„Když jste k nám přišli, tak jsme měli půdu a vy Bibli. Teď držíme v ruce Bibli my a vám patří naše země,“ popisuje jihoafrická lidová moudrost expanzi Evropanů na jejich kontinent. Hluboká religiozita ve všech společenských vrstvách a věkových skupinách se dnes pro sekularismem odkojeného Evropana může překvapivě stát nejhlubším kulturním šokem při pobytu v Africe.
„Kde vládne velká chudoba, tam lovci lidských duší snadno zbohatnou,“ tvrdí ve své knize Ach, Afrika Bartholomäus Grill, africký dopisovatel německého týdeníku Die Zeit. Poptávka po bozích zažívá v Africe konjunkturu a do konkurenčního boje na trhu s vírou vstupuje čím dál tím více podnikatelů.
Ve Rwandě otřesené genocidou stoupl podle Grilla v letech 1994 až 2000 počet církví z osmi na tři sta. Na severu nigerijské metropole Lagos zas vyrostla „dálnice církví“. Z dopravní tepny vedou desítky ukazatelů k obrovským svatostánkům pro statisíce věřících, kteří v nich každou neděli nacházejí útěchu před chudobou či oporu při riskantní cestě za štěstím a bohatstvím. Právě Nigérie se stala místem střetu dvou největších náboženství světa, jejichž radikální větve v Africe hledají nové ovečky. Hlavními sponzory dnešního šíření slova Božího po celém světadílu jsou totiž „pravověrní“ američtí evangelíci a saúdští Wahabité.
Mezi čaroději a MTV
Podnikatelům s vírou se ale daří i na jihu Afriky. Ve vitríně v zapadlém koutě výstavní síně zřejmě nejlepšího zambijského muzea v Livingstonu, městě u Viktoriiných vodopádů, visí článek z jara roku 2006. Vyšel ve státních Times of Zambia, jednom ze tří hlavních deníků v zemi. Píše se v něm o staré ženě, která byla předešlého rána nalezena nahá na ulici na předměstí severozambijské Ndoly. Obyvatelé čtvrti při ranní cestě do práce hned odhalili, že se jedná o čarodějnici, a napadli ji. Naštěstí včas zasáhla policie a místní léčitel, kteří ženu odvedli k výslechu. Sedmdesátiletá paní se hned přiznala – je prý opravdu čarodějnice, která v noci na kouzelné jehle letěla za příbuznými v Ndole. Během letu jí však došla síla, a tak v tomto místě havarovala.
Jiný příběh mi nedávno v mailu popsal můj zambijský kamarád Swygart, student sociologie na univerzitě v Lusace. Dozvěděl se o něm z hlavních zpráv státní televize ZNBC. Rybáři kdesi v provincii Luapula u hranic s Kongem nechali u břehu řeky svůj úlovek a odešli na pivo. Když se vrátili zpět, ryby už nenašli. Tamní léčitel tedy vydal varování – do čtyřiadvaceti hodin měl zloděj lup vrátit na původní místo; pokud tak neučiní, zahyne. Vesničané netrpělivě čekali. Ráno po skončení ultimáta šokovaní lidé v buši objevili desítky mrtvých ptáků. Ptáků, kteří nemohli rozumět varování léčitele a přinést zpět svůj „lup“. „Na čarodějnictví se musíš dívat jako na realitu,“ uzavírá Swygart, který se spikleneckým úsměvem šíří příběhy na toto, pro Evropana mystické téma. U něj ani u mnoha jiných Zambijců mi přitom nebylo jasné, jestli příběhům o čarodějnictví věří či nikoli.
Tradiční víra v čarodějnictví přežívá hlavně ve venkovských oblastech, zvláště u hranic s Kongem. Mezi měšťany, jejichž obýváky zdobí moderní technika, se prosadila jiná forma šíření slova Božího – televize. Teleevangelisté v Zambii pronikli i do vysílání státního kanálu a schopní řečníci do svých řad přitahují nové a nové diváky. Největší komunitu věřících v hlavním městě Lusace vybudoval kazatel, jenž kdysi začínal jako novic během víkendových odpoledních televizních show. Dnes jeho ovečky stavějí největší kostel v zemi – i s klimatizací, polštářovanými sedačkami jako v multikině a s opatrovnickou službou pro děti během bohoslužeb. Kazatel se přitom inspiroval při své návštěvě amerického Texasu, kde ho okouzlil na svatostánek přestavěný stadion pro americký fotbal. Teleevangelistovo poselství však dodává sílu. Například Mathewovi, který v nevládním sdružení FODEP vaří a uklízí. Dříve pil a podváděl svou ženu. Díky nové charismatické církvi však poznal své chyby a dnes je abstinentem, vegetariánem a vzorným otcem i zaměstnancem.
Z Jihoafrické republiky vysílají do celého regionu soukromé náboženské kanály. Na God TV například kazatel hlásá apokalypsu a při svých plamenných projevech si vypomáhá energickou hudbou skupiny The Prodigy. Jiný pořad kopíruje model MTV s tím rozdílem, že dívčí a chlapecké kapely i hiphopové party pějí o Bohu a „cool“ moderátoři s melírem ve vlasech a se zlatými řetězy kolem krku pronášejí modlitby.
Tři cesty k Bohu
Před oltářem parkuje nablýskaná zelená Toyota. Na stupínku za autem své kázání zpívá brazilský biskup namibijské „pobočky“ Universal Church of the Kingdom of God. Sedíme v největším kostele v zemi, „univerzalisté“ ho postavili přímo na Independance Avenue, hlavní třídě hlavního města Windhoek.
„Kdo se modlil, aby získal nové auto?“ táže se biskup. Ruku zvedne asi deset lidí a kazatel je všechny pozve před oltář. Nejrychlejší věřící se namačkají do auta, opozdilci se alespoň dotýkají kapoty. „A teď všichni zvedněte ruce a modlete se za vyplněná přání svých bratrů!“ Plný kostel míří dlaněmi k oltáři a opakuje biskupova slova. Vedle Brazilce stojí jedna členka církve, které prý auto patří. Vloni se za něj prý oddaně modlila, avšak neviděla sebemenší šanci, jak by se její touha mohla naplnit. A teď, díky pomoci Boží, má nový vůz.
„Modlím se za dobrou práci!“ volá biskup. Zhruba dvě až tři stovky věřících opakují: „Modlím se, abych zbohatl!“ „Modlím se za peníze!“ „Modlím se za dobré zdraví!“ „Kdo pochybuje, ten hřeší. Bůh vyžaduje vaši víru, jen kdo nepochybuje, ten půjde do ráje.“
Jiný přístup volí kazatel ve čtvrti Sha v jihozambijské Chomě. Mladí věřící se v nedělní ráno scházejí v rozestavěné betonové hale, které chybí oltář a kde se po dvě hodiny sedí na tvrdých dřevěných lavicích. Všichni jsou oděni do svátečního. Farář, asi třicetiletý mohutný muž v černém obleku, spouští své rétorické, hudební a herecké galapředstavení. Jeho proslov sestává z každodenních historek, citací z Bible a vtipů, kterými rozesmává svou komunitu. Jsme v kostele Pentacoastal Church a farář nechce po svých posluchačích slepou oddanost Bohu. „Kdo se bojí Boha, špatně skončí,“ opakuje několikrát.
Dnešní kázání se týká strachu a odvahy riskovat. „Strach je bariérou, je mostem k ďáblu. Ničí naše životy a schopnost pokroku. Nesmíte se zaklínat říkankami o Bohu, musíte se odvážit jednat.“ Připadám si jako na přednášce lidového filosofa, který lidem předává každodenní moudrost s pomocí Bible.
Slova jsou zakotvena v běžném životě Zambijců a vyzývají je k sebezdokonalování. „Přijdou mnohé bouře, ale loď se nakonec nepřevrátí. Nechme za sebou vše, co brání našemu pokroku, nechme dav stát za sebou…“ vypráví farář v angličtině a jeho kolega každou větu překládá do místního jazyka tonga. Věřící se modlí každý za sebe; vlastními slovy, ve vlastním rytmu a vlastními gesty. Někteří jen stojí a mlčí. Jiní pochodují po kostele, křičí a divoce rozhazují rukama. Další sedí a šeptají si před sebe. Stojím, dívám se kolem sebe a žasnu nad zmatkem, který náhle přeruší sborový zpěv gospelových songů.
Zajímavou zkušeností byly i minulé Vánoce v polopoušti. Zažil jsem je v Okahandji v centru Namibie, připadal jsem si tam však jak v německé vesnici. V evangelicko-luteránském kostele se na Štědrý večer sešli pouze běloši, většinou ze střední a starší generace. Farář kázal německy a dětský sbor za doprovodu kytary zpíval německé koledy. Věřící patří k dvacetitisícové německé menšině, jejíž kořeny sahají do éry německého kolonialismu přelomu 19. a 20. století.
Za farářem stál přezdobený vánoční stromek a vedle něj betlém vytvořený z kýčovitých porcelánových figurek. Farář zapnul projektor a na plátně se promítl obraz. „Co vidíte?“ otázal se vousatý čtyřicátník. „Pannu Marii s Ježíškem,“ odpověděla postarší dáma „Ano, a co dále?“ „Ovečku,“ vykřikl děda o lavici za ní. „Ano, je úplně v rohu, jako by se tam malířovi vkradla. Hlavně mají všichni osvícené tváře,“ uzavřel farář promítání, vypnul projektor a pustil se do nesrozumitelného a od života odtaženého kázání, které jako by tvořilo protipól živoucí mše na předměstí zambijské Chomy.
V devadesátých letech do otřesené Afriky vtrhla nová náboženská vlna. Nikde jinde na světě se dnes křesťanství nešíří tak rychle, do afrického vnitrozemí se také snaží hlouběji proniknout umírněný i radikální islám. Náboženství v Africe – islám, křesťanství i africké tradice – má však tolik tváří, že není možné je v jediném článku vystihnout.
Autor působil v rámci programu GLEN a FODEP v Zambii.