Na kopcích na kraji Prahy pobíhá mezi dřevěnými domečky armáda mužů a žen vyzbrojených hráběmi, rýči a kanystry. Bojují s vážným problémem: dosavadní převážně horké léto se podepisuje na jejich rajčatech. Důvod jejich obav však, zaplaťpánbůh pro pražské zahrádkáře, není tak vážný. S trochou péče navíc a pár litry vody jej lze napravit. Jejich kolegové zahrádkáři v Londýně jsou na tom podstatně hůř. Nejedná se o hejna mšic ani o nájezdy nudících se dětí, které by pustošily jejich záhony. Nebezpečí je mnohem horší. Jmenuje se olympiáda.
„Je to báječný den pro všechny Londýňany,“ prohlásil londýnský starosta Ken Livingstone, když bylo ohlášeno, že jeho město zvítězilo mezi zájemci o pořadatelství olympijských her. „Zvlášť skvělý den je to ale pro zanedbané oblasti východního Londýna, ve kterých bude probíhat většina dění…, regenerace této oblasti bude dlouhodobá. Z jejích výsledků se budeme těšit i v budoucnosti.“ Paříž na toto oznámení reagovala slovy „byli jsme podvedeni“, Londýn vykřikl „hurá“ a tisíce lidí, kteří naplnili Trafalgarské náměstí, začaly vyskakovat do výšky a vzájemně se objímat.
Ken Livingston ze samé radosti vsítil vlastní koš. Pro tohoto muže, který mimořádně polarizuje politickou scénu, je výhra Londýna v olympijské loterii výbornou příležitostí, jak získat širší podporu. Má za sebou totiž dramatickou kariéru. V dobách Margaret Thatcherové byl označován za bojovného Rudého Kena. Pak se chtěl stát oficiálním kandidátem labouristů na londýnského starostu, ale neuspěl. Přesto však nakonec na starostu kandidoval. Ze strany ho vyhodili. Díky podpoře veřejnosti pak do ní zase vstoupil. Stal se starostou a dostal novou přezdívku – Růžový Ken. Jeho poslední vítězství však může pro obyvatele East-endu znamenat neštěstí.
V zahrádkářské kolonii Manor Garden Allotments je cítit léto, hučí tu hmyz a sílí napětí. Důvodem jsou plány Olympijského organizačního úřadu (Olympic Delivery Authority, ODA) a londýnského rozvojového úřadu (London Development Authority, LDA), které mají za úkol společně připravit olympijské hry a po jejich skončení zajistit regeneraci území. Podle jejich plánů má právě přes toto území vést spojnice mezi dvěma olympijskými sportovišti. Nádherné zahrady poskytují své výpěstky místním obyvatelům již více než sto let a jejich tvář se za několik desetiletí vůbec nezměnila. Čekací listina zájemců o obhospodařování místních pozemků je stejně dlouhá jako seznam položek, v nichž ODA překračuje svůj rozpočet. Brzy tu ale vznikne betonový chodníček. Jen na čtyři týdny. Pak se má oblast proměnit v „plánovanou“ divočinu.
„Naši členové si uvědomují, že jde o složitou záležitost – po řadu let tu budou probíhat rozsáhlé stavební práce, přijdou bezpečnostní problémy a možná dokonce potřeba celé místo nejméně rok hlídat…, naše společnost se prozahradničila dvěma světovými válkami a může se s nějakým přerušením vyrovnat. Ale jen pokud bude znamenat zase návrat k původnímu kusu půdy, který má pro naši komunitu symbolický význam,“ říká Jane Winterová, která využívá svou zahrádku dlouhá léta. Je pravda, že lokalita má dlouhou historii. Zahrádky daroval v roce 1900 chudým major Villiers, filantrop, který zároveň založil Eton Manor Boys Club.
Od té doby byly zdejší záhony nepřetržitě obdělávány, ale za pár měsíců už bude utrženo poslední rajče a na místo dorazí stavbaři.
Zahrádkářské kolonie zkrátka nejsou součástí vize moderního rozvinutého města. Divočina v něm musí být zkrocena a kontrolována. Chcete mít olympiádu v zeleni? Žádný problém, dodáme stromy. Pěkně utvářené, nařezané stromy, rozumné stromy. Takové, na jaké se lidé rádi dívají.
S takovým pohledem by asi muž v gumácích, který má na čele hluboké vrásky od uvažování o zemědělství a který cestuje za rozbřesku na svou zahrádku na druhý konec Prahy, nesouhlasil. Asi by ho i znepokojilo pomyšlení, co se stane s pražskými zahradními koloniemi, jestliže hlavní město uspěje v soutěži o pořadatelství olympiády v roce 2016 nebo 2020.
Je opravdu s podivem, jak může ve městě, kde je každou druhou zahajovanou stavbou nákupní centrum a kde ceny nemovitostí neustále rostou, přežít malý, nevýdělečný (pokud nepočítáme tržby za rajčata) kousek země. Oficiální prohlášení o tom, co mohou městu přinést hry, se v Praze i Londýně trochu podobají. „Jsem si absolutně jistý, že hry městu prospějí. Praha je oblíbená turistická destinace…, a pokud zorganizujete něco, co má přitažlivost olympijských her, znamená to nejen samotných 16 dní událostí, ale i to, že se dostanete do pozornosti celosvětových médií dlouho předtím,“ prohlásil nedávno viceprezident Českého olympijského výboru Jiří Zedníček. Pokud by však smyslem pražské kandidatury mělo být jen zvýšení počtu turistů v již dnes mimořádně populární destinaci, mají se Pražané čeho obávat. Vždyť kolik se ještě může vejít lidí na Karlův most? Argumentace v Londýně kladla větší důraz na obnovu území a komunity a prohlašovala, že se bude jednat o „nejzelenější hry vůbec“. Nyní ale vyrážejí buldozery, aby uvolnily místo pro beton. Ve městě, kde je možné vybudovat obchoďák přímo na hřbitově (Olšanské hřbitovy), může dojít ještě k horším věcem.
Noví zájemci o londýnské pozemky se záhony se na chvíli zapletli do právních problémů. LDA nejprve nabídl starousedlíkům novou půdu asi míli od původních pozemků. Pak ale přišel o povolení přeměnit novou lokalitu na zahrádkářskou kolonii. Požádal o ně znovu, dostal je, a tak teď může zahrádkáře vystěhovat. Oni ale nechtějí své tradiční místo opustit. Mají pro to praktické i sentimentální důvody: „Zničí to naši komunitu“, „máme tu dobré přátele, nechceme se rozdělit“, „přišla by vniveč léta práce, kdy jsme se pokoušeli zlepšit zdejší zeminu“, „rostou mi tu gigantické mrkve“, prohlašují zahrádkáři.
Když proti vám ale nastoupí miliardy liber a samotná vláda, jste asi odsouzeni k prohře. Zahrádkáři z 80 pozemků alespoň podnikli řadu zajímavých a dojemných pokusů. Požadovali, aby byly zahrádky ponechány ve stavu, v jakém jsou, protože mohou pro návštěvníky her představovat unikátní ukázku britskosti. Navrhovali, že by mohli během her živit ze svých výpěstků atlety z jedné z účastnických zemí. Upozorňovali také na to, že zahrady představují pěkný příklad harmonické koexistence více kultur v Londýně (mnoho nových zahrádkářů totiž přichází z komunit imigrantů – v některých letních dnech tu můžete slyšet stejně často turečtinu jako angličtinu). Ale všechny uvedené argumenty byly nakonec smeteny ze stolu. Osud této částečky Londýna dokonce projednával parlament, na místo se sjeli televizní reportéři i novináři z deníků, kterým majitelé zahrádek vysvětlili své návrhy kompromisu…, ale chodník na čtyři týdny nakonec stejně zvítězil.
A právě ten čtyřtýdenní zbytečný chodník znepokojuje i Davida Mackaye, jednoho z architektů, kteří se podíleli na přípravě olympiády v Barceloně v roce 1992.
„Myšlenka, že by se dalo uchovat přírodní bohatství údolí, nějak olympijským úřadům unikla,“ napsal nedávno v časopise Planning in London. „Bohužel tak Londýn přišel o svou příležitost, když se rozhodl překrýt existující vybavení pro rekreaci tou nejhloupější architekturou, kterou jsem za celá léta viděl, a to bez špetky porozumění pro dědictví.“ Podpořil tak kampaň na záchranu tohoto místa, podobně jako to udělalo i několik členů Sněmovny lordů. Občas to vypadá, že kromě LDA a ODA nikdo nechápe, jak je chodník důležitý.
Je však třeba zdůraznit, že myšlenku olympijských her podporuje i většina Londýňanů. Kritika, které se olympiádě dostává
ze strany tisku, je brána jen napůl vážně. Britská média jsou přece známá tím, že velmi ráda kritizují cokoliv, co se v zemi udělá s dobrým úmyslem. Sebekritika je prostě považována za britskou olympijskou disciplínu. A olympiáda sama přece přinese spoustu pozitiv. Vytvořeny budou desítky tisíc pracovních míst a také bytů. Celá oblast prožije vzestup. Jak připouští i Jane Winterová: „Když byly hry poprvé oznámeny, byla jsem šťastná. Tato oblast Londýna potřebuje podporu. Je totiž velmi chudá. Ale právě její část se zahrádkami jako jediná funguje. Tak proč ji měnit?“
Je to ale potřeba kvůli modernizaci. Možná přitom někoho napadne: co to vlastně je „moderní město“? Něco nám může napovědět statistika, která ukáže, jaké jsou dlouhodobé priority radních. V Londýně bylo například od roku 1997 zrušeno 31 zahrádkářských kolonií. Naopak sedm jich bylo vytvořeno. Na čekacích listinách zájemců o zahrádku zůstává 4300 lidí. Zájem o zahradničení se v poslední době zvýšil v souvislosti se znovuobjevováním pout k půdě, módou ekologických a organických potravin a také s přílivem rodin přistěhovalců, pro něž představují základní zdroj živobytí.
Možná bychom se na vybetonování zahrádek ale neměli dívat tak přísně. Přece jen jde nakonec o sport. Ten sport, který napomáhá společenské soudržnosti a omezuje počet obézních dětí. Ostatně vydělává i trochu peněz.
Ale i zahradničení má svůj vliv na sociální soudržnost. A skutečně v řadě evropských měst, jako je Lipsko nebo Liverpool, jsou zahrádky využívány v programech na pomoc integraci imigrantů. A okopáváním děláte také něco pro zdraví: tvrdě pracujete s motykou, spalujete tuky a navíc pak sníte vlastní rajčata a mrkve (i když možná nejsou tak chutné jako ty výrobky, které se prodávají v restauracích rychlého občerstvení, jež sponzorují olympiádu). Bohužel však zahrádky vydělávají moc málo – především pro lačná místní zastupitelstva a soukromé společnosti. Možná právě tady se dají najít ty priority.
Zahrádkářům je přitom nakloněno i srdce nejednoho sportovního fanouška. „Jsem šťastný, že do města míří olympiáda, a doufám, že její pozitivní dopady budou přetrvávat. Ale nevěřím, že přitom není možné pamatovat i na zahrádkáře,“ říká Rob, který působí jako hokejista a instruktor v posilovně v Hackney. Jenže někdy zdravý rozum ani motyky nepomohou.
Autor působí v Multikulturním centru Praha.
Přeložil Filip Pospíšil.