klimatická změna
#15/2017

Odlišná vůně půdy

Proč v Asii a v Latinské Americe nejsou zahrádkáři

Zahrádkářské kolonie v Evropě jsou pro obyvatele zemí Asie a Latinské Ameriky něčím nepochopitelným. Ve státech, které jsou často bývalými koloniemi, je totiž práce s půdou připomínkou nedobrovolné dřiny a chudoby.

Moje peruánská přítelkyně před patnácti lety poprvé navštívila Německo. V té době byla její země zmítána občanskou válkou a více než polovina občanů žila v chudobě. Německo ji doslova šokovalo svým bohatstvím a (v té době) velmi malým množstvím chudých čtvrtí. Cestou S-Bahnem do Stuttgartu však z okna spatřila zahrádkářské kolonie u předměstí Fellbachu. Mizerně vyhlížející kůlny ze dřeva byly obklopeny několikametrovými pozemky, na kterých se lidé ve špinavých kalhotách a gumových botách snažili vypěstovat zelí, brambory, ovoce, cokoliv, co v těchto zeměpisných výškách a šířkách roste. Peruánská novinářka se doslova přilepila k oknu vlaku a vykřikla: „Tak přece jen je v Německu bída!“

Evropské zahrádkářské kolonie jsou pro návštěvníky z Asie a Latinské Ameriky zcela nepochopitelným jevem. V mnohých zemích Jihovýchodní Asie většina obyvatel dosud pracuje v zemědělství a jde o tvrdou, úmornou práci na rýžových a jiných polích. Dřinu od východu do západu slunce.

Mnozí návštěvníci z Evropy naopak nechápou posedlost místních lidí klimatizovanými nákupními středisky, obrovskými hotely s mramorovými recepcemi, dokonce takzvanými fast-food restauracemi. Tyto podniky jsou však pro většinu představitelů střední a vyšší vrstvy Jihovýchodní Asie symbolem bohatství, protože znamenají kontrast k minulosti bídy, nemocí a nehygienických podmínek. Půda je pro ně „špinavá“, zatímco mramorová podlaha hotelů, dokonce i sedačky z umělé hmoty v KFC jsou „čisté“.

V Latinské Americe je situace podobná. Liší se však tím, že přistěhovalci z Evropy si s sebou přivezli i „lásku k půdě“ a nostalgii k minulosti. Stará vesnice v Uruguayi či v Chile je proto dosud jedním ze symbolů národní identity. Jde však o identitu a lásku ryze platonickou. Občané Montevidea či Santiaga by nikdy nevyměnili hodiny prosezené u mramorových stolků elegantních kaváren za dřinu na zahrádkářských koloniích. Občan Malajsie si přeje, aby se jeho identitou staly obrovské věže mrakodrapů Petronas uprostřed Kuala Lumpuru, či mamutí nákupní střediska. Půdou si „špiní ruce“ pouze přistěhovalci z chudých okolních zemí či představitelé těch nejchudších vrstev malajské společnosti. Jde o asijský snobismus? Nikoliv.

Evropa, která po staletí kolonizovala okolní svět, je již dávno relativně nejbohatším kontinentem světa. Jen malé procento Evropanů pracuje v zemědělství. A i samo zemědělství dnes není symbolem bídy a nemoci. Naopak: vinař či výrobce sýrů ve Francii je pokládán spíš za poměrně bohatého „umělce“ než za ubožáka, který se snaží přežít. Většina zahrádkářů v Evropě není ekonomicky závislá na vypěstovaném ovoci či zelenině; jde jim spíše o experiment, o koníčka, o pohyb na zdravém vzduchu. Někdo si prostě hraje s malými vláčky, jiní hrají šachy a někteří pěstuji ředkvičky a mrkev.

V zemích jako Indonésie je však kontrast mezi městem a vesnici dosud obrovský. Dáma ze střední vrstvy v Jakartě řídí své vlastní auto, spí v klimatizované ložnici, denně se několikrát sprchuje, má pěstěné nehty na rukou a na nohou, obléká se do šatů podle poslední módy. Žena z „kampung-u“ (vesnice) má popraskané ruce a nohy (často deformované, neboť nemá peníze ani na obuv). A těžce pracuje. Vesnice pak mluví jiným dialektem, mnohdy dokonce jiným jazykem a žije ve feudální společnosti.

Na rozdíl od Evropy je bohatství v Asii pro širší vrstvy něčím zcela novým. Dokonce i ti nejmovitější v Jihovýchodní Asii si dosud pamatují (nebo si to pamatují jejich rodiče), jak chutná bída. A bída byla vždy spojena s půdou; měla chuť a vůni půdy, a pro většinu lidí ji dosud má.

Mnozí evropští turisté se na první pohled zamilují do krásných rýžových polí na Filipínách, ve Vietnamu či Indonésii. Fotografují je, postávají u nich a sní o životě v této části světa, v domku s nádherným výhledem na zelené terasy. Indonésané, kteří navštěvují Evropu, zas s nadšením pozorují moderní zemědělskou techniku, která zbavila vesničany otřesné dřiny a změnila zemědělství v efektivní a relativně čistý průmysl. Pro ně jsou zahrádkářské kolonie čistým a nepochopitelným šílenstvím. Podobně jako se zdá Evropanům šílená touha občanů Thajska, Indonésie či Vietnamu po čistých a sterilních podlahách obchodních středisek.

Autor je spisovatel, novinář a režisér, spoluzakladatel nakladatelství Mainstay Press.