„Salám and welcome!“ Tak vítají každou půlhodinu diváky u obrazovek moderátoři nové televizní stanice, která se už přes měsíc snaží získat publikum na globálním trhu celodenně vysílajících zpravodajských televizí.
Nová íránská zpravodajská stanice se jmenuje jednoduše Press TV a na první pohled se příliš neliší od svých starších kolegyň, britské BBC World News, amerických CNN International a Fox News Channel z impéria Ruperta Murdocha či novějších přírůstků do rodiny globálního zpravodajství France 24 a anglické mutace arabského fenoménu al-Džazíry. Až na jeden nepominutelný detail. Ze studia před znakem zeměkoule v modrém oválu k divákům hovoří muži v oblecích bez kravat a ženy zahalené v šátcích. V Íránu je totiž vázanka pokládána za symbol západního imperialismu a šátek na hlavě ženy je povinnou součástí ošacení.
Zrod stanice Press TV je vyvrcholením několik let trvajícího úsilí íránským státem ovládané televizní a rozhlasové společnosti Islamic Republic of Iran Broadcasting (IRIB). Za pouhých 250 milionů dolarů ročně, placených z íránského rozpočtu, má být kanál Press TV íránskou odpovědí na neustávající proud západní propagandy směřující proti teheránskému režimu. Podle ředitele zahraničního vysílání IRIB Mohammeda Sarfaraze ale televize nechce vytloukat klín klínem, nýbrž přinášet alternativní, nezkreslený pohled na zahraniční události. Soustředit se hodlá na region Blízkého východu a především pak na témata, o kterých Západ nerad hovoří. Stejně jako katarská al-Džazíra nechce opomíjet ani Afriku nebo kulturní a sportovní události. Tak zní oficiální plány. Íránský prezident Mahmúd Ahmadínežád, který vysílání stanice slavnostně zahájil, neváhal použít ještě silnější slova. „Vedou proti nám mediální válku. Jen těžko najdeme médium, které se tak nechová,“ halasil před kamerami prezident, jehož přítomnost nové stanici k popularitě na Západě (kde chce hlavně hledat své diváky) rozhodně nepřispěje. Pro Teherán je Press TV také vítanou zbraní, která má posloužit k odplatě za režimem velmi nelibě přijímané perskojazyčné vysílání satelitních televizních a rozhlasových stanic do Íránu – mimo jiné i Rádia Fardá (Zítra), financovaného vládou USA.
Kdo ale čekal při zahájení vysílání primitivní propagandu ve stylu televize al-Manár, která je hlásnou troubou libanonského Hizbulláhu, či hodiny Ahmadínežádových projevů přenášené v angličtině do celého světa, je zřejmě zklamán. Výběrem témat ani jejich zpracováním novináři Press TV rozhodně neprovokují. Press TV je již na první pohled jiná než domácí íránské kanály, které do vysílání pravidelně zařazují dlouhé minuty trvající šoty zobrazující utrpení mučedníků, podkreslené zpěvem truchlících, či reportáže, jež někdy až komickým způsobem vyzdvihují íránské úspěchy na všech frontách. Zpráv z domácí scény je ve vysílání nové televize pozoruhodně málo. Například minulý týden, když Íránci pohřbívali jednoho z předních šíitských duchovních v zemi, ajatolláha Meškíního, věnovala Press TV této události jen krátkou zmínku na závěr hlavních zpráv. O mimořádně důležité otázce nástupnictví v klíčové funkci předsedy Shromáždění znalců – faktickém voliteli nejvyššího vůdce země – nebylo ani zmínky. Americká politika je naproti tomu tématem snad každých zpráv, stejně jako události v Palestině či v Libanonu, kde má Press TV své stálé zpravodaje, vybavené očividně nadstandardním přístupem k představitelům Hamásu a šíitského Hizbulláhu.
Na rozdíl od webových stránek stanice, které byly spuštěny již na počátku roku, používají reportéři Press TV mírnější jazyk a méně konfrontační styl. O Izraeli nehovoří v obvyklé íránské rétorice jako o sionistickém režimu a neutrální tón zpravodajství jen občas naruší nenápadné sarkastické poznámky. Třeba při zmínce o snaze palestinského prezidenta Mahmúda Abbáse, který se v těchto dnech pokouší se svými izraelskými protějšky obnovit „údajný“ mírový proces.
Program stanice Press TV nenaplňují pouze zpravodajské relace. Po vzoru úspěšné al--Džazíry klade stejnou měrou důraz také na publicistiku, diskusní pořady a dokumentární tvorbu. V diskusích na aktuální témata s nejrůznějšími osobnostmi reprezentujícími odbornou veřejnost i představiteli nejrůznějších skupin a institucí je zejména kritizována blízkovýchodní politika USA a jejich spojenců. Bezpochyby originálně působí na evropského diváka živě přenášená diskuse o politické situaci v Libanonu, jejíž účastníci spolu s mladou íránskou moderátorkou sedí na plastových židličkách přímo na vozovce jedné z ulic jižního Bejrútu mezi kulisami domů rozbořených loni izraelským bombardováním.
O poznání méně zájmu přiláká nejspíš diskuse s představiteli íránských nemuslimských náboženství. Slova šéfa teheránské židovské obce, zástupce zoroastrovců a křesťanského kněze o tom, že nikde jinde než v Íránu by se nemohli těšit tak velké náboženské svobodě, neznějí příliš přesvědčivě.
Stanice Press TV zaměstnává na 400 lidí včetně 26 stálých zahraničních zpravodajů v Londýně, New Yorku, Káhiře, Damašku, Moskvě a dalších metropolích. V týmu 30 reportérů je podle ředitele Sarfaraze většina cizinců, patří mezi ně i Angličané a američtí novináři. Asi nejznámější tváří je osmačtyřicetiletá Britka Yvonne Ridley, která pracovala pro Sunday Express. V roce 2001 byla v Afghánistánu unesena bojovníky Talibanu a konvertovala k islámu. Sama věří, že její práce nebude Íránci cenzurována. „Press TV má být protipólem televize Fox. Nechceme diváky šokovat, být bulvárem ani nástrojem propagandy,“ říká čerstvá posila týmu.
Zda se to televizi financované íránskou vládou podaří, lze oprávněně pochybovat. A i když je po měsíci vysílání trochu předčasné výsledky Press TV hodnotit, předvídat íránské stanici výrazný úspěch by bylo zřejmě naivní. Přichází totiž na trh, na kterém je už nyní velmi těsno. Především bude ale pro Íránce těžké stát se pro obyvatele Západu důvěryhodným a vyhledávaným zdrojem informací. V minulosti ostatně selhala i snaha sesterských stanic Press TV – arabsky vysílajících televizí Sahar a al-
-Alam, které se obracejí z Íránu na blízkovýchodní obecenstvo. Snaží se sice vyvarovat průhledné propagandy, ale také nepřinášejí mnoho nového. Navíc se zatím zdá, že zklamána zůstane i ta část západního publika, která od Press TV očekávala, že bude přínosným zdrojem informací o dění v samotném Íránu.
Autor působí v Asociaci pro mezinárodní otázky.