Finská dvojice (vzniknuvší před třinácti lety coby trio s názvem Panasonic) má na scéně experimentální elektronické hudby zcela výsadní postavení. Jejich estetika, využívající minimalistický zvukový arzenál frekvencí, lupanců a úderů, o několik let předešla generaci manipulátorů laptopů.
Pan sonic, kterým vlna laptopové hudby pomohla k větší popularitě, při tvorbě svých archetypálně strohých zvuků a rytmů nevyužívají počítače, ale archaické (případně na zakázku sestrojené) tónové generátory, z nichž chtějí vytěžit maximum. Tím se významně liší od laptopistů, kteří ze zvukových možností svých všeho schopných powerbooků využívají spíše minimum. Duo Mika Vainio a Ilpo Väisänen se nicméně se svými výrobními prostředky desku od desky intimněji sžívá. Jejich raná alba Vakio a Kulma představovala vzájemné oťukávání, ústící do kolekce krátkých, minimalistických rytmických cvičení, svěžích především svým redukcionismem. Na tři roky starém opulentním boxu Kesto si však již dovolili postavit vedle sebe čtyři konceptuálně laděné disky a novinka Katodivaihe (Blast First Petite) si na ploše sedmašedesáti minut zachovává podobnou pestrost. Stylovou změnu od ubírání k mnohosti ilustrují i obaly alb skupiny: zatímco Kesto a novinka jsou zdobeny fotografiemi, starší díla byla ukryta v graficky velejednoduchých jednobarevných digipacích.
Abstrakce, labyrinty, asambláž
Klíčovým slovem je zde živost – nejenže ve třech kusech zazní violoncello, první živý nástroj, který Pan sonic pustili na své album, a z několika skladeb čiší skoro rockový odpich, hlavním důvodem je sžití hudebníků s nástroji a jejich výhodami i nevýhodami. Projeví se to například v přechodech uvnitř skladeb, kdy je frekvence generátoru slyšitelně upravována – přesuny mezi jednotlivými motivy skladeb nejsou řešeny studiovým střihem a zvuk získává elasticitu. A jak je vidno, opustili Pan sonic zaběhnutý minimalistický formát a dovolují si v rámci skladeb mnohem větší volnost: drobná intra, vybočení z druhdy pevně nalinkované struktury drobným zvukovým vtípkem.
Dramaturgicky lze čtrnáct skladeb alba rozdělit na tři části. První je rytmická a odlehčená, zatímco druhá pracuje s rychlými změnami překvapivých ruchů a hluků, místy téměř bez ladu a skladu. Závěrečný úsek je temnou, hlukově nasycenou rytmickou katarzí, hojně těžící z pozic vydobytých na předchozích albech. Nejpřekvapivější je část prostřední; na ploše tří skladeb se tu zničehonic vynořují a mizí jednotlivé zvuky, mnohdy osamocené, k souznění či náznaku repetice dojde jen na pár vteřin, předěly mezi skladbami jsou nezřetelné. Zde Vainio a Väisänen představují svůj katalog zvuků nikoliv v duchu „mondrianovské“ geometrické abstrakce, ale coby tajemný labyrint nebo chcete-li asambláž: soubor podivných objektů a silně subjektivizovaných vztahů mezi nimi. Hra zkušených na nejistotu.
A jak sem zapadá již zmíněné violoncello? Překvapivě přirozeně, jeho zvuk zní v konečném mixu výrazně „zblízka“, a můžeme v něm proto odhalovat drnčení hlubokých tónů, alikvóty a znovuobjevovat sytost, kterou bychom v jiném kontextu nepovažovali za překvapivou. Nejlépe hra Islanďanky (a spolupracovnice komponisty Jóhanna Jóhannssona) Hildur Gudnardóttir vyzní v dlouhé skladbě uprostřed alba, nazvané Srovnání (Suhteellinen). Dlouhé tóny cella jsou, jak napovídá název skladby, postupně konfrontovány se zvuky tónových generátorů. Místy v tomto ohledávání těžko říci, co je co; v závěru je pak cellistka postupně opouštěna ve prospěch divočejších mužných hrátek.
Autor je zástupce šéfredaktora časopisu HIS Voice.
Pan sonic: Katodivaihe.
Blast First Petite/Cargo UK; 2007.