japonska. Důležitým ukazatelem jsou i tzv. trojité patenty, jež uspějí při registraci v Evropě, USA i Japonsku. USA mají o 45 procent a Japonsko o 209 procent více trojitých patentů než EU. Starý kontinent jako by ztrácel v globální konkurenci dech, a to nejen vůči rozvinutým obchodním partnerům – na prvním místě v počtu přihlášek pro mezinárodní patenty byla v minulém roce Čína.

Autor působí v kanceláři poslankyně Evropského parlamentu Zuzany Roithové.