Na obalu desky Armchair Apocrypha je zobrazen týl jakési sovy. Noční pták zírá vstříc černočerné tmě, ve které snad díky svým velkým zorničkám něco zahlédl. V kontextu bezrozměrné prázdnoty není zřejmé, zda se jedná o výra velkého nebo o kulíška nejmenšího.
Bird, chicagský houslista, zpěvák a skladatel, bývá zařazován po bok současných osobností Sufjana Stevense, Damiena Rice či posmrtně Jeffa Buckleyho. Původně působil jako vůdčí osobnost kapely Bowl of Fire, která fungovala v druhé polovině devadesátých let. Později se zcela osamostatnil a od roku 2002 vydává nahrávky pouze pod vlastním jménem.
Poté, co v roce 2005 naservíroval svým posluchačům snůšku podivných vajec Mysterious Production of Eggs, přináší letos poněkud střídmější plato písní. Ačkoli jsou na předchozím albu mnohem výraznější vrcholy (například skladba A Nervous Tic Motion of the Head to the Left), to současné, s tajuplným názvem Armchair Apocrypha, působí víc jako celek, ve kterém je obsažen určitý záměr.
Čas je napjatý luk
Tentokrát dostala na úkor houslí větší prostor kytara, kterou nahrával Jeremy Ylvisaker. Posun ke kytarovému zvuku je nejvíce patrný v písni Darkmatter, již by bez uzardění mohli na některé své starší album zařadit irští U2. To je však jediný konkrétní zvukový odkaz (rytmus pulsující za pomoci přechodových bubnů, vybuchující činely a táhlé akordové riffy). Jinak je i přes změnu sonického ohniska zřetelný Birdův jedinečný styl. I když je písničkář z Chicaga, zní spíše britsky. Poznávacím znamením jsou i nadále (přestože zřídkavě) housle hrající pizzicato a virtuózní pohvizdování pusou, které je často špatně rozlišitelné od bezdotykového nástroje thereminu. V neposlední řadě stojí zpěvákův hlasový projev, jenž svou zdánlivou nezúčastněností působí paradoxně dosti melancholicky. Občas se vzedme v silné emocionální vlně, jako je tomu například v ústřední sedmiminutové skladbě Armchairs; v mezihře zde několikrát melodicky zvolá: „Čas je napnutý luk“ a posluchač mu musí dát za pravdu. „Temné a prázdné pokoje byly plné rozžhavených rukou,“ zpívá zde Bird. Na ploše této dlouhé písně se skutečně drží citelné pnutí, které je uvolněno až s posledním klavírním akordem. A šíp vystřelí kamsi do tmy.
Za výraznější zmínku stojí shodou okolností dvě předělávky starších skladeb.
Všichni jsme sami
Harmonicky bohatá Imitosis je v podstatě zrychlená a rozšířená píseň I z desky Weather Systems (2003). „Udržoval se víc zaneprázdněný, kousal kameny, svou představivost a palindromy; zaneprázdněný čímkoli, ale poslouchejte hlas, co říká, že jsme všichni jednoduše sami.“ K této původní sloce přidal Bird několik dalších a ona „samota“ se stala refrénem. Druhou upravenou skladbou je Simple X, která je jako jediná na albu spolupodepsaná Martinem Doshem, jinak výrazným prvkem Armchair Apocrypha. Důvod je jednoduchý: Simple X je pro změnu postavena na motivu hudební hříčky Simple Exercises z Doshovy nahrávky Pure Trash (2004). Autor doplnil motiv o rozverný text: „Než tvé neurony vyhlásí krizi, než se vyplaví serotonin, než si počteš v kávové sedlině a než ta chytrá bedna vydá hlásku a než si přečteš svůj seznam neřestí, proveď ty nejjednodušší cviky.“ Píseň je podepřena elektronickým klopýtavým rytmem, jenž evokuje bubeníka s roztroušenou sklerózou.
Těm, kteří mají rádi Birdovy housle, jsou určeny dvě instrumentální skladby v druhé polovině alba. Nejprve je to monumentální minutová miniatura The Supine (Ležící naznak), v níž se vrstvené melancholické smyčce střetávají s typickým pizzicatem. Na závěr je nachystaná Yawny at the Apocalypse (tedy něco jako „Zívající při Apokalypse“). Na pozadí přelévajících se harmonií zde Andrew Bird se svými houslemi tesklivě cvrliká společně se zvuky skutečných ptáků.
Autor je hudební publicista.
Andrew Bird: Armchair Apocrypha. Fargo Records; 2007.