Američan Neil LaBute patří na našich jevištích momentálně k nejoblíbenějším dramatikům. Proto se logicky ptáme, co na tomto autorovi láká dramaturgii zcela odlišných divadel.
Vlnu inscenací her Neila LaButeho odstartovalo Pražské komorní divadlo v roce 2003 Tvarem věcí v režii Petra Tyce (v mezidobí prošel kiny i americko-francouzsko-britský film natočený podle této divadelní hry). Dva roky nato sáhlo po Trůnu milosrdenství Divadlo Ungelt, které k režii přizvalo Viktora Polesného. V roce 2006 následovala koprodukční inscenace Bash Pražského komorního divadla a Činoherního studia Ústí nad Labem, dále Tlustý prase v Jihočeském divadle a Návraty hříšníka v Divadle Josefa Kajetána Tyla v Plzni. Letos pak Autobahn v Disku a Venuše nosí XXL (jiný překlad Tlustého prasete) v Komorní Fidlovačce.
Hlubokomyslné drama, nebo povrchní bulvár?
Všechny uváděné hry spojují závažné a aktuální náměty: drsná manipulace s člověkem a jeho vzhledem ve jménu pochybného umění (Tvar věcí); nevěra vystavená zkoušce v době útoku na newyorská Dvojčata (Trůn milosrdenství); vraždy skryté za moralizování a tvář úctyhodných občanů a mormonských rodin (Bash); láska k dívce, která má o dost větší konfekční velikost, než je momentálně „in“ a pro přítelkyni manažera přípustné (Tlustý prase); pouť za exmilenkami, během níž si slabošský spisovatel v krizi středního věku ospravedlňuje svoji nastávající svatbu (Návraty hříšníka); rozličné manipulace ve vztazích – až k sexuálnímu zneužívání (Autobahn).
Nesnadná témata a komplikované mezilidské vztahy dokáže LaBute popisovat čitelně a srozumitelně, leckdy vlastně nejde o víc než o jednoduché konverzačky. I do těch nejdramatičtějších monologů a dialogů dokáže dostat humor; jeho hrdinové jsou ve výsledku vůbec směšně nepatřiční, ačkoliv třeba spáchali vraždu nebo někomu citově ublížili. Jenže jejich činy jsou naprosto zbytečné a postavy jsou trapné tím, jak si je pokoušejí omluvit; nebo když ubližují bez schopnosti byť minimální sebereflexe, jsou směšné svou nevědomostí.
LaBute si zároveň vybírá jakási prazákladní a mezinárodně srozumitelná témata: láska, nevěra, citové vydírání, snaha zalíbit se okolí, osobní nejistota... Dokáže rychle a ve zkratce odhalit nejskrytější jádro lidských motivací – což je zřejmě pro dramaturgy a diváky lákavé.
Na druhé straně se nelze zbavit podezření, že se z jeho textů někdy dělá něco, čím nejsou. Zapomíná se, že jde často o povrchní bulvár (přinejmenším, že hry přímo nahrávají k pokleslému inscenování) maskovaný za závažný námět. Dobře to lze ukázat na inscenacích her Venuše nosí XXL (Fidlovačka) a Návraty hříšníka (Divadlo J. K. Tyla).
Venuše ruku v ruce s hříšníkem
Diktát hubenosti a problematika obezity je v současnosti aktuální téma. Venuše nosí XXL ukazuje, co se stane, když úspěšný manažer Tom (Denny Ratajský) začne chodit s dívkou s nadváhou (Helena – Eliška Nezvalová). Ta je pochopitelně konfrontována s vyumělkovanou a dokonalou Jeannie (Michaela Badinková). Mohlo by jít o dobrou hru o síle postavit se prapodivnému diktátu většiny a krutých kolegů, kdyby celý hrdý Helenin postoj neshodil autor přiznáním, že její žravost není součást životního stylu, ale choroba. A kdyby režisér Pavel Šimák nerežíroval hru jako třeskutou srandu, což vede jen k dalšímu zpovrchnění. Hra je docela vtipná sama o sobě, takže nechápu, proč musí Michaela Badinková nesnesitelně přehrávat, být křečovitá a hystericky sexy.
V Plzni pojali Návraty hříšníka jako konverzační komedii (režírovala Lída Engelová), která se odehrává v poměrně detailně provedené scéně hotelového pokoje (Ivo Žídek). Zde máme co do činění se standardně provedenou inscenací (a to režijně i s ohledem na herecké výkony), která – jako konzumní zboží – nenadchne ani neurazí.
A tady narážíme na další věc, která je pro LaButeho dramatiku na jevišti nepostradatelná: velmi dobré herecké výkony a kreativní režie. Právě to může povýšit LaButeho dobře napsané hry na divadelní Olymp. A právě to postrádají inscenace na Fidlovačce a v Plzni, ne však inscenace v Disku, Komedii nebo Ungeltu.
Intimní výpovědi
Je zvláštní, že za Autobahnem v Disku stojí také Lída Engelová. Jenže pracovala s mladými herci, kteří ještě nejsou zasažení divadelní machou, hrají s nadšením a uvěřitelně. Tak vznikla inteligentní inscenace o pokřivených vztazích tří dvojic. Inscenace není přehnaně efektní, soustředí se skutečně na výpovědi postav, na obsah jejich replik. Je mnohem intimnější. Hru nedegraduje snaha režisérky pobavit diváky za každou cenu.
Podobně v Ungeltu. Nevěra na pozadí teroristického útoku upoutá hlavně díky hercům, Vilmě Cibulkové a Miroslavu Etzlerovi. V malinkém Ungeltu navíc můžeme hereckou virtuozitu sledovat opravdu z bezprostřední vzdálenosti. Jejich milenecký pár (v němž on je ženatý a ten zbabělejší), který rozhoduje o své budoucnosti ve vyšinuté době, nás baví sledovat pro potěšení z dobrého herectví. Trochu tak zapomeneme, že LaButeho text vlastně není objevný, vychází z tradičního mileneckého trojúhelníku a jen si pro větší peprnost „přivlastnil“ katastrofu 11. září.
Nekorunovaným králem v uvádění LaButeho je Pražské komorní divadlo v tandemu s ústeckým Činoherním studiem se svou inscenací Bash (v režii Natálie Deákové a v tuto chvíli už po derniéře). Jejich zpověď spořádaných vrahů ukazuje, že nejlepší metoda, jak jít na LaButeho, je prostě ho číst. Zapomenout na scénické efekty, najít dobré herce a tlumočit základní smysl textu v celé jeho hrůze, která pramení z jakési obyčejnosti lidských bytostí, jež páchají i ty nejšílenější činy. A ještě si je, pro uchlácholení svědomí, umně omluví. Bash v režii Deákové je skutečná intimní výpověď, zpověď před diváky, kteří sedí v půlkruhu na jevišti.
LaBute je přitažlivý, protože píše jednoduše a srozumitelně o nejprostších i nejsložitějších a zároveň aktuálních lidských a mezilidských věcech. V jednoduchosti je jeho síla. Jenže je zároveň zrádná. Lehko se může zvrhnout v povrchnost a svést inscenátory na bulvární scestí.
Proč tedy Češi milují LaButeho? Zřejmě nejen kvůli tomu, o čem a jak píše. A nejen proto, že po něm může sáhnout každé divadlo bez ohledu na to, jestli chce „kasaštyk“ nebo umělecky hodnotnou inscenaci. Na domácí dramatické scéně podobných autorů není mnoho. Takových, kteří jsou aktuální, dramaticky plodní, trochu kontroverzní a zároveň zaručující jistou standardní kvalitu. Řemeslníci slova – v tom nejlepším smyslu.
Autorka je divadelní kritička.