Německá autorka Juli Zeh, již představujeme jako čtvrtou v seriálu Současní světoví spisovatelé, napsala v roce 2005 zvláštní dialog – mimo jiné o tom, že se „paní Merkel“ možná stane německou kancléřkou.
Živá kavárna v centru libovolného evropského velkoměsta. Juvenilní literátka (JuLi) sedí v rohu a míchá ve velkém hrnku kávu s mlékem. Na sobě má obnošené džíny, nohu přehozenou přes nohu. U stolku naproti ní sedí novinářka v elegantním kostýmku a popíjí čaj. Vlasy má pečlivě učesané do blond přilby. Novinářka tak trochu připomíná Margaret Thatcher (MT).
MT: Paní Zeh, jste mladá žena…
JuLi: Za to ovšem nemůžu.
MT: …úspěšná ve své profesi.
JuLi: Tu otázku si můžete ušetřit. Ne, ještě nikdy v životě jsem se diskriminovaná necítila.
MT: Abychom nemusely stále používat konjunktiv, vycházejme z toho, že se Angela Merkel stane německou kancléřkou.
JuLi: (s ulehčením) Ach tak, o tohle jde!
MT: Co o tom soudíte?
JuLi: O čem? O německé kancléřce, nebo o Angele Merkel?
MT: Není to totéž?
JuLi: Ne. Víte, když Helmut Kohl dnešní předsedkyni CDU vytáhl z východoněmeckého kouzelného cylindru, pojmenoval ji „to děvče“. Pro mě a mnoho jiných lidí byla proto od začátku „to Merkel“. Budeme-li důslední, mělo by to Merkel být taky to kancléř. Zní to drze?
MT: Ano, dost. Už vám někdy někdo řekl „to Zeh“?
JuLi: Ne, to by bylo gramaticky chybné. Ve škole mi říkali „ten Zeh“ – buď malý nebo velký palec, podle toho, jaký předmět jsme zrovna měli.
MT: Zastáváte tezi, podle níž existují ve skutečnosti tři pohlaví – muž, žena a profesionálně úspěšná žena?
JuLi: Ne…, to zrovna ne.
MT: Ale ženám ve vedoucích pozicích upíráte ženskost?
JuLi: A na to se ptáte zrovna vy?
MT: Prosím?
JuLi: Promiňte… Někoho mi připomínáte. Jakže se jmenuje váš časopis?
MT: Matky a tetky.
JuLi: Vážně? To bude určitě krycí jméno. – Ale vraťme se k tématu. Chtěla bych využít příležitosti a veřejně protestovat proti téhle schizofrenické situaci. Z kancléřky bych měla velkou radost – ale ne z téhle! Jediné, co je na paní Merkel dobré, je to, že nemá dvojité příjmení. Däubler-Gmelin, Leutheusser-Schnarrenberger nebo dokonce Wieczorek-Zeul by mi přesto konvenovaly víc.
MT: Co mluví proti paní Angele Merkel?
JuLi: Především Angela Merkel. Žena, která…
MT: To je vážně pozoruhodný fenomén. Emancipované ženy nemají rády emancipované ženy. Myslím, že se tomu říká samičí nesnášenlivost…
JuLi: Jak to? Vy proti mně něco máte?
MT: Tak jsem to nemyslela.
JuLi: Nechte mě nejdřív dokončit myšlenku. Žena, která těsně před vypuknutím války v Iráku odjede do Washingtonu, aby ujistila George Bushe o morální podpoře německé opozice, se navždycky zdiskreditovala. A kromě toho, že názory paní Merkel se točí jako korouhvička ve větru podle toho, jaký vítr právě vane, slyšíme z jejích úst jen výtky místo konstruktivních návrhů. Teď chce dokonce Günthera Becksteina za ministra vnitra a Wolfganga Gerharta za ministra zahraničí. Proto je hrozné, že se musím radovat, pokud se stane kancléřkou.
MT: No to nemusíte.
JuLi: Ale musím. Protože bych jednou ráda žila v zemi, kde už žena kancléřka nebude vzbuzovat zvláštní pozornost. Nenávidím kvóty a nucenou emancipaci. Nechci, aby mě někdo veřejně napadal, když o sobě řeknu, že jsem „právník“ a „spisovatel“. Radši budu hovořit o programu nějakého politika než o jeho biologickém pohlaví. Proto je důležité, že paní Merkel tohle začne a stane se kandidátkou na kancléře – ne na základě kvót, ale protože je ještě tvrdší, ještě konzervativnější a ještě víc oportunistická než její mužští kolegové. V podstatě je to proces normalizace.
MT: Prozradím vám tajemství. Ve skutečnosti se náš list jmenuje Matriarchát totálně.
JuLi: To jsem si myslela. Přesto bych každopádně nechtěla volit někoho jen proto, že ten někdo, ehm, ta někdo je žena. Je to jasné?
MT: Ne.
JuLi: Víte, já patřím ke generaci, která vyrůstala s novým rozdělením…, vlastně by se dalo říct bez jakéhokoliv rozdělení rolí. Jako dítě jsem si nehrála ani s panenkami, ani s flintami. Mojí oblíbená hračka byl bagr. Ve škole jsem šéfovala partě dětí a ty spolužáky, kteří nechtěli uznat mou autoritu, jsem mlátila. Mám dvě státnice z práv a ještě dneska vítězím nad kolegy spisovateli v páce. Alici Schwarzer a jejím spolubojovnicím jsem opravdu vděčná za to, co pro mě udělaly takříkajíc ještě prenatálně. Ale to mě nezavazuje k tomu, abych bojovala na prázdném bitevním poli.
MT: Vezměme si následující příklad. Vysoce kvalifikovaná žena vykonává svou profesi. Je úspěšná a pracovitá. Přesto ji při každém dalším jmenování do funkcí přeskakují muži a ona se výš nedostane. Není to k vzteku?
JuLi: Teoreticky ano. Jenže mně se to nestalo. Vám se to taky nestalo a ani jedna z nás nezná nikoho, komu by se to stalo.
MT: Jak tohle můžete tvrdit?
JuLi: Všechny ženy, které veřejně hovoří o znevýhodňování, samy znevýhodněné nejsou. Jinak by se jich nikdo na názor neptal.
MT: To je cynismus.
JuLi: To je diskursivní kritika. Od určitého bodu neexistuje nic tak diskriminujícího jako debaty o diskriminaci.
MT: Co si myslíte o mladých, nepolitických, egocentrických individualistech, kteří si pořád myslí, že svět je v pořádku, dokud se jim daří dobře?
JuLi: Uhodila jste hřebík na hlavičku. Ale já mám politicky korektní odpověď. Samozřejmě že se toho musí pro zrovnoprávnění ještě spousta udělat. Ale tyhle otázky se dají nejlépe nahlédnout z jiného úhlu pohledu. Jestli se v téhle zemi nevyřeší jesle a školky pro děti a flexibilní pracovní doba, porodnost se nezlepší, důchodový systém se nezachrání a procento nezaměstnaných neklesne. Jestli se ženy nedostanou do vedoucích pozic, z mezinárodního hlediska ztratíme prestiž. A tak dál.
MT: Bude se paní Merkel těmito problémy zabývat?
JuLi: Obávám se, že v tomto smyslu bude spíš kancléř než kancléřka.
MT: Pokud jsem vám dosud správně rozuměla, vám to vadit nemusí.
JuLi: Ne. (rozkašle se) Ale ano. Tedy… Ta otázka mě mate. Co na to říkají výzkumy veřejného mínění?
MT: Víc než polovina německých žen by volila paní Merkel za kancléřku.
JuLi: To už je skoro antická tragédie. Řekněme to takhle: Kdo si myslí, že žena bude vládnout vždy jemnější a citlivější rukou a bude ženám nakloněná, ten věří na Ježíška.
MT: Byl by vám snad tohle Stoiber… Myslím, pan Stoiber by vám byl jako kandidát na kancléře milejší?
JuLi: (zděšeně) NE! – (zamyšleně) Byl to snad chyták?
MT: Ano.
JuLi: Takže jsem obstála? Teď už mě nepokládáte za nepřítelkyni žen?
MT: Prozradím vám ještě jedno tajemství…
JuLi: Vaše noviny se ve skutečnosti jmenují Maximum tradice.
MT: Jak jste to uhodla?
JuLi: Ženská intuice.
MT: Naše čtenáře a čtenářky by zajímalo, jestli má být v politice více žen.
JuLi: (vzdychne) No víte… (nasadí intelektuální výraz a zapálí si cigaretu) Politika není zrovna moc zábavná. Někdy si říkám, že můžeme být rádi, že se ještě najde pár chlápků s hroší kůží, kteří tu špinavou práci udělají. Jestli jsou ochotní si kvůli anachronickému maskulinnímu pojmu moci nechat odírat kůži a šplhat až nahoru, tak je prostě nechme. Brzy bude vládnutí na úrovni jednotlivých států beztak jen správní záležitostí. Skutečně intelektuální, skutečně mobilní a skutečně kreativní lidé půjdou do Bruselu. Nebo do ekonomické sféry.
MT: V německých dozorčích radách jsou ženy zastoupeny jen třemi procenty.
JuLi: Já myslím zahraniční firmy. A co se týká politiky – dokonce i Pákistán, Indonésie a Turecko už dávno měly v čele vlády ženu, a to jsou muslimské země. Jestli Německo potřebuje tohle Merkel, aby překonalo svou zaostalost, tak můžu jen říct, že každá země bude mít takové političky, jaké si zaslouží.
MT: Teď bych vám ještě ráda položila čtyři nejméně originální otázky k tématu „Merkelina kancléřská kandidatura“. Souhlasíte?
JuLi: Že jste to vy.
MT: Je Angela Merkel vzorem?
JuLi: V jistém smyslu ano. Existují totiž jen dvě pohlaví. Jedno je profesionálně úspěšná žena a druhé tvoří zbytek lidstva.
MT: Dokážete se s paní Merkel identifikovat?
JuLi: To už je mi snad bližší Barbie.
MT: To naše čtenářsky potěší. Náš list se totiž jmenuje…
JuLi: Micinky a tulilky.
MT: Na co byste se paní Merkel zeptala, kdybyste jí mohla položit otázku?
JuLi: Jestli jí není trapné kritizovat druhé, když sama žádné lepší řešení nemá.
MT: Jaké tři politiky byste si s sebou vzala na pustý ostrov?
JuLi: Gustava Stresemanna, Winstona Churchilla a Willyho Brandta.
MT: Ti všichni jsou už mrtví.
JuLi: No právě.
MT: Můžete na závěr říct o paní Merkel něco pozitivního?
JuLi: Tedy… Kdybych se musela rozhodnout mezi paní Merkel a panem Merkel a oba byli identičtí až na to pohlaví – tak bych volila paní Merkel!
MT: Jen za těchto okolností?
JuLi: Jen za těchto okolností.
MT: Zřejmě vám děkujeme za rozhovor.
Fiktivní interview vedla Juli Zeh s Juli Zeh.
Z knihy Auf dem Rasen. Kein Roman, vydaného nakladatelstvím Schöffling & Co. 2006, přeložila Jana Zoubková. Poprvé otištěno v německém týdeníku Brigitte č. 14/2005.
Juli Zeh se narodila v roce 1974 v Bonnu, bývalém hlavním městě SRN. Po maturitě na zdejším gymnáziu začala studovat práva v Pasově a pokračovala v jejich studiu v Lipsku, studijní stáže absolvovala v Krakově a New Yorku. V letech 1996–2000 studovala v Lipsku v Německém literárním institutu (Deutsches Literaturinstitut), kde také od poloviny devadesátých let žije. V roce 2003 složila druhou státní zkoušku právnického studia. Specializuje se na oblast mezinárodního práva. Kromě románů, esejů a povídek píše nyní i disertaci.
Všechny publikované knihy Juli Zeh vyšly v nakladatelství Schöffling & Co. ve Frankfurtu nad Mohanem v tomto pořadí: Orli a andělé (Adler und Engel. Roman, 2001; česky Euromedia Group – Odeon 2004), Ticho je hluk (Die Stille ist ein Geräusch, 2002), Hráčský instinkt (Spieltrieb. Roman, 2004; česky Euromedia Group – Odeon 2006), Pes na cestě republikou (Ein Hund läuft durch die Republik, 2004), Malý konverzační lexikon pro psy domácí (Kleines Konversationslexikon für Haushunde, 2005) a Na veřejnosti (Alles auf dem Rasen. Kein Roman, 2006).