Obsluhoval jsem anglického krále

Nad adaptačními omyly kdysi velkého režiséra

Na zfilmování jedinečné novely Bohumila Hrabala se čekalo doslova dvacet let. Už v roce 1986 dostal nabídku ke zpracování životní ságy pikolíka a rádoby milionáře Jana Dítěte Karel Kachyňa. Uběhlo pár let, došlo k několika tahanicím o práva, k nimž patří jisté peníze a švihání haluzkou v Karlových Varech, až nakonec skončil „Král“ v rukou režiséra, jenž se zdál být pro zpracování látky tím nejpovolanějším.

Každý, kdo předlohu četl či kdo jen poslouchal Menzelovy komentáře k připravovanému snímku, pochopil, že do časem omezeného filmového tvaru je tato Hrabalova kniha převoditelná jen stěží. Ústřední postava, Jan Dítě, začíná jako prodavač párků na nádraží a za pomoci štěstí i neštěstí šplhá přes různé stáže pikolické až k postu vrchního v hotelu Paříž, kde se mu dostane té cti, že obsluhuje habešského císaře, za což dostane řád. Ale jeho zásluhy jsou v očích kolegů vždy poněkud pochybné, jakoby nezasloužené, a tak musí Dítě pokračovat na své osudové cestě dál, potkat se s genetickou chloubou Třetí říše, polaskat vlastní nóbl hotel, o ten památného roku 1948 přijít a po dlouhých letech za mřížemi skončit kdesi v horách. Ovšem nejenom z úctyhodného životopisu se skládá dílo Hrabalovo, ba naopak. Jako střípky skládá řady hospodských historek a dobových postřehů, jemných anekdot i na kost zažitých pocitů, linie erotických obrázků a vystřihovánek s motivy historických osobností a vůní jmění.

 

O třináct let starší

Menzel přistoupil k dílu s naostřenými nůžkami a cizeloval poetické obrázky pikolíka drobícího květiny na ženské tělo, rovnajícího bankovky vedle sebe na koberec, ale i hledícího do bezpočtu zrcadel a marně hledajícího tvář známého člověka – někoho, koho by rád nazval sebou samým. Mezi tyto živé obrazy se vešlo ještě pár stručných historek o rozmluvách moudrého vrchního z hotelu Paříž pana Skřivánka, o půvabu žen z domu pod červenou lucernou a jejich vděčnosti za milého mladého kunčafta s fantazií nebo o věrnosti Dítětovy ženy vůdci německé říše. Pod rukama scenáristy se ovšem nemálo motivů ztratilo, a to i takových, které mají v Hrabalově vyprávění klíčový význam. Proto zůstává pan Dítě bezdětný a celý film je zahalen jakousi idylickou atmosférou, do níž krutosti doby nepatří nebo hůř: působí nedůvěryhodně. A právě zde začíná řada malých omylů velkého režiséra.

Není pochyb o tom, že Menzelovi se obtížné knižní adaptace vždy vcelku dařily a Hrabal je mu autorem doslova erbovním. I díky němu se stal v letech šedesátých režisérem oscarovým. Mistrně vyprávěl historku o malém nádražíčku a sexuálním dospívání Miloše Hrmy, stejně bravurně se díval na pracující buržoazii na Kladně s otázkou „Kam zmizel mlíkař?“. O pár let později rozechvěl diváka všech stavů u poetického zastavení v postřižinském pivovaře a slepil povídkové leporelo o zahrádkářích Kerska. Pak však přišla odmlka. Porevoluční Život a neobyčejná dobrodružství vojáka Ivana Čonkina (1993) byl obecně (a právem) přijat s těžkými rozpaky, a ač režisér nedostal „stop“, nařízený všemocnou stranou, neviditelná ruka filmového trhu se od něj na dlouhých třináct let odvrátila.

Po desetiminutové střihové epizodě z celoživotního díla Rudolfa Hrušínského v projektu Ten Minutes Older (Dalších deset minut II – epizoda The Cello, 2002) se Jiří Menzel vrátil na režisérské křeslo a pustil se do řemesla, v němž býval králem. Mezi diváky vyvolal buď značná očekávání nebo obavy. První nenaplnil a druhé nevyvrátil. Pravda je ta, že ve snímku Obsluhoval jsem anglického krále nestvořil další z milníků české kinematografie, ale spíše řadu filmových okének zpod rukou naivního malíře, který se chce zavděčit, líbit a neurazit. Jeho dílu chybí jiskra a štětci tah.

 

Klaun a ti druzí

O Oldřichu Kaiserovi mluvil Jiří Menzel před natáčením jako o herci, jenž uzrál pro velké role. Představu o takové roli pak naplnil úlohou Jana Dítěte v pokročilém věku – mlčenlivého chlapíka, který spravuje cesty na konci světa a bilancuje, co mu život provedl a jaký vlastně byl. Změněn k nepoznání, snad vlivem vězeňských podmínek v padesátých letech (to se z filmu nedozvíme), shlíží Jan Dítě na svou minulost a sdílí chudobné podmínky se dvěma nešťastnými dělníky, kteří by si přáli být jinde a jindy. Dívá se na ně, vaří jim polévku, usmívá se na tu mladou a rozkošnou holku, co by za to ještě stála, a vypráví. Celý film hrdina bez ustání (vážným hlasem Oldřicha Kaisera) vypráví, komentuje své mládí jak fotbalový zápas a dovysvětluje, co se do obrazu nevešlo. Pro diváka mladého a neznalého konkretizuje historické události, a co více, často popisuje svou momentální jinošskou činnost na plátně. Bere obrazům sílu a výmluvnost, která jim byla vnuknuta, a přepisuje je nesmyslně zpět ve slova.

Jan Dítě mladý, v podání bulharského herce Ivana Barneva, je spíše klaunem, věčně se usmívajícím paňácou, který umí nahradit „nevinný“ dětinský úsměv snad jen údivem a překvapením. Jeho role je takřka němá, nebýt několika málo dialogů, které Oldřich Kaiser předaboval. A tak skáče mladý pikolík po lokálech a hotelích, div salta nemetá. Poslouchá, učí se, dámy obletuje a čeká na svou příležitost. Ve vedlejších rolích stojí za zmínku především nadaná Němka Julia Jentschová coby německá žena Jana Dítěte. Role a promluvy ostatních jsou příliš stručné na to, aby z nich mohl vzejít výraznější herecký part: snímek se tak stává pouze přehlídkou tváří ze staré školy.

 

Poezie, nebo říkanka?

Už první scéna je ostatně stylizována do podoby grotesky, a i když černobílý obraz záhy mizí a je nahrazen ostrými barvami, podivně šaškovský dojem zůstává. Přesto nevyvolává pobavení – mnohem častěji se během projekce dostavují pocity trapnosti. Ač se Menzel snažil dostat do filmu co nejvíce, a tudíž nemohl žádnou epizodu adekvátně rozvést, přeci jen má dost času na zdlouhavost. Jan Dítě se stává svědkem různých událostí, k nimž patří zejména všelijaká hodování milionářů a papalášů; od hýřivých orgií v hotelu Tichota až po tichý sedánek kapitalistů v salonku hotelu Paříž, kde je součástí bohaté tabule i jedna krásná dáma, na kterou je radost pohledět. A Jiří Menzel se okem kamery jinak výborného kameramana Jaromíra Šofra dívá rád a dlouho, předlouho. Divák je přejedený klouzavými záběry ženského těla a lechtivá erotika se z doteku smyslnosti a krásy mění spíše v otravně cudnou, poněkud senilní encyklopedii estetiky.

V posledním filmu Jiřího Menzela vystřídal typickou poetiku – přihlížení smutným i radostným událostem nezúčastněným okem, ale s dokonale promyšleným vedením herců i kresbou prostředí – jen patos. Když běží novopečený Němec Jan Dítě s chlebem v ruce za vagony mířícími do koncentračního tábora, v nichž je vezen také obchodník pan Walden, nepůsobí scéna dojemně ani tragicky, ale spíš uměle a nepřirozeně. Režisér chce, abychom si vzpomněli, jak takhle běžel malý Dítě za vlaky a dělal, že už nemůže, aby nemusel vrátit drobné. A divák si ve vší té doslovnosti samozřejmě vzpomene, nicméně symbol mlčí. Možná jen trochu zabrouká chtěností, přestylizovaností a absencí nenucenosti.

Ve snímku Obsluhoval jsem anglického krále není prostor pro hledání, pro vlastní prožitek a názor. Více než báseň takový film připomíná říkanku. A vzhledem ke zkušenostem jeho tvůrce musí listování obrázkovým slabikářem na motivy živelného románu pro dospělé diváka nutně zklamat.

Autor je filmový publicista.

Obsluhoval jsem anglického krále.

ČR 2006, 120 min. Režie Jiří Menzel, scénář Jiří Menzel podle předlohy Bohumila Hrabala, kamera Jaromír Šofr. Hrají Oldřich Kaiser, Ivan Barnev, Julia Jentschová,

Martin Huba, Josef Abrhám ad. Distribuce Bioscop; www.anglickykral.cz.