Ad Marek Jakoubek
– dopis v A2 č. 27/2007
Marek Jakoubek uzavírá svou obhajobu Ivo T. Budila, profesora antrolopologie na Západočeské univerzitě obviněného z plagiátorství, slovy: „každý má takovou ,kauzu Budil’, jakou si zaslouží, protože ,kauza Budil‘ je právě taková, jací jsou její účastníci“. S tím musím bohužel souhlasit.
Je mi blízký postmoderní diskurs sociálního konstruktivismu, a proto mi velmi vadí způsob, jakým jej Jakoubek zneužívá. Smyslem postmodernismu je poznání, že za realitu – právě proto, že je naší konstrukcí – neseme zodpovědnost, ta je „nedekonstruovatelným jádrem“ každé dekonstrukce reality. Postmodernismus nás nezbavil nutnosti rozlišovat mezi poctivostí a podvodem!
Právě poctivost ovšem Budilovým apologetům chybí. Jakoubek opakuje již dříve pronesené nařčení prof. Petruska z plagiátorství. K tomu zřízené stránky www.sweb.cz/plagiatorstvi se snaží vyvolat dojem, že některé formulace z Petruskových Společností pozdní doby jsou plagiátem, tj. že autor zatajuje jejich zdroj. T. Hirt, M. Jakoubek a L. Toušek vybrali k tomu účelu tři pasáže z jednoho odstavce na s. 200. První z nich je je přepsána následovně:
„[Etnicita] byla povolána k tomu, aby vysvětlila tak odlišné jevy, jako je sociální a politická změna, utváření identity, vznik a průběh sociálního konfliktu, sociální napětí, rasové vztahy, dokonce vznik národnostních společenství a asimilační procesy.“ (část zvýrazněná kurzívou je doslovným překladem „vykradeného“ originálu). Vedle tohoto přepisu je na stránkách uvedena „usvědčující“ pasáž z anglicky psané Encyklopedie sociální a kulturní antropologie Barnarda a Spencera.
Co ale zjistíme, když Petruskovu knihu otevřeme? Zvýrazním část, kterou autoři – z důvodů, jež lze těžko vysvětlit jinak než jako záměrnou manipulaci – vynechali: „Etnicita, která jako termín „zaujala stategické postavení v sociální [zde začíná strana 200 – M. Š.] antropologii v důsledku měnící se postkoloniální geopolitiky a jako reakce na vzestup role minorit a jejich aktivistů v industriálních společnostech“ (Barnard a Spencer, 1998), byla povolána k tomu, aby…“
Dalo by se namítnout, že ve zbývajících větách odstavce je několik dalších formulací převzatých z téže encyklopedie a v odborné práci by to mělo být zohledněno. Nedůslednost v citacích pak najdeme v celé publikaci. Jenže Petruskova kniha je toliko popularizující kompilace slovníkového typu, sestavená z výpisků – a právě takto je samotným Petruskem prezentována, počínajíc předmluvou a pokračujíc samotnými hesly.
Jiná je situace Budilova: u něj se jedná o habilitační spis, který by měl mít zásadní odborný přínos v dané disciplíně, přičemž hodnocení tohoto přínosu je nemožné bez existence a dodržování jasných kritérií pro rozlišení, co je a co není autorský originál; bez těchto pravidel nelze s alespoň relativní jistotou vymezit, jakou tvůrčí práci dotyčný podnikl (ať už by to byla práce interpretační ve smyslu nových myšlenek, nebo „jen“ zpracování pramenů ústící do „pouhé faktografie“). Zdá se, že Ivo T. Budil má s dodržováním oněch pravidel potíže, a to v míře vyvolávající pochybnosti, zda jde o nedůslednost a opomenutí. Dostatečná citační disciplína slouží k tomu, aby se vyloučilo vědomé opisování, tedy plagiát. Kdo onu disciplínu nemá, postrádá alibi; a presumpce neviny, obávám se, zde neplatí.
Zda je obviněný opravdu plagiátor, nemohu rozhodnout. Ptám se ale: má Ivo T. Budil takové obhájce, jaké si zaslouží? Pokud ano, je nejspíš vinen.
Martin Škabraha
Neslučujte divadelní ústav!
Reaguji na záměr ministerstva kultury sloučit Institut umění-Divadelní ústav (DÚ) s Národním informačním a poradenským střediskem pro kulturu (NIPOS) a na vyjádření ministra k činnosti DÚ, kde uvedl, že ústav je přežitkem minulosti, že ostatní obory podobné zázemí nemají a že práci DÚ suplují univerzitní pracoviště. DÚ dokumentuje činnost českého divadla od roku 1945, jeho veřejná knihovna čítá 130 000 svazků a patří k nejvzácnějším uceleným fondům divadelní literatury v Evropě. Ústav zásadním způsobem přispívá k vědeckému výzkumu a ediční činnosti a jeho propagace českého divadla v zahraničí se opírá o bohaté mezinárodní kontakty a spolupráci. DÚ není pouze teoretické pracoviště, kabinet pro výzkum českého divadla je pouze jedním z oddělení. V současné době nemá obor divadla zastoupení v AV ČR, na rozdíl od jiných uměnovědných oborů. Neexistuje druh umění, který by vedle univerzitního výzkumu neměl své specializované badatelské pracoviště. Odborné divadelní instituce podobné DÚ existují ve všech visegrádských zemích, ve Francii, Rakousku, Německu, Lotyšsku, Finsku, Nizozemsku a jinde. DÚ samozřejmě před rokem 1989 plnil i roli totalitního cenzora. Zároveň však mnohdy zaštiťoval divadla proti ideologickému tlaku krajských a okresních „kulturních komisařů“. Dokumentace DÚ nikdy nevyřadila ze svého fondu materiály o inscenacích Havla, Kohouta, Klímy, Krejči, Radoka či Grossmana, v knihovně tajně vznikl fond samizdatové divadelní literatury a v roce 1989 stál DÚ v čele „divadelní revoluce“. V zájmu rozumného přístupu k problému a vyřešení nejasností nabízím panu ministrovi diskusi a jsem připravena dle pokynů ministerstva vyhodnotit stávající činnosti IU-DÚ a ve spolupráci s ředitelem NIPOS předložit návrh řešení.
Eva Žáková, pověřená ředitelka Institutu umění--Divadelního ústavu. Redakčně upraveno a kráceno.