literatura na jevišti
#09/2017

Piráti v Jihovýchodní Asii

Je padělatelství zlozvyk, nebo nezbytnost?

Uvnitř nákupního střediska Ratu Plaza v Jakartě je rušno. Město nemá ani promenády ani široké chodníky a “mall-y” jsou tak jedněmi z mála míst, kam se občané tohoto desetimiliónového velkoměsta mohou jít projít. Na třetím patře však panuje panika: policie zrovna provedla malou razii a zkonfiskovala tisíce nelegálních kopií filmů na DVD a hudebních CD. Desítky stánků jsou nyní v dezolátním stavu. Jedna z mladých prodavaček na mě však spiklenecky mrká: „Nic se doopravdy nestalo. Čas od času se tu policie musí ukázat. Disky nám sebere, my jim pak dáme běžný úplatek a všechno pokračuje při starém.“

Na stáncích v Ratu Plaza prodávají především americké trháky a hongkonské dojáky, několik posledních bollywoodských filmů plných lásky, zrady, tanců a v dešti zmáčených přiléhavých sárí, které poodhalují plné proporce, jimiž mnohé indické herečky oplývají. Ano, občas se tam objeví i filmy Michaela Moora a jiných alternativních filmařů, i když „Sicko“ sem ještě nedorazilo.

Krása těchto nelegálně vyrobených DVD spočívá především a téměř výlučně v jejich ceně. Zatímco originál může stát až 35 dolarů (ne, že by tu někdo kupoval originály, ale v pár obchodech je mají ve výloze, snad pro okrasu), „fake“ (padělek) stojí jen 40 až 90 centů. Oficiálně zakoupené VCD (v Asii běžný formát, který je méně kvalitní než DVD) dokonce může stát přes 10 dolarů. HDP na osobu na rok je v Indonésii pouhých 900 dolarů. Výsledkem je, že padělek je v Jakartě pro drtivou většinu lidí jedinou cestou, jak filmy shlédnout.

Ne, že by všechny padělky vždycky fungovaly. Někdy se film zlomyslně zastaví několik minut před koncem, jindy nefungují titulky. Nedávno jsem shlédl poslední film španělského režiséra Almodóvara v němčině a francouzský historický film v italštině. Anglické titulky k japonskému filmu o epickém konci bitevní lodi „Yamato“ byly na úrovni „váš otec se vpřed rozsypával do boje“, což mělo znamenat „váš otec statečně bojoval.“ Ale za 70 centů a se základní znalostí japonských frází může konzument „padělku“ pochopit, co se před jeho očima na obrazovce odehrává. Nakonec většinou nejde o dialogy od Bergmana či Tarkovského.

Nejde ale jen o pokoutní prodej v hypermarketech. Padesát procent všech počítačových programů, jež používá indonéská vláda, jsou padělky. A o tom se psalo v indonéském tisku jako o obrovském úspěchu, neboť ještě před dvěma roky číslo dosahovalo 90 procent. „Úspěch“ byl dosažen jen proto, že Microsoft a jiné softwarové firmy poskytly indonéské vládě tisíce programů buď zadarmo nebo za neuvěřitelně výhodnou cenu. Je samozřejmostí, že 99 procent řadových uživatelů počítačů v Indonésii kupuje pirátské kopie. Je tedy možné s tímto jevem něco udělat? Operační systém stojí ve firemním obchodě kolem 150 dolarů, jen zlomek ceny na ulici. Počítačový program „Final Cut“, kterým filmaři zpracovávají své filmy na Mackintoshi, stojí kolem 3000 dolarů v obchodě, 4 dolary na ulici. A program skutečně funguje; jediným problémem je, že spotřebuje téměř celou paměť i těch nejvýkonnějších laptopů.

Snad jediné, co indonéští zákazníci kupují většinou v originále, jsou CD s hudbou. Je to však především proto, že místní hudební společnosti neúčtují za nahrávky indonéských zpěváků a skupin většinou více než 4 dolary.

V sousední a daleko bohatší Malajsii, kde dosahuje HDP na osobu na rok zhruba 4000 dolarů, je situace podobná, i když vláda s „pirátstvím“ usilovně bojuje. Před měsícem zakoupila malajská vláda v cizině několik desítek psů, kteří jsou schopni (na letištích a hraničních přechodech) najít CD a DVD disky. Policie pravidelně pořádá razie v čínské čtvrti, kde se prodávají jak filmové padělky, tak i v zemi zcela zakázaná pornografie. Policie tu však očekává také daleko vyšší „všimné“ a v důsledku toho stojí DVD na černém trhu zhruba 3-4krát více, než v Indonésii. Výběr filmů je tu také omezenější, což však neplatí o počítačových programech, které jsou volně dostupné kdekoliv, dokonce i v prestižním nákupním středisku Times Square.

Novou módou se v Malajsii staly tajné filmové „kavárny“, které jsou většinou v soukromých bytech. Návštěva se ohlásí předem mobilním telefonem. U dveří před vstupem se nahlásí smluvené heslo. Zákazník musí být majiteli osobně představen. Uvnitř jsou pohodlné lenošky a několik počítačů. Zájemce si filmy vybere v katalogu a zatímco popíjí kávu nebo víno, majitel mu kopii filmu vypálí.

Nejlepší výběr kvalitních uměleckých a alternativních filmů byl vždy v Hanoji, kde však vláda v poslední době zavřela téměř všechny obchody s filmovými a hudebními „padělky“.

V minulosti patřil jeden z nejlépe zásobených hanojských krámků s filmy vietnamskému filmaři, který kdysi studoval režii na Kubě. Bylo u něj k dostání téměř vše: od italské a francouzské klasiky po íránskou novou vlnu a nejnovější filmy natočené v Jižní Americe. Nakupovali u něho i mnozí evropští diplomaté. Často jsem byl svědkem toho, jak představitelé evropských diplomatických misí, které jinak běžně Vietnam za padělky kritizují, nakupovali stovky nelegálních kopií filmů, které pak bez problémů převáželi do svých zemí pod rouškou diplomatické imunity.

Je zjevné, že levně padělané kopie filmů, hudby a počítačových programů z ulic jihovýchodní Asie nezmizí, pokud se ceny nepřizpůsobí příjmům obyvatel. Problém vyřešilo před několika lety Thajsko, když začalo dotovat jak umělecké, tak i domácí thajské filmy. Ceny kvalitních filmů na DVD klesly na 2 až 5 dolarů. Výsledkem je, že padělky téměř přes noc zmizely z ulic Bangkoku.

Autor je spisovatel, novinář a režisér, spoluzakladatel nakladatelství Mainstay Press.