Televizní kamera najíždí na stan, z něj vykukují tři malé děti. Vedle stojící mladá romská žena oznamuje reportérovi, že si ten stan postavila, protože ji už nebaví se tahat po azylácích. Chce byt od města, tedy Havlíčkova Brodu.
„Kde je tu hospoda U Kroupů?“ ptám se postaršího Roma před nádražní halou, právě do sebe obrací ráno před osmou láhev piva. Mávne rukou za partu dlaždičů, co sázejí kostky do budoucího chodníku. Žádný z nich není Rom.
K mému údivu je hospoda otevřená a navíc je krásná, nově zrekonstruovaná. Havlíčkobrodský místostarosta Čeněk Jůzl už čeká. Odtud je to prý jen pár kroků k místnímu domu hrůzy, samozřejmě romskému. Ten je vadou na kráse budoucí vizi celé revitalizované lokality. Z velké části tu žijí lidé, kteří již soudně pozbyli nárok na původní byt.
Basta fidli
„Třicátého května za mnou přišla dvaadvacetiletá Romka, že nemá kde bydlet, protože se začínají stavební úpravy na azyláku Charity, kde byla dosud,“ míchá místostarosta ranní dávku kofeinu. „Charita řešila bydlení všech klientek. Kromě paní Císařové – náhradní ubytování dalších šest klientek přijalo. Paní Císařová se postavila na zadní a nepřijala dokonce ani byt v Nové Vsi u Chotěboře, rozhodla se zůstat v Brodě. Snažil jsem se jí vysvětlit, že jsou postupy, žádosti, vyhodnocení žádostí, pořadník… Ona řekla, že ji to nezajímá a že jde bydlet na radnici.“
Jak řekla, tak udělala. Druhý den, když byl místostarosta na služební cestě, se mu i s dětmi nastěhovala do kanceláře. Pracovnice radnice se vyděsily a promptně našly další byt v azylovém domě ve Žďáru nad Sázavou. Mladá žena trvala na svém: „Zůstanu v Brodě a chci byt od města.“ Úřednicím se podařilo ženu s dětmi z kanceláře vykázat. Pro věci si přišla druhý den s tím, že si postavila na dvoře domu stan. „Doporučil jsem jí podat si žádost na komisi. Ale jednalo by se o holobyt. V pondělí nepřišla, přišla až v úterý, zato s otcem. Prý i on chce byt. Také prý bydlí v tom stanu.“
Jenže komise měla jiný názor: Když dotyčná odmítla dva byty, proč by měla dostat další?
Exkurze do ostudy města
„Áááá, stan už zmizel,“ informuje průvodce, když vcházíme na „romský“ dvůr. Škoda, nebudu mít tu správnou rekvizitu, zalituji. „Stejně tam nebydlela, bydlela u bratra,“ chlácholí mě průvodce. Na adrese zmíněného bratra, ve špinavém baráku zvoníme v přízemí na dveře bez jmenovky. Jsme odkázáni na vyšší patro, neboť paní Císařová se prý přestěhovala. K nevlastnímu otci. Vystoupáme tedy po nikdy nemytých schodech, zato s dávkou navždy pohozeného sběru, a už nám otevírá překvapivě upravená „černá“ madona s dítětem v náručí. Za ní vykouknou dvě již mediálně známé hlavičky.
„Zase novináři,“ prohodí madona a zve nás dál. Byt je skromný, ale po romsku vzorně uklizený, s televizí – samozřejmě puštěnou – a hi-fi soupravou. Na romské poměry žádná poslední bomba.
Madona, jménem opravdu Marie, má tento byt jedna plus jedna půjčený od nevlastního otce. Ten však dluží nájem za několik měsíců. Vypadá to na vyhazov.
Nelehká cesta
„Když jsem byla malá, tátu zavřeli,“ začíná Marie. „To bylo za ty dva miliony zpronevěry?“ skáče hned do vyprávění místostarosta. Marie neví přesně, prý toho bylo víc. Pro ni bylo důležité, že si máma našla náhradního muže. Ten čtrnáctiletou nevlastní dceru vyhodil z domova. Neodešla daleko, v témže baráku si našla přítele. On chodil do školy, ona uklízela ve sklárnách. Škola i sklárna skončily, přišlo dítě. Dnes je malému pět let a ve svých dvaadvaceti čeká Marie čtvrté dítě. Stejně jako ty dvě předchozí ale s dalším partnerem. Prý důvodem rozchodu s prvním byla jeho nechuť pracovat. Podobný boj ale Marie sváděla i s druhým mužem. Navíc nastaly problémy s bydlením: „Jeden čas jsme měli i podnájem, ale ten skončil. Bydleli jsme pak u známých. Nakonec jsem nastoupila na Charitu.“
Shánět podnájem ji nebaví, je to navíc zbytečné, protože jsou Romové. Na zdejší radnici požádala o byt poprvé před pěti lety: „A pořád nic. Prý to nejde řešit…“
Zasahuje místostarosta: „Řešit jde všechno, ale ne tak, jak vy si myslíte. Já bych pro vás viděl nejschůdnější formu předplaceného nájmu. Přihlaste se do aukce. Máte teď dost peněz…. Nebo si vezměte hypotéku.“
„Jenže peníze máme teď dva měsíce,“ oponuje Marie. Čtyři roky prý ten její dnešní partner také kašlal na práci. Teď se nechal zaměstnat v nedalekém Kauflandu. Má čtrnáct tisíc. S jejími sociálními dávkami to činí dvojnásobek.
Investovat peníze do nového bydlení se ale Marii nechce. Má levnější vizi: „Když nevlastní otec dluží za nájem a hrozí mu vystěhování, tak my bychom dluh za něj zaplatili a mohli bychom tu zůstat.“ Místostarosta je evidentně zaskočen. Slíbí, že se na to přeptá.
Jinou možnost ale nevidí. Město totiž nemá žádné byty k dispozici. Pokud se nějaký byt uvolní, jde právě do aukce. Město stanoví vyvolávací cenu a byt získá žadatel s nejvyšší nabídkou. Částka je však zálohou na nájmy. Například při nájmu dva tisíce měsíčně a konečné částce dvě stě tisíc má nájemník předplacen nájem na sto měsíců.
„Rom má stejnou šanci jako kdokoli jiný,“ tvrdí místostarosta. Samozřejmě si pro začátek asi musí peníze půjčit. Ale u pracujícího občana, jako je paní Císařová, v tom problém nevidí.
Dejte mi byt, najdu si práci
Jenže byt chce i Mariin vlastní otec. „Už byt od města měl a ,udělal’ na něm dluh tři sta tisíc. Pravda, byl to dluh za dobu, co byl v kriminále. Dostal pak další byt. Dnes ovšem i on dluží opět za nájem. Není to závratná částka, snad kolem třiceti tisíc.“
Pan Císař pracuje. Jenže načerno. Chodí na brigádu ke kopáčské firmě. Prý si dost vydělá. Radnici slibuje: „Hned jak dostanu byt, tak se nechám legálně zaměstnat.“
Místostarosta mu dal jiný návrh: „Pane Císaři, nešlo by to obráceně? Nechte se zaměstnat, a až vyděláte nějaké peníze, tak přijdete na město s žádostí o byt a v dotazníku budete mít potvrzeno, že máte stálý příjem. To se počítá.“ S nabídkou stálého zaměstnání u pana Císaře nepochodila ani náborová agentka pro japonskou firmu dodávající díly kolínské Toyotě.
Roma ne
Je pravda, že sežene-li Rom podnájem, rovná se to zázraku. Přesto se to paní Marii podařilo. Jistá agentura totiž za jménem Císařová včas neodhalila Romku. Nezbylo pak než kývnout a po nějaké době strávit desetitisícový dluh. Paní Císařová tvrdí, že ucházel plyn, takže za dluh nemůže.
Nejde však jen o dluhy. Místostarosta s hrůzou vzpomíná na nájezd tří Mariiných dětí v jeho kanceláři: „Bylo to zemětřesení…“ Kromě nepořádku na chodbách a devastace společných prostor je to právě hluk, zejména noční, který Neromy děsí. Romové sami tvrdí: „Když je nás hodně dohromady, děláme bordel. Nás musíte rozředit.“ Navzdory těmto prohlášením je známá obliba Romů se sdružovat, a to nejen na ulicích, ale i v bytech.
Řešení bydlení Romů je pro radnice velký problém. Nejedno město má svůj dům hrůzy, který překáží v kýženém rozvoji města. Dílem sem původně radnice Romy sestěhovávaly, dílem Romové sami hledali finančně dostupné bydlení i sousedství ostatních Romů. Napřímeným ukazováčkem radnic do těchto objektů byly dluhy na nájmech v jiných lokalitách. Radnice mohly a mohou však využít takzvaný institut náhradního příjemce (část sociálních dávek se převede přímo na provozovatele/majitele bytu). Je tím zajištěno nenarůstání dluhu a dlužníkovi z těchto důvodů nehrozí vystěhování. Radnice, které tuto možnost nevyužívají, často argumentují: „Dlužník se nenaučí s penězi hospodařit. Situaci za něj řeší někdo jiný, nejčastěji právě radnice.“ Dluhy na nájmech a službách opravdu většinou vznikají právě tím, že rodiny utratí sociální dávky okamžitě a neúčelně a na platby peníze nezbudou. Hospodaření s penězi je u Romů velký problém.
A douška: Havlíčkův Brod uvažuje o odsunu Romů z domu hrůzy. Radnice otevřeně přiznala, že vzorem může být kontejnerová Poschlá ve Vsetíně.
Autorka je publicistka a fotografka.