Ondřeje Kopala budu mít navždy spojeného s motýly. Maximální zjednodušení, které se nepropadne do dekorace. Jen motýli na ploše, ale tak přesní, že jejich geometrie přeskakuje do rovin poezie. Emocionální zkratka, kterou v našem prostředí najdeme ještě u Ivana Voseckého a Roberta Šalandy. Vedle toho ale Kopal dokáže být povídavý a popisný (s mírou). Zavádí do různých prostředí, jiných možných a známých způsobů existence. Encyklopedicky nebo jako v kukátku předvádí lapidární světy logických vztahů a matematických vzdáleností, nabitých specifickou, do budoucnosti zahleděnou emocionalitou. Konstruktivisticky pitvá alternativní životní styly na lodích, v ponorkách, ve vzducholodích, ve vodě nebo třeba na ledě. Používá při tom architektonických metod řezů, nárysů a bokorysů, hraje si na designéra interiérů, mechanického analytika, archeologického kreslíře. Člověka redukuje na roztomilou drátovou kostřičku, pro kterou jsou tyto modely určeny a která se v nich mimozemsky spokojeně pohybuje, ne však bez výrazu, když je právě v roli potápěče trhána pózujícími žraloky za okny submarinu. Vše je zahaleno do vzdálené buddhistické atmosféry relativního klidu. Ta mě dál nutí myslet na Piranesiho, Matisse, japonský porcelán, Mechanický pomeranč, Exupéryho, Vernea, Karla Zemana a lipskou školu.
Kopal kombinuje různé přístupy k malbě a kresbě, od koloristických až po obkreslování barevnou propiskou. Obraz staví z ploch, obrazu, písma, znaku, jako by předstíral, že je mu jedno, co mu padne pod ruku, jen když vše poslouží konečnému cíli a koherentně se spojí v původní záměr, formálně podřízený nejvyšším zákonům kompozice. Kaligrafická linka nese senzuální vzkazy, komiksový styl příběhy a deskriptivní kresba a plošná malba racionální rámec. Informace obsažené v obrazech se dle momentálního zájmu autora chvíli množí do detailů a jindy nenaskočí vůbec, nechávaje za sebe svítit bílé, „prázdné“ plochy začátku, trochu jako v kolabující počítačové hře. Zároveň nepřestává myslet na malbu a kresbu jako médium, přistupuje k nim od jejich základních vlastností, u kresby zkoumá její popisnost a znakovost, u malby plošný nátěr a jeho výrazové možnosti jako první vyjádření změny přirozeného stavu.
Ondřej Kopal (1974, Liberec) studoval pražskou AVU v ateliéru Jiřího Davida a Stanislava Diviše (1996–2001), kterou dokončil v roce 2002 v ateliéru malba II pod vedením Vladimíra Skrepla. Poté každoročně absolvoval tříměsíční pobyty v Egyptě, Venezuele a Indii, kterážto prostředí ho nemálo ovlivnila. V loňském roce měl samostatné výstavy v Galerii XXL v Lounech (R. D. B.) a v Galerii A. M. 180 (ZIG ZAG), kde měl výstavu i letos (Skeletons). Je zastoupen ve sbírce Richarda Adama, v rámci které byl prezentován jak v Galerii Wannieck, tak v pražském Rudolfinu.