Uspořená miliarda

Jak na tom byl český stát s financováním kultury dosud? Letos byl podíl výdajů státu na kulturu 0,77 % státního rozpočtu, což byl nejvyšší podíl od roku 2003, ovšem stejný jako v roce 1998. Rekordu dosáhl v roce 1999, kdy činil 0,88 %. Od roku 2001 kolísá mezi 0,63 a 0,77 %. Zmíněná čísla ale obsahují i výdaje na církve; pokud je odečteme, dostaneme se o dost níž, v rekordním roce 1999 na 0,77 %. V posledních šesti letech výdaje na kulturu klesaly s výjimkou roku 2003, až dosáhly svého kritického minima v roce 2005 – tehdy podíl státních peněz spadl těsně pod polovinu vysněné částky a činil 0,49 %. Připravovaný rozpočet plánuje 0,64 %.

Miliarda – oprava pěti set kostelů

Absolutní hodnota peněz, které každoročně vláda do kultury posílá, rok od roku roste. Jelikož však rostou i celkové výdaje státu, je podíl vynaložený na kulturu menší, stejný či jen lehce vyšší. V roce 1998 byl rozpočet MK 4,4 miliardy, letos to je 7,9 miliardy. V příštím roce by měl být rozpočet podle zveřejněných informací až o miliardu menší než letos. Reformní balíčky a batůžky počítají totiž s úsporami v kultuře stejně jako v jiných oborech.

Taková miliarda není v resortu, jehož rozpočet patří k nejmenším, ale který spravuje velkou část hmotného i nehmotného dědictví naší země, vůbec zanedbatelná. Její nepřítomnost by se mohla projevit jako nulová podpora živému umění, kráceny by musely být pravidelné památkové programy a mnoho dalšího.

Klub za starou Prahu, politiky vysmívané sdružení milovníků památek, spočítal, co by se za miliardu dalo podniknout, pokud by ji bylo lze využít jen pro památky. Mohlo by být zabezpečeno 500 menších kostelů, stabilizováno 200 drobných venkovských sídel, 50 zámků střední velikosti by se mohlo uvést do „slušného stavu“, 8500 uměleckých děl by se dalo restaurovat „velmi solidním způsobem“ nebo by bylo možné restaurovat deset vil Tugendhat.

Buš příspěvkových organizací

Nyní to ale vypadá, že památkáři nemusejí zbytečně spekulovat, čemu dát přednost, zatím ta miliarda v rozpočtu chybí. Ministr kultury Václav Jehlička sice slibuje, že bude bojovat za stejný, ne-li vyšší rozpočet, než má k dispozici letos, přesto už nyní začíná šetřit. A protože na platech zaměstnanců dvaatřiceti státních příspěvkových organizací šetřit nechce (jejich průměrný plat je 17 000 korun), míní omezit počet těchto institucí. Především plánuje některé převést na kraje a dvě ze současných spojit. Nakonec by jich pod ministerstvem měly zůstat dvě třetiny stávajícího počtu.

Převod na kraje se nabízí i proto, že mezi nimi jsou třeba Slezské zemské muzeum, Husitské muzeum v Táboře či Muzeum loutkářských kultur v Chrudimi. Zrovna muzeum loutek by kraj rád převzal – ale jen v případě, že by s ním dostal i peníze na provoz. Tak trochu se v tomto případě zrcadlí úmysl někdejšího ministra Vítězslava Jandáka převést na kraje některé státní hrady a zámky – ovšem jen ty, které příliš nevydělávají. Kraje by rády třeba Karlštejn či Konopiště, ty chtěl ale Jandák v rámci „rodinného stříbra“ ponechat státu.

Druhá varianta, slučování, začíná ve velkém stylu. Jako první slučitelné instituce vybral ministr Divadelní ústav a NIPOS (Národní informační a poradenské středisko pro kulturu). I zde, byť pravděpodobně nevědomě, jeho plánování lehce rezonuje s Jandákovými smělými akcemi. Ten zamýšlel Divadelní ústav přesunout do Brna a rozšířit jej o hudební obor.

Úspory jsou nutné, ale proč se ministr rozhodl začít nikoli s organizací regionálního významu, ale s institucí s dosahem celostátním, není jasné. Navíc Divadelní ústav a NIPOS vykonávají poněkud odlišnou činnost. Práce Divadelního ústavu je nezastupitelná především ve své tradici: od roku 1945 nepřetržitě dokumentuje české divadlo, významná je i jeho publikační činnost. NIPOS monitoruje především amatérské regionální aktivity v kultuře. Odborníci z oblasti divadla, kteří se o záměru MK dozvěděli, upozorňují na to, že by tento krok mohl kontinuitu činnosti i obecně funkci Divadelního ústavu ohrozit.

Je zvláštní, že tato navenek nenápadná instituce sídlící v centru Prahy leží tolik politikům v žaludku. Ministr Jandák vyhlásil nečekaně konkurz na místo ředitele ústavu ještě v době, kdy jej vedl Ondřej Černý (dnes ředitel Národního divadla), nakonec však, snad i pod tlakem odborné veřejnosti, Černého ve funkci potvrdil. Současný ministr Jehlička nyní nechce jmenovat novou ředitelku. Tou by měla být dlouholetá Černého zástupkyně Eva Žáková, která vyhrála v regulérním konkurzu. Jaká je tedy budoucnost této odborné instituce, která mimo jiné zajišťuje i prezentaci českého divadla v zahraničí, není zatím zřejmé.

Ministr boduje

Současnému poněkud nenápadnému ministrovi (po dvou hercích v jeho křesle to snad ani jinak nejde) je však třeba přičíst k dobru, že o nutných úsporách vůbec začal mluvit a také že se nebojí „říznout“ do přežité struktury příspěvkových organizací. Vždyť na jejich provoz jde každoročně téměř polovina rozpočtu resortu. Možná není ani problém v tom, kolik jich je a zda budou spadat pod stát nebo kraj či obec, ale kolik má která zaměstnanců. Druhý bod si ministr
zaslouží za to, že začal jako první ze svého křesla upozorňovat na to, že kultura je významným ekonomickým činitelem, jak to Evropa již dávno ví. Na fakt, že v Česku nejsou ekonomické přínosy kultury dostatečně doceněny, upozorňují dlouho neziskové organizace působící v oboru, Rada uměleckých obcí či Iniciativa pro kulturu. Pomalu si takzvaný multiplikační efekt spojený se službami v kultuře uvědomuje i ministerstvo. Na kulturní akce navazují další služby. Ministr kultury ví o tom, že každá koruna investovaná do kultury se minimálně dvakrát vrátí, že kulturní průmysl v Evropě má dvakrát větší obrat než průmysl automobilový. Teď jde o to, zda se mu podaří přesvědčit kolegy ve vládě a poslance, aby kulturní podhoubí trošku více pohnojili, až se bude o rozpočtu na podzim jednat. Ostatně závazek k jednomu procentu z vládních prohlášení stále nevymizel.

Autorka je kulturoložka a zpravodajka ČTK.