Stává se George W. Bush osamělým mužem? Vrátí se do pozice tvůrců americké zahraniční politiky neokonzervativci? Můžeme po stále viditelnějším fiasku v Iráku očekávat útok na Írán? I na tyto otázky odpovídá článek shrnující současnou americkou debatu.
Sedmnáct měsíců před koncem mandátu opouštějí amerického prezidenta nejbližší spolupracovníci. George W. Bush sice navenek hýří optimismem, ale ve skutečnosti připomíná kapitána potápějící se lodi. Vláda je dezorientovaná a soustředí se už jen na zmírnění iráckého fiaska a obhajobu vlastní minulosti. Republikánskou administrativu ale nelze podceňovat, protože ryba sebou nejvíc mrská na suchu. Rozhodující bude, kdo vyplní vakuum po exodu klíčových poradců. Pokud to budou v poslední době vytěsnění neokonzervativci, můžeme se ještě před koncem Bushovy vlády těšit na bombardování Íránu.
Úprk z Bílého domu
Psát o tom, že Bushe opustila americká veřejnost, znamená mlátit prázdnou slámu. Každý ví, že se jeho popularita krčí na historickém minimu, a tak se prezident musí utěšovat tím, že jeho přínos zhodnotí až další generace. Dostatečně známý je také fakt, že se od Bushe odvrátila i vlastní strana. Kandidát na příštího prezidenta Mitt Romney sklidil nadšený aplaus, když na republikánském mítinku prohlásil, že strana nutně potřebuje změnu. Od radikálnějších výroků ho zdržela jen obava, aby si nevysloužil nálepku neloajálního škarohlída.
Prezidentova osamělost je ale hlubší. V kresleném vtipu ji trefně zachytil karikaturista Mike Luckovich. Bush na obrázku hází míček svému teriérovi, který se s ním ale nevrací. Z Bílého domu se pak ozve hlas: „Řekněte mu někdo, že Barney rezignoval...“
Bushe opouštějí klíčoví spolupracovníci a jejich zástup nebere konce. Vrabci na střeše si už dlouho štěbetají, že o svůj vliv definitivně přišli neokonzervativci, kteří obklopovali Bushe od jeho příchodu do Bílého domu. Z funkcí je odvála směs zpackané irácké války a domácích afér. Den před listopadovou ztrátou republikánské většiny v Kongresu odešel ministr obrany Donald Rumsfeld, o pár měsíců později se poroučel šéf Světové banky, Rumsfeldův bývalý náměstek a hlavní architekt války v Iráku Paul Wolfowitz, a Lewise „Scootera“ Libbyho zachránil před vězením jen prezidentův zásah.
Exodus se ale netýká jen neokonzervativních válečníků. Před dvěma týdny odešel strůjce prezidentových volebních úspěchů a „Bushův mozek“ Karl Rove, pár dní po něm oznámil odchod mluvčí Tony Snow. Seznam dezertérů se tím neuzavírá: novou práci si hledají poradci pro národní bezpečnost J. D. Crouch a Meghan O’Sullivanová, poradce Dan Bartlett nebo hlavní právnička Bílého domu Harriet Miersová. Objevují se dokonce zprávy, že se úřednické stavy nedaří doplňovat. Kdo by chtěl pracovat pro zdiskreditovanou vládu nad hrobem?
Kdo se chopí žezla?
Osamocení může mít pro Bushe vážné následky. Zatímco s (ne)popularitou se měl čas vyrovnat, s pozicí izolovaného, zuřivě nehybného státníka by se smiřoval hůř. Podle některých komentátorů už je rozhodnuto. „Je to pryč. Řeči o ambiciózní agendě jsou absurdní. Žádná agenda neexistuje,“ vyjádřil skepsi neokonzervativec Charles Krauthammer. Vláda podle něj do cíle už jen dokulhá.
Nebuďme ale zbrklí. Kdo viděl Kubrickův film Shining s Jackem Nicholsonem, ten ví, že osamocení muži, potulující se po opuštěných sálech velkých domů, se mohou vzchopit k výrazně excentrickému jednání se škodlivými dopady.
Určující bude, kdo poskytne vládě vizi na zbytek funkčního období a obsadí prezidentovo bezprostřední okolí. O slovo se opět hlásí neokonzervativci, v jejichž zorném poli nyní zaujímá přední místo Írán. Šíitský stát s rozvíjejícím se jaderným programem a rostoucím vlivem na Blízkém východě si podle nich říká o bombardování. Ačkoli se útok s přihlédnutím k lopotě v Iráku jeví jako scénář sci-fi, možnosti tu jsou. Pokud bude Bush neokonzervativcům naslouchat, může za svým panováním udělat krvavou tečku a rozpoutat nové kolo politiky strachu. Nezbývá než si přát, aby se tak nestalo. Bushe by měl do politického důchodu doprovodit někdo se sedativním vlivem. Něco ve stylu „když už ho nemůžeme zastřelit, zkusme ho aspoň uklidnit“.
Bomby a šáteček
Idea bombardování Íránu není nijak nová. Novinářský matador Seymour Hersh o ní psal v New Yorkeru už loni, když Izrael bombardoval Libanon. Hersh tehdy spekuloval, že se jedná jen o rozcvičku na Írán a že Pentagon už má plán, jak útok realizovat. Rok bylo ticho po pěšině a náladu temperoval jen ministr obrany Robert Gates, který ve vztahu k Íránu poznamenal, že „všechna řešení jsou na stole“.
Téma vojenského zásahu proti Íránu je ale stále živější, zejména v rámci neokonzervativního hnutí. Jeho pozici vzorově dokumentuje článek Normana Podhoretze v magazínu Commentary. Podhoretz v něm tvrdí, že se Západ nachází ve čtvrté světové válce, tentokrát proti totalitní ideologii islamofašismu. Jeho baštou je – jak jinak – Írán. O tamním prezidentovi Ahmadínežádovi prohlašuje, že je soudobou reinkarnací Hitlera. Stejně jako s nacistickým vůdcem nejde ani s ním „dělat byznys“ a protahovaná jednání slouží jen k tomu, aby nepřítel získal čas na konsolidaci sil. „Neexistuje jiná alternativa než použití vojenské síly – stejně jako neexistovala alternativa síly, pokud měl být Hitler zastaven před rokem 1938,“ uzavírá Podhoretz. Poněvadž měkká Evropa ustupuje muslimům, nezbývá podle něj, než aby prapor (opět) pozdvihly Spojené státy. Po zemi už to nepůjde, ale ze vzduchu by to prý ještě šlo.
Znepokojivé je, že se Bushova vláda začíná neokonzervativním postojům přibližovat. V posledních měsících vede kampaň s cílem rozšířit přesvědčení, že Írán cvičí šíitské povstalce v Iráku a poskytuje jim zbraně. Důkazy pro to jsou – a toho si všímají i americká mainstreamová média – velmi chatrné. S tím ovšem Bushova administrativa nikdy neměla problém. Jestli něco pochopila už dávno, pak to, že důkazy není třeba nacházet, ale vytvářet.
Ve vládě samé navíc existuje křídlo, které přestalo věřit v diplomatický přístup posledních čtrnácti měsíců a vytvořilo si velmi pozitivní vztah k vojenskému řešení. Jeho hlavním stoupencem je jeden z posledních neokonzervativců u moci, viceprezident Dick Cheney. „Existují důkazy, že se Cheney snaží podkopat diplomatické snahy [ministryně zahraničí] Riceové na Blízkém východě ve prospěch agresivnějšího a militarističtějšího přístupu,“ napsal Dan Froomkin pro Washington Post. Viceprezident se bude podle Froomkina snažit dotlačit svého nadřízeného k akci. Pomůže mu v tom i odchod Karla Rovea, který byl vedle Cheneyho Bushovým nejbližším rádcem. Oba muži byli údajně na kordy.
Kromě neokonzervativců si útok na Írán nepřeje nikdo. Politici si uvědomují, že Spojené státy by jen ztratily další body na mezinárodním poli a v samotném Íránu by probudily sedmdesát milionů nepřátel.
Proti bombardování se už postavili někteří demokratičtí kongresmani. Na ty ale nelze spoléhat. Za prvé není jisté, že by si Bush s Cheneym do Kongresu pro posvěcení vůbec šli, a za druhé není jisté, že by ho nedostali. Demokratičtí zákonodárci totiž mají ve chvílích, kdy republikáni zvednou téma národní bezpečnosti, tendenci sklopit uši a hlasovat pro. Naposledy se to potvrdilo začátkem srpna, kdy Kongresem prošel zákon o odposleších bez soudního rozhodnutí.
Demokratické vítězství – více téhož?
Pokud by k útoku na Írán skutečně došlo, může se to odrazit i v nadcházejících prezidentských volbách. „Mou noční můrou je, že cheneyovci vytvoří situaci, ve které se Bush rozhodne bombardovat Írán. Ten odpoví tak, jak veřejně vyhrožuje, tedy teroristickými útoky na půdě Spojených států. To zvrátí volby,“ obává se Anne-Marie Slaughterová z Princetonské univerzity.
Předpokládejme ale, že vše půjde tak, jak se obecně očekává, a v Bílém domě nakonec usedne Hillary Clintonová. Lze očekávat změnu kursu? Pravděpodobně ano ve smyslu „více diplomacie“, ale ne ve směru „méně intervencí“. Neokonzervativní historik Robert Kagan v článku The Next Intervention naznačil, že neokonzervativci mají plán i pro demokratické časy. Budoucí výboje se podle něj musí více opírat o mezinárodní legitimitu, kterou už ale nebude poskytovat Rada bezpečnosti OSN, nýbrž koncert západních demokracií. S Čínou a Ruskem tento plán nepočítá.
Autor je redaktor časopisu A-kontra.