Ad Všichni mohou dělat umění
(A2 č. 27/2007)
Text Radana Wagnera Všichni mohou dělat umění, otištěný na straně určené pro recenzi týdne, považuji za projev nepovolanosti autora hodnotit současné výtvarné umění. Jeho otištění je současně důkazem neschopnosti redakce A2 orientovat se ve světě současné kultury.
Podstatou mé reakce není nesouhlas s hodnocením Praguebiennale 3, ale pohoršení nad nepoučeným, konzervativním, současně agresivně urážlivým způsobem popisu současné výtvarné produkce, ke kterému se Radan Wagner uchyluje. Díla na výstavě bez bližšího vysvětlení charakterizuje jako „orgie zvrácenosti „, „adorace vyprázdněnosti“ nebo „roztomilé kýče“. Vrší nekonkrétní a banální odsudky, aniž by prokázal hlubší vhled do světa současného umění, registruje a zjednodušeně popisuje jen vnější podobu vystavených děl. Je to podobné, jako kdyby koncert skupiny Boris ve stejném čísle A2 recenzoval zavilý milovník folku nebo operety. Asi by také psal o nesnesitelném hluku, dekadentních rytmech, primitivním řevu. Jenže na rozdíl od výtvarného umění si týdeník A2 na článek o avantgardním heavy-metalu našel někoho, kdo se v dané oblasti orientuje. V závěru svého textu o Praguebiennale 3 se Radan Wagner rétoricky ptá: „Je to recese, satira, zakuklený koncept či záměrně bezpohlavní, časově omezená hra?“ Milý pane Wagnere, takto již několik desetiletí běžně vypadají projevy současného výtvarného umění.
S kritérii a znalostmi, které ve svém textu prokázal, by Radan Wagner mohl zcela stejně ztrhat jakoukoli výstavu současného umění kdekoliv na světě, a to bez ohledu na její skutečné kvality. V jeho textu totiž nejde o analýzu jedné špatné výstavy nebo kritický rozbor vybraných děl, ale o nepochopení a následné zavržení současného umění jako celku. Podobný typ projevu podle mého názoru nepatří na stránku věnovanou recenzi, a současně ani do kulturního týdeníku, který se snaží reflektovat umělecké projevy současnosti.
Tomáš Pospiszyl
Nechtěl jsem vstupovat do diskuse nad textem Radana Wagnera, abych nenahrával lidem, kteří rádi papouškuji: potrefená husa kejhá apod. Bohužel musím, neboť jsem byl spolu s Vasilem Artamonovem spolukurátorem jedné z českých sekcí na Praguebiennale 3 (Glocal outsider).
Text Radana Wagnera mne nepřekvapil, nepohoršil, nevyprovokoval, neboť představuje dlouhodobý zdejší většinový popnázor. To ale neznamená, že si na něj někdy zvyknu.
Bohužel je však pro mne nepokrytě pokryt: za prvé Wagnerovou zkušeností s jeho vlastním uměním, za druhé jakoby spravedlivým bojem za řady českých umělců a „jejich“ teoretiků, kurátorů, kteří se cítí být někým nespravedlivě odsouváni a tím obecně ukřivděni, za třetí se jeho reflexe až příliš podobá snadným (ničím doloženým) výkřikům pohoršených laiků všech blogů světa (které se zase až neskutečně svou univerzální dikcí podobají povinným odsudkům například z let padesátých!). Namátkou vybírám z různých českých serverů: „By mě zajímalo, jestli existuje něco, co by se dneska nepovažovalo za umění… Za umění se dnes nepovažuje umění. Vše ostatní je umění... Když se to tak vezme, umělci to jsou. Živit se takovýma ptákovinama, tomu říkám umění… Tzv. aktuální umění z nezanedbatelné části bohužel buď diváka vůbec nepotřebuje a (leckdy) cíleně (jej) odpuzuje, či se neobejde bez sáhodlouhých ,vysvětlujících‘ newspeakových textů všelijakých ,vykladačů‘. Kolik z takovéhoto ,umění‘ přežije? Myslím, že minimum. V Národní galerii (NG) mi proto neschází… Si z nás dělají prdel… No, okecat se dá všechno…“ Praguebiennale 3 opravdu není, kvůli souběhu mnoha událostí, bezchybné, jsou zde i slabá místa (či celé sekce), jak to u většiny bienále bývá. Jsem si ale jistý, že se na nich s R. Wagnerem neshodneme.
Navíc bienále obecně nemůže, jak se R. W. mylně domnívá, zachycovat – cituji: „Mělo by také vedle sebe pluralitně představit nejrůznější cesty, směry, tendence – snažit se poukázat v úhrnu na atomizovanou současnost z nejrůznějších úhlů.“
Žádné bienále nenahrazují ani sbírky současného umění, jako je například u nás NG (že tyto sbírky účelově a záměrně zkreslují autentickou historii českého současného umění, R. Wagnera a jiné stále příliš nevzrušuje?), nemůže tudíž na vymezeném, limitovaném prostoru dát šanci všem, co by si to jistě za svou práci zasloužili. Je mi líto! Vím o nich samozřejmě!
Kdo se na bienále kurátorsky podílejí (mám na mysli i sebe), vždy riskují, že budou v nemilosti u všech, které na ně nevyberou, promiň, Radane, Franto, Pavle, Viktore, Tomáši, Petře, Jakube, Jirko, Jane, Davide, Jitko, Jano, Stelo, Radko, Karolíno… Vybral jsem však mimo jiné, dle Vašeho názoru, „orgie zvrácenosti“… brrr, za to se Vám a všem okolo Vás asi budu muset omluvit, ale chtěl jsem spíše hledat a představovat práce lidí z více generací, kteří používají formální média (plátno, barvy, dřevo, kov, video, kůži, sprej apod.) pro smysluplná sdělení (v kontextu současného umění, tím nemyslím jen posledních pět deset let), a ne proto, aby pouze demonstrovali, jak se dovedně naučili (nenaučili) postavit například figuru, rozložit umně barvy v tvarových kompozicích (například „mystických“) atd. Navíc jsem spoluvybíral umělce (a to už i na Praguebiennale 2) a jejich práce, za kterými si sice plně, i když riskantně stojím a profesně je respektuji, ale nemusí vždy konvenovat mému „vkusu“. Nechodíme pravidelně spolu na pivo-víno, šašlik. Ale jak říkám, a tentokráte i s R. Wagnerem, třeba se mýlím.
Blíží se ovšem trienále NG s mnohonásobně vyššími finančními dotacemi od státu (na rozdíl od Praguebiennale), možná i od čistého ČEZ atd., s kultivovanými, bezprašnými i většími prostorami, jistě bohatou mediální masáží o pravé přehlídce současného umění, s podstatnými kurátory (za odměnu)… takže, Radane Wagnere nebo i další, myslím, že Vám pan ředitel (generální dr. Art i ten jakoby druhý z Veletržního paláce) dá šanci – dává ji spravedlivě, jak známo, všem těm, kdo se „nenamočili“ v minulosti s Praguebiennale, nebo se někdy kriticky, nedej bůh, nedotkli božské nedotknutelnosti NG.
Jiří David