Lidové noviny přinesly 4. července na titulní stránce složky Byznys článek s titulkem „Manažeři, choďte do kina“. Informuje nás o nové nejmenované knize nejmenovaných čtyř italských manažerských konzultantů, která přináší objev: „manažeři by měli méně číst knihy a více se dívat na filmy“. Kniha prý doporučuje padesát dobrých filmů, jež „přehledně představují hlavní problémy, kterým musejí manažeři čelit“. A jak už to česká publicistika má v popisu práce, s objevem se zajde za místními „manažerskými konzultanty“, co že si o tom myslí. A jak už to místní mají ve zvyku, překvapeni nejsou. Prý už to dávno vědí a dělají. Pouštějí manažerům nejen filmy, ale i známé seriály, konkrétně Nemocnici na kraji města. Prý to manažerům moc pomáhá, protože oni si jinak „myslí, že rozumějí zaměstnancům, ale zapomínají na jejich skryté motivy, o kterých by měli přemýšlet“.
Kdyby mi zlatá rybka nabídla splnit tři přání, asi bych jedno investoval do toho, abych takové školení viděl. To musí být úžasná interpretační laboratoř. Pustí se jim kousek dietlovštiny, pak se to zastaví a řekne: Pokud jste sledovali opravdu pozorně a soustředěně, jistě jste postřehli, že Karel pije. Ano, zaměstnanci nám někdy pijí. Mají skryté motivy a vy o nich musíte přemýšlet.
Jsa manažerem jen na půdě akademické, kde problémy personalistiky jistě nejsou tak palčivé jako v podnicích, kde jde o peníze, pozoruji víc argumentační strukturaci článku, než abych si jen v hlavě uložil základní ideu. A článek mne trápí, především ohledně těch skrytých motivů. Některé skryté motivy mi odhaluje hezky. Třeba odpudivý, ale dnes u nás tak frekventovaný novinářský zvyk něco říci a pak ještě jednou totéž vložit do úst někomu jinému: „Manažerští konzultanti v Česku používají filmové ukázky na školeních manažerů běžně. ‚Ukázky z filmů se využívají na školeních, během prezentací vlastností a dovedností,‘ řekl LN konzultant společnosti PQDM Štěpán Nadrchal.“ Jaké jsou skryté motivy tohoto opakování? Říká se tím: Podívejte, měl jsem pravdu, fakt to teď řekl? Vytváří se tím dojem autenticity? Je opakování vedené úsilím, aby si čtenář toto sdělení opravdu zapamatoval, neboť opakování je matka moudrosti? Anebo se jen prostě prodlužuje text? Ale hlavní skrytý motiv leží jinde: Proč asi knihy – na rozdíl od filmů a seriálů – podle italských odborníků i domácího zprostředkovatele neposkytují materiál skrytých motivů, o kterých bychom měli přemýšlet? Ať nad článkem přemýšlím sebevíc, odpověď nenalézám. A přitom kdyby se toho konzultanti chopili, jistě by si cestu našli. Babička, dokonalý manažer firmy Staré bělidlo. Pan Vorel a jeho pěnovka jako příběh vytváření konkurenčního prostředí v období transformace. Hordubal jako poučení o nutnosti flexibilních přístupů. Žert jako tragédie, spočívající v absenci správného sledování konkurence. Laskavý čtenář by jistě mohl pokračovat…
Ale možná mi odpověď nabízejí u konkurence. MF Dnes ve svém magazínu z 28. června zas udělala něco pro kulturu. Přinesla „sedm nových povídek od sedmi předních spisovatelů“ na téma sedm smrtelných hříchů. Každý si prý hezky „vybral, co mu bylo nejbližší“, raduje se v editorialu vedoucí magazínu. Celý tento literární podnik dokonce svou prezentací zastínil rozhovor s hvězdným Jiřím Bartoškou. Nakonec ale literatura nad filmem nevyhrála. Většinu „povídek“, byť přátelsky krátkých, lze totiž dočíst jen s největším sebezapřením. Tři z pěti českých i oba zahraniční autoři (Fulghum, Proseová) totiž nejspíš přeslechli či nepochopili, že mají napsat povídku. A povídka je literární žánr, jakkoli jen vágně definovatelný. Měla by mít alespoň jednu postavu, časoprostor a hlavně děj, v němž se situace postav(-y) posouvá z bodu A do bodu B. „Přední“ spisovatelé nám místo toho nabídli užvaněná stylistická cvičení na téma, co je napadne, když se řekne jistý smrtelný hřích. A tak z klání, kde jsme se o sedmi smrtelných hříších nedozvěděli nic víc, než že mají svá označení, vyšel vítězně Michal Viewegh, starý dobrý řemeslník mezi našimi literárními celebritami. Ne že by se jeho povídka dala číst několikrát a se setrvalou rozkoší z textu, ale to bychom už asi od našich masových médií chtěli příliš.
To, co naše dnešní masová média označují jako literatura, bohužel vskutku žádné „skryté motivy“ nemá. Spisovatel nám „autenticky“ říká, co si o tom, na co byl tázán, myslí. Jenže koho to zajímá? Přes den jsme vystaveni tisícům sdělení toho, co si kdo o ledasčem myslí, politiky počínaje a celebritami či kumpány v hospodě konče. Síla spisovatelství bývala v tom, že se to říkalo zajímavě, výrazně, nově, problémově, konceptuálně. Ne v tom, že to říkají spisovatelé, byť jakkoli „přední“.
Autor je literární teoretik.