Když odcházel Tony Blair z místa premiéra, ukazoval barometr jeho popularity šedesátiprocentní nedůvěru. Britská média i analytici labouristické strany, ale i sám Blair to považovali za katastrofu, která by mohla negativně ovlivnit budoucí volby. Proto je jenom dobře, že Tony konečně šel.
Americkému prezidentovi Georgi Bushovi dnes věří jen necelých třicet procent Američanů, což je historický rekord. Za katastrofu to už nějaký ten pátek považuje nejen Republikánská strana, ale i Bushův vládní tým. V USA se dnes nenajde republikánský kandidát na důležitý post, který by se k Bushovi veřejně hlásil. Politici se zkrátka bojí, že nemilost lidu, do níž se svérázný americký prezident dostal, by mohla poškodit jejich politickou kariéru. Důvěra občanů je pro ně, podobně jako v Británii, jeden z nejdůležitějších ukazatelů, který ovlivňuje budoucí směřování politiky. Je-li důvěra nízká, neomylně to značí, že se něco musí změnit.
V České republice nic takového nefunguje. Českému premiérovi Mirku Topolánkovi nevěří zhruba stejně lidí jako Blairovi a Bushovi, ale šéf kabinetu, jeho spolupracovníci ani Občanská demokratická stana si z toho nic nedělají. Průzkumy důvěryhodnosti považují za folklór, který o ničem podstatném nesvědčí. Podle nich je to jen zbytečná hračka pro média, která nemají o čem psát. Hlas lidu, jenž je v Americe a Británii (ale třeba i v Německu) brán stále velmi vážně, přesně podle starého latinského hesla vox populi, vox dei, je v Česku cynicky přehlížen a zesměšňován. Ztrácí se tím důležitá zpětná vazba mezi voliči a politikem, jeden z hlavních znaků vyspělosti demokracie.
Nemá cenu rozebírat, že Spojené státy a Británie mají nekonečně delší demokratickou tradici, samo o sobě to neříká nic o tom, proč tam hlas lidu není nikdy jen tak oslyšen. Musíme jít dál, až k pojmu, který v této souvislosti používají sociologové, hovoříce o „informovaných voličích“. Anglosaský svět politiky je charakteristický zájmem o politiku. Lidé chtějí vědět, co politici dělají a jací jsou, aby se u voleb mohli rozhodnout a vydat svým favoritům vysvědčení či účet, třeba i tvrdý a velmi negativní. Proto také politici nepovažují změny na barometru popularity jen za nějaký náhodný výkyv nálady. Berou ho vážně, protože vědí, že voliči nejsou přecitlivělé hysterky, které si jen tak pro radost pravidelně vybíjejí adrenalin v průzkumech veřejného mínění.
Je otázka, na kolik „informovaní voliči“ žijí v České republice, může-li si premiér (ať je to Topolánek, Paroubek nebo Špidla) dovolit dlouhodobě vládnout s dvoutřetinovou nedůvěrou voličů. Na volebních výsledcích se nepopulárnost nějakého politika naposledy projevila ve volbách 2002, kdy Vladimír Špidla porazil nepopulárního Václava Klause (Klaus se následně poučil a stal se dlouhodobě nejpopulárnějším, nejdůvěryhodnějším českým prezidentem). Ale od té doby nic. Volební výsledky dvou nejsilnějších politických stran jsou téměř vyrovnané bez ohledu na to, kdo je vede a co se v politice děje. Voliči jsou rozhodnuti dávno předem, jejich politická volba je dána spíše vnitřním přesvědčením než sledováním konkrétní práce politiků.
Pochybnosti o míře informovanosti českých voličů vyvolává především čelo žebříčku důvěryhodnosti. Několik měsíců mu vévodila lidovecká ministryně obrany Vlasta Parkanová, přestože nic výrazného neudělala a nic důležitého neprosadila. Dokonce prohrála boj o vedení KDU-ČSL s Jiřím Čunkem. Jediný rozumný důvod, který odborníci na veřejné mínění pro úspěch této političky našli, bylo to, že je žena.
Parkanovou nyní nahradil pražský primátor Pavel Bém, což vyvolává ještě větší rozpaky. On-lineoví sociologové, specializovaní na rychlé mediální soudy, vidí příčiny v primátorově úspěšné výpravě na Everest. Už si ale nevšimnou, že lidé v Česku nejvíce věří politikovi, o jehož politických názorech a postupech nikdo nic pořádně neví. Ani členové ODS si často při dotazu nevědí rady s tím, co si o Bémovi myslet. Do jaké skupiny patří? Jak průhledně pracuje na magistrátu? Do jaké míry je absence afér kolem jeho práce s penězi způsobena dřívější dohodou s Jiřím Paroubkem? Podporuje Topolánka, nebo ne? Jak se na něm podepsalo to, že se politicky narodil jako dítě boje za rehabilitaci Václava Klause? Co si konkrétně, nikoli obecně, myslí o penzích, podpoře kultury, registrovaném partnerství? Jaká je jeho politická strategie? Co chce v politice dělat?
Nic z toho nedokáží zodpovědět ani dlouholetí pozorovatelé české politické scény, natožpak voliči, jejichž hlavním zdrojem informací jsou přirozeně média. Pavel Bém je tajemný politik, bez výraznějších obrysů a hran. Taková vyhraněnost by mu mohla později překážet v politickém růstu. Zdá se tedy, že nejvíce věříme „politickému rosolu“, mužům (a ženám) bez vlastností. Topolánkovo přehlížení průzkumů není asi až tak přehnané. Informovaní voliči se přece chovají jinak!
Autor je vedoucí kulturní rubriky v Hospodářských novinách.