Triumf žánrového filmu v hlavní soutěži 42. MFF Karlovy Vary
Rozhodně nemá příliš smysl naříkat, že kvalita soutěže na festivalech v Benátkách, Berlíně, Cannes nebo Torontu je výrazně vyšší; podíváme-li se na úroveň letošní karlovarské soutěže, není to v rámci možností zase tak zlé. A pokud některé ze čtrnácti snímků nedosahovaly patřičné úrovně, alespoň porota, která je letos hodnotila, takové úrovně dosahovala – její předseda Peter Bart, šéfredaktor časopisu Variety, působil dlouhou dobu jako hollywoodský producent a jeho zásluhou spatřilo světlo světa mnoho dnes již klasických filmů.
Ceny na každém filmovém festivalu uděluje hlavní porota a bylo by zpozdilé myslet si, že zaměření a osobní vkus jejích členů nehrají při konečném účtování žádnou roli. Skutečně si myslíte, že by Joel a Ethan Coenovi vyhráli v roce 1991 v Cannes Zlatou palmu s Bartonem Finkem, kdyby v porotě neseděl Roman Polanski, který ve snímku rozpoznal poctu vlasnímu Hnusu, v němž se stejně zlověstně odlepují ze stěn tapety? Opravdu věříte, že by Quentin Tarantino dostal Zlatou palmu za Pulp Fiction (1994), groteskní a cynický akční thriller, pokud by v čele poroty místo Clinta Eastwooda zasedl nějaký skalní příznivec Andreje Tarkovského? To, jak důležité je složení poroty také v Karlových Varech, jasně ukazuje historický seznam vítězných a oceněných filmů, stejně jako mnohem delší seznam filmů neoceněných. Bez ceny z karlovarské soutěže odešla v průběhu let řada velmi kvalitních snímků: vzpomeňme například rok 1995, kdy porota pod předsednictvím Fridrika Thora Fridrikssona dala přednost Svěrákově Jízdě před filmy takových režisérů, jako byli Lars von Trier, Léa Poolová, Alexandr Rogožkin, Martin Šulík, Bruce McDonald či Gérard Corbiau.
Mlhy na blatech
Pro mnohé bylo překvapením, že si hlavní cenu, Křišťálový globus (a navíc Cenu Dona Quijota udělovanou Federací filmových klubů), odnesla detektivka islandského režiséra Baltasara Kormákura Severní blata (Mýrin, 2006). Film sice na Islandu získal hned pět výročních cen Edda, údajně ho již viděl každý třetí Islanďan a američtí recenzenti nepřestávají tvrdit, že režisér natočil strhující metaforu historie islandského národa, jde však přece jen o žánrový snímek, jaký velké festivaly běžně nevyhrává. Přístup kritiky k žánrovému filmu i žánrové literatuře ovšem od počátku devadesátých let minulého století doznal značných změn: americký prozaik a básník Fred Chappell se dokonce odvážil předpovědět, že budoucnost je právě v návratu k osvědčeným žánrům, jako jsou například detektivka, horor, sci-fi či thriller, které však praví mistři svých oborů pozvednou na velké umění. Kormákurův film je přepisem čtvrtého románu detektivkáře Arnaldura Indridasona z roku 2000 (česky vyd. Moba 2004), který vytvořil postavu vyšetřovatele Erlendura, náruživého kuřáka s nepříliš harmonickým rodinným životem a dcerou narkomankou. Přes kriminální zápletku a četné peripetie (vražda starce popelníkem, exhumace těl, vzácné mozkové postižení přenášené na potomky znásilněných žen) se spouštíme do minulosti, až někam do poloviny sedmé dekády, navštěvujeme místnost, kde v zavařovacích sklenicích spočívají ve formaldehydu nedonošené plody i různě postižené orgány, a spolu s kameramanem pozorujeme monumentální krajinu. Vše působí velmi existenciálně a účinek násobí vynikající hudba (výhradně účelně použité sbory). Podobně pracuje s populárními žánry i s obdobnými tématy také kanadský režisér Atom Egoyan – například ve Sladkých zítřcích (The Sweet Hereafter, 1997), u jejichž zrodu rovněž stála známá literární předloha. Oba filmy mají nejen velmi podobnou atmosféru, ale objevují se v nich i stejné dějové přísady, počínaje na drogách závislou dcerou vyšetřovatele a konče neochotou venkovských obyvatel vracet se ke starým hříchům členů své komunity. Některé záběry z Kormákurova filmu by bylo možno beze změny dosadit do některého z filmů Egoyanových. Členkou poroty byla Egoyanova manželka, herečka Arsinée Khanjianová, jež ve Sladkých zítřcích i ve většině ostatních filmů svého muže hrála – lze se tedy divit, že vyhrál právě tento film? I přes nedostatek originality však Kormákurův film představuje stále kvalitativní nadprůměr a ocenění si zasloužil; inteligentní a zručná variace na dané téma může být někdy větším přínosem než snaha o původnost za každou cenu. Koneckonců i v tomto filmu najdeme několik scén, které by Egoyan nevymyslel: třeba ty, v nichž mladý policista Oli nelidsky trpí Erlendurovým permanentním kouřením v autě.
Slepičí polévka pro partu vozíčkářů
Zvláštní cenu poroty po zásluze dostal první hraný film Australana Michaela Jamese Rowlanda Šťastné míle (Lucky Miles, 2007), který měl v Karlových Varech světovou premiéru. Je to divácký snímek v tom nejlepším slova smyslu a umně kombinuje oblíbené žánry road movie, etnické komedie a přistěhovaleckého dramatu. Trojice indonéských rybářů si přivydělává pašováním uprchlíků do Austrálie. Tentokrát přepravuje šestici Kambodžanů a šestici Iráčanů, kteří jsou vysazeni v pustině tisíc dvě stě kilometrů od Perthu s tím, že do města je kousek a za nejbližším vrchem čeká zastávka autobusu. Příběhu dominuje nesourodá trojice postav. „Kvalifikovaný inženýr“ Youssif pracoval pět let v Íránu jako taxikář poté, co mu v Basře vyvraždili rodinu. Kambodžan Arun má v Perthu otce, ten ovšem o jeho existenci nemá potuchy. Malajský rybář Ramelan už byl dávno očekáván v rodné vesnici, jenže nedopatřením zapálil pašeráckou loď svých kolegů, a dostal tak sebe i je do stejně nezáviděníhodné situace, jakou připravili pro své pasažéry. Jejich putování australskou pustinou trochu připomíná útěk svérázných trestanců ve filmu Mimo zákon (Down by Law, 1986) Jima Jarmusche, nabízí se však také paralela s daleko temnějším Autobusem (Otobüs, 1976) Baye Okana, kde je napospas neznámému prostředí ponechán autobus plný Turků, obraných o všechny peníze i o doklady – tam sice nejde o pustinu skutečnou, nýbrž morální v podobě dekadentního Stockholmu, zato se však věnuje pozornost osudům těch, kteří nelegální přistěhovalce do problémů dostali.
Originalita Rowlandova filmu spočívá především ve snaze tvůrců ubránit se módním trendům v rámci zvolených žánrů. Situace přímo předurčuje příběh k vykreslení etnické konfrontace, jenže žádná se nekoná; zárodky sporů uhasly s rozchodem zdánlivě homogenních skupin. O minulosti protagonistů se toho dozvíme minimálně, nejsou tu žádné rozptylující retrospektivy. Co víc – příběh by se mohl odehrávat i jinde, s protagonisty jiného původu. Poutníkům hrozí na cestě do Perthu, o jehož skutečné poloze nemají dlouhou dobu ani ponětí, četná nebezpečí, ale divák se nemusí bát – ví totiž, že je sleduje trojice australských záložáků, která se nestačí divit, jak je možné, že cizinci našli jediný zdroj pitné vody široko daleko či jedinou opuštěnou chatu. Přestože se jedná o komedii, nemá jednoznačný happy end: téměř všichni uprchlíci dříve nebo později dorazí na některou z místních samot, kde dostanou najíst, ale vzápětí jsou prozrazeni policii, a závěrečná scéna je skvostně vypointovanou cynickou anekdotou – nebudu ji prozrazovat pro případ, že by se snímek dostal do české distribuce, což by si rozhodně zasloužil.
Cenu za režii si odvezl Dán Bård Breien za film Kurs negativního myšlení (Kunsten å tenke negativt, 2006), rovněž (diváky až nezvykle nadšeně přijatý) celovečerní debut. Hlavní postavou je vozíčkář-rebel Geirr, který se nechce družit s jinými podobně postiženými a odmítá snahy své nešťastné manželky Ingvild začlenit ho do skupinové terapie pro invalidy a jejich blízké, kterou vede psycholožka Tori. V první části filmu se ukáže, jak nevhodný je falešně optimistický přístup Tori, které jde ve skutečnosti víc o vlastní odborné publikace než o zdraví pacientů. Geirr, který odmítá nadávat jen do „nadávacího pytlíku“ a nevěří v „techniku zázraků“, skupinu rozloží tím, že každému z jejích členů nejprve ukáže, že smrt je horší než invalidita, a pak názorně předvede, jak si lze i v takovém stavu užívat života. Film byl avizován jako sarkastická černá komedie, ve skutečnosti by se však jeho příběh velmi dobře vyjímal v kterémkoli svazku Slepičí polévky pro duši. Geirr najde smysl života v péči o své méně silné spolutrpitele a po originálních léčebných metodách, k nimž patří například ruská ruleta se slepými náboji, začne dělat v podstatě totéž co kritizovaná Tori – myslet a jednat pozitivně. Některé jeho výsledky jsou na pomezí zázraku: katatonický Asbjörn po mozkové mrtvici a několika pokusech o sebevraždu začne chodit, mluvit, a dokonce zatouží po sexu. Nicméně korunu všemu nasadí závěr, v němž pacienti utvoří veselou komunu a přijmou do svého středu i „polepšenou“ Tori. Film zachraňují jen některé herecké výkony a především skladby staré dobré skupiny Steppenwolf.
Ping-pong se stářím
Při udělování cen několikrát zazněl také název filmu Alexeje Popogrebského Prosté věci (Prostyje vešči, 2006) – získal Cenu FIPRESCI, Cenu Ekumenické poroty, cenu za nejlepší mužský herecký výkon pro Sergeje Puskepalise a zvláštní uznání pro Leonida Broněvého za vedlejší roli. Snímek o anesteziologovi Sergejovi, který je ve zkorumpovaném světě ruského zdravotnictví jako jednooký mezi slepými (vezme si sice úplatek za použití moderního anestetika bez vedlejších účinků, ale „čestně“ upozorní, že částka není v dolarech, nýbrž v rublech), je pozoruhodnou moralitou inspirovanou polskými „filmy morálního neklidu“, ale i americkými nezávislými filmaři – dokonce se tu objeví malý „taneček“ u telefonní budky na zastávce autobusu, za který by se nemusel stydět ani Hal Hartley.
Sergej touží po synovi, ale posílá manželku na potrat. Chtěl by znovu navázat vztah s dcerou, která utekla z domova, každá konfrontace s jejími přáteli však ústí v násilí. Spřátelí se s novým soukromým pacientem, bývalým slavným hercem Žuravlevem, ale při první příležitosti ho chce okrást. Zatímco první dvě třetiny filmu jsou nesmlouvavě sžíravé a jejich jediným vážnějším problémem jsou výkyvy ve vyprávěcím tempu, v závěru moralizující režisér („krást je někdy horší než zabít“) zkazí, co se dá – příběh, k jehož motivům se přidává i eutanázie, přestává působit věrohodně, přibývají logické lapsy a smířlivému závěru lze jen stěží uvěřit. Možná také proto, že na obou oceněných představitelích mužských rolí začíná být vidět, jak ze všech sil „hrají“. Nechybí ani „povinné“ poselství: staří by měli uvolnit místo mladým.
Tím se tematicky dostáváme k vítězi divácké ceny deníku Právo, filmu Jana Svěráka Vratné lahve (2007), za jehož scénář si odnesl zvláštní uznání Zdeněk Svěrák. Ocenění není třeba dlouze komentovat, neboť „kdo neskáče, není Čech“, snad jen poznámkou, že největším soupeřem byl Vratným lahvím šestatřicet let starý film Hala Ashbyho Harold a Maud (Harold and Maude, 1971), který je rovněž o stáří a jehož uvedení ve Spojených státech, v zemi posedlé kultem mládí, kde se dlouho „nevěřilo nikomu přes třicet“, vyvolalo nečekanou vlnu gerontofilie. To, že Ashby, byť poměrem nejtěsnějším, s rodinou Svěráků prohrál, znovu ukazuje, že Češi mají nejen raději krmi vlastní než z dovozu, ale také dávají přednost převařené před čerstvou.
Divákům se ovšem líbil také další film o stáří a umírání, francouzské Rozhovory s mým zahradníkem (Dialogue avec mon jardinier, 2007) Jeana Beckera, které si navíc vysloužily zvláštní uznání ekumenické poroty – v tomto případě šlo o snímek na úrovni průměrné televizní inscenace, který nezachránila jímavost ani nadprůměrné herecké výkony. Příběh o přátelství malíře a umírajícího zahradníka („člověk by měl umřít zdravý, aby dorazil do nebe ve formě“), by se hodil daleko lépe na divadelní jeviště. Cenu za nejlepší ženský herecký výkon získala Elvíra Mínguezová za roli Julie ve filmu Ostych (Pudor, 2007), který natočili bratři David a Tristán Ulloaovi.
V jejich filmu manželka Julie posílá sama sobě erotické vzkazy, dcera objevuje své lesbické sklony, synovi se zjevuje duch pedofila s nebezpečným psem či mrtvá babička, strýc žije jen prací a tetička absolvuje jednu plastickou operaci za druhou, aniž by dokázala svého chotě upoutat. Paradoxně je východiskem vážná nemoc hlavy rodiny; zbývá-li už jen málo času, je třeba ho plně využít. Poutavé téma – samota uprostřed rodiny, jejíž členové si nechávají svá traumata pro sebe a tím se ničí – bohužel nenašlo odpovídající filmový jazyk a výsledkem je pouze sofistikovaná nuda.
Také sekce Fórum nezávislých, tradičně jedna z nejsledovanějších, měla svou soutěž. Česká televize již počtvrté udělila cenu Nezávislá kamera – tentokrát filmu Němce Matthiase Luthardta Ping-pong (Pingpong, 2006). Obrazově vytříbený a patřičně stylizovaný snímek líčí rodinné vztahy mezi učitelkou hudby Annou, jejím manželem Stefanem a synem Robertem, v němž rodiče vidí budoucího klavírního virtuosa. Ten však raději konzumuje obrovské množství bílého rumu, jejž rodiče mylně považují za citronádu. Katalyzátorem se stane vetřelec v podobě Robertova bratrance Paula, jehož otec nedávno spáchal sebevraždu. Je vidět, že režisér bedlivě sledoval filmy Michaela Hanekeho a leccos se z nich naučil: umění náznaku, schopnost povýšit detail na symbol a později ho využít při gradaci napětí, zamlčovat. Stolní tenis, deka na opalování, bzučení včel a znečištěné temné jezero s leklými rybami u břehu – to vše vzbuzuje v divákovi očekávání katarze. Problém je v tom, že Luthardtův příběh je příliš vykonstruovaný a zůstává pouhou existenciální etudou; u Hanekeho obdobné modely nikdy netrpí samoúčelností. Modelové morality bývaly v šedesátých letech silnou stránkou českých filmařů; teď je o ně zájem leckde jinde, ale u nás jen minimálně.
Abych poněkud otupil své kritické soudy, končím smířlivým citátem z již zmiňovaného Freda Chappella, který je zároveň nepřímou obhajobou žánrových filmů: „Žádný film bychom neměli nazývat laciným, neboť jsou laciné všechny: obrazy bez hloubky, které jeden po druhém blikají po ztemnělém povrchu.“
Autor je amerikanista a literární kritik.