Skončila éra Tonyho Blaira – charismatického a inspirativního politika, který se stal synonymem moderní, otevřené a sebevědomé Británie, v jehož stínu Gordon Brown deset let vládl pevnou rukou státní pokladně. Co to znamená pro britskou zahraniční politiku?
Gordon Brown se dočkal. Po dlouhých deseti letech čekání se ve středu 27. června před obvykle zachmuřeným a trochu neohrabaně působícím Skotem otevřely vysněné dveře sídla britských premiérů v Downing Street číslo 10. Dovnitř ale nevstoupil jako nesčetněkrát předtím coby ministr financí, ale jako nový ministerský předseda, kterého královna Alžběta II. právě pověřila sestavením vlády Jejího Veličenstva.
Brown sám Blairovu politiku deset let spoluutvářel, zároveň ale proti někdejšímu premiérovi v zákulisí čile intrikoval. Přesto se za něj v rozhodujících chvílích vždy veřejně postavil.
Pro vlastní labouristickou stranu se Blair nakonec stal v očích britské veřejnosti takovou přítěží, že jej – stejně jako kdysi konzervativci svoji legendární vůdkyni Margaret Thatcherovou – přiměla odejít uprostřed volebního období, přestože ji v předloňských volbách přivedl k historickému třetímu vítězství v řadě. Jaký odkaz Tony Blair svému nástupci zůstavil, a co se od nového britského premiéra očekává?
Blairovi se stala osudnou irácká válka. Britům vadila nejen bezpodmínečná podpora, kterou britská vláda na veřejnosti poskytovala krajně neoblíbené americké Bushově administrativě, a narůstající počet obětí v řadách vlastních vojáků, ale i nekonečné polopravdy a vytáčky při zdůvodňování oprávněnosti vojenské operace, po jejímž skončení zůstal Irák rozvrácenou a násilím zmítanou zemí bez perspektivy. Porážka labouristů v jarních obecních volbách a propad v průzkumech veřejného mínění byly dostatečným důvodem, aby strana po letech novinářsky atraktivních spekulací o přepřahání konečně přepřáhla.
Bylo by však nespravedlivé, kdyby irácké selhání zcela zastínilo celkově pozitivní bilanci Blairova vládnutí. Přestože teroristická hrozba, které Británie v těchto dnech čelí, je nepochybně vážnější než útoky IRA před deseti lety, a multikulturní model integrace přistěhovalců prochází krizí, jsou dnes ostrovy za Lamanšským průlivem, jak shrnuje týdeník The Economist, příjemnějším místem k životu.
Zahraniční politika Blairovy vlády se ale nevěnovala jen Iráku. Přes občasnou nedůslednost dokázali labouristé novým způsobem propojit tradiční východiska britské zahraniční politiky, jako je orientace na úzkou spolupráci se Spojenými státy, s idealistickým důrazem na problematiku lidských práv, potlačování chudoby ve třetím světě a boji proti klimatickým změnám. V Blairově evropské politice se prolínala velká míra kontinuity s politikou jeho euroskeptických konzervativních předchůdců s novým, o poznání vstřícnějším stylem. Británie si tak sice podržela většinu ze svých výjimek a v otázkách politické integrace často hrála roli brzdy v integračním soukolí, aktivně se ale zasazovala o modernizaci evropské ekonomiky a sociálního modelu a iniciovala spolupráci i v dalších oblastech. Rozšíření EU o země střední a východní Evropy pak zřejmě přineslo definitivní konec britské izolace v unii.
V neposlední řadě sehrál v Blair se svými spojenci, mezi nimiž bylo nejvýznamnější právě jeho politické dvojče Brown, historickou roli při transformaci staré, odborářské a pro střední třídu nevolitelné labouristické strany v mnohoslibný marketingový produkt jménem New Labour. Jeho program „třetí cesty“, čerpající ze sociálnědemokratické tradice i ekonomického neoliberalismu, sice připomíná dort, který vařili pejsek s kočičkou, labouristé ale díky němu zcela opanovali politický střed. Ostatně nový lídr konzervativců David Cameron dostal svou stranu zpět do hry jen díky tomu, že na Blaira vědomě a nestřídmě navazuje.
Mimořádně schopného, ale necharismatického Gordona Browna čeká nejen práce na vlastní image, ale především úkol najít střední cestu mezi kontinuitou a vymezením se vůči politice Blairovy vlády, která byla sice docela úspěšná, je ale kompromitována Blairovou osobní nepopularitou. I když tak byl někdy vnímán, s projektem New Labour úzce spjatý a zpravidla šetřivý Brown není ve skutečnosti představitelem levicového křídla strany. Své levicové přívržence již stihl zklamat tím, že se odmítl distancovat od Blairova angažmá v Iráku. I když má Brown mnohem blíže k americkým demokratům než k současné administrativě a provází jej pověst euroskeptika, rozchod se Spojenými státy ani veletoč v evropské politice nejsou aktuální. Zkrátka se zdá, že střídání stráží nad Temží přinese více změny ve stylu než v obsahu vládní politiky. Především ale teď musí mít nový ministerský předseda na paměti, že pokud promešká ten správný okamžik pro vypsání voleb, může se mu vytoužené dědictví zase rychle rozplynout pod rukama.
Autor je asistent na Institutu mezinárodních studií FSV UK.