Po letní pauze se divadelní domy připravují na zářijové zahájení běžného provozu, s nímž odstartuje i podzimní nadílka festivalů, v jejichž rámci může divadelní nadšenec úspěšně překlenout období až do dalších prázdnin, tentokrát vánočních.
Motivy pro pořádání festivalů, tedy akcí náročných na finanční zdroje i organizaci, jsou různé. Potřeba profesní výměny informací a zkušeností je poměrně zjevná v případě přehlídek zaměřených na určitý typ divadla, jako je tomu třeba v případě mezinárodního festivalu neverbálního divadla Mimoriál v Kolíně (6.–9. 9.), mezinárodního festivalu Divadla jednoho herce v Chebu (6.–9. 9.), mezinárodního loutkového festivalu Spectaculo Interesse v Ostravě (1. až 6. 10.) nebo pražského setkání divadelní alternativy …příští vlna/next wave… (12.–14. 10.). Dalšími důvody bývá hledání kulturních a historických souvislostí napříč národními hranicemi, z něhož je odvozen například Festival divadel Moravy a Slezska v Českém Těšíně (6.–10. 11.) nebo Pražský divadelní festival německého jazyka (4.–8. 11.). A konečně jsou tu pak festivaly formátu mezinárodního jako Divadlo v Plzni (11.–21. 9.), jejichž záměrem je konfrontace domácí tvorby se zahraničními produkcemi, spojená případně s hledáním globálních tendencí v současném divadle.
Evropská, nebo festivalová identita?
Z výše uvedeného a neúplného seznamu by se mohlo zdát, že Česká republika je v poměru ke své rozloze festivaly poněkud přehuštěná. Pořádání divadelních festivalů ovšem není pouze naší specialitou – stačí nahlédnout do evropských kulturních přehledů.
Divadelná Nitra je o rok starší než srovnatelná česká přehlídka v Plzni, koná se o týden později (21.–26. 9.) a má jedno specifikum navíc: každoroční festivalové motto. Program letošního 16. ročníku byl sestaven s ohledem na téma evropské identity. Slovenští pořadatelé si položili otázku těsně na tělo: Kam patříme? Prostor mezi západní a východní Evropou nazvali novotvarem „middentity“ a připravili k němu stejnojmenný projekt, složený ze série inscenací sedmi režisérů z Rakouska, ČR, SR, Maďarska, Polska, Slovinska a Chorvatska. Proces evropské divadelní integrace tak bude probíhat na geografických základech staré dobré rakousko-uherské monarchie, v dalším programu pak i na podkladech z novější evropské historie: v hostující inscenaci Transfer! předvede svou vizi Jaltské konference polský Teatr Współczesny, s dokumentárním portrétem posledního prezidenta socialistického Československa Dr. Gustáv Husák se představí bratislavské divadlo Aréna.
Speciální projekty nebo konkrétní obsahové zaměření – to bývají kritéria, která festivalovým týmům umožňují neutopit vlastní akci v programové všehochuti. První z nich volí například 18. mezinárodní divadelní festival BITEF v Bělehradu (15.–30. 9.), který si k oslavám své plnoletosti nadělil hned dva projekty: adaptaci Orwellova románu 1984, přenesenou do reality moderní superkontrolované společnosti, a cyklus Má země – Sedm snů, v němž inscenátoři z fragmentů antických tragédií skládají aktuální poválečný obraz vlastního regionu a ptají se po možnostech demokratického multietnického státu. Bělehradský festival se nezaměřuje jen na konkrétní témata, ale i na nové umělecké postupy, kombinující divadlo, performance, multimediální produkce a film, což dokazuje letošní kooperace festivalu s výtvarným bienále v Benátkách. Odvaha festivalu kreativně spoluurčovat vývoj na vlastní (nejen) umělecké scéně je více než zřejmá.
Kritériem obsahové jednoty se – soudě dle programu s převahou inscenací politického divadla – řídí mezinárodní divadelní festival Dialog v polské Vratislavi. A to i přesto, že letošní festivalový slogan na to nevypadá. Praví sice, že „Umění není více než přehánění a deformace“, ovšem v kontextu politické situace v Polsku působí celkem ironicky. Realita někdy překoná i nejsmělejší umělecké vize, a tak v zemi, kde homosexuálové nemají na růžích ustláno a kde byl ve školách právě zaveden povinný katechismus, vyznívá jako politické gesto už jen samotná pozvánka pro inscenaci hry Andělé v Americe Tonyho Kushnera, který v osmdesátých letech minulého století v USA spoluzaložil žánr tzv. gay&lesbian dramatiky a jehož si pro uvedení ve varšavském Teatru Rozmanitości vybral režisér Krzysztof Warlikowski. Ostatní program se nese v podobném duchu: pořadatelé nabízejí první polskou politickou hru od renesančního autora Jana Kochanowského, aktualizovaná nastudování klasických antických látek například v přepisu společensky kritického polského režiséra Jana Klaty anebo nestárnoucí Gogolovu satiru Revizor, kterou do bahna současných ruských poměrů přenesl dramatik a režisér Nikolaj Koljada. A že v Polsku neztrácejí i přes neutěšenou společenskou situaci smysl pro humor a optimismus, dokazuje i hostování amerického souboru Mabou Mines, který do Vratislavi přijede s originální verzí tragického měšťanského dramatu volajícího po ženské emancipaci Nora aneb Domov loutek norského klasika Henrika Ibsena. Snad komediální pojetí této slavné hry, v němž vystupují zakrslí a chorobně ctižádostiví muži, kterým přes hlavu přerůstají ztepilé ženy, uvolní bránice i konzervativnímu publiku.
U nás také fandíme divadlu
I v jiných zemích se v nadcházejícím podzimu chystá řada divadelních akcí, jako například tradiční setkání španělsky mluvící divadelní komunity v andaluském Cádizu, která se sem již 22 let pravidelně slétá v druhém říjnovém týdnu, nebo festival Euro-Scene Lipsko, na nějž v listopadu vycestuje česká inscenace Čekárna divadelního studia Farma v jeskyni.
Vraťme se však k tomu, co a koho naopak díky úsilí českých pořadatelů uvidíme u nás. Upoutávky na plzeňský festival Divadlo hlásají: „Fandíme divadlu“. S ambicí konfrontovat špičkové zahraniční produkce s českými inscenacemi si tento pokřik lehce protiřečí, podobně jako fakt, že na festival, který deklaruje své zaměření na divadlo z visegrádského prostoru, byla zařazena speciální sekce Nordické divadlo. Kromě hostování norského Národního divadla, Komorního divadla ze slovenského Martina a Teatru im. Wilama Horzycy z polské Toruně se přitom můžeme těšit i na rumunské Národní divadlo, francouzské reprezentanty tzv. nového cirkusu, německo-švýcarský experimentální soubor Rimini Protokoll nebo inscenaci Soňa lotyšského režiséra Alvise Hermanise. Minimálně poslední dvě produkce slibují špičkový zážitek: první nabízí divadelní prohlídku Švýcarska zmenšeného na 37metrovou železniční trať, kvality té druhé ověřil již loni festival v nedaleké Nitře (sic!). Ovšem již při letmém pohledu do festivalového programu je jasné, že organizátoři fandí především divadlu českému, a hlavní letošní novinkou tedy je, že do Plzně bude svezeno jeho kompletní spektrum od nezávislých produkcí přes regionální divadla a pražské scény až po Národní divadlo. Otázkou je, zda takový servis na největším mezinárodním festivalu, který v ČR kromě odlišně koncipovaného Festivalu evropských regionů v Hradci Králové nemá konkurence, není poněkud kontraproduktivní.
Autorka je teatroložka.