Nejpozoruhodnější tvůrčí trajektorii z německé elektronické a postrockové scény prodělal kvartet (nyní redukovaný na trio) z industriálního Düsseldorfu, jenž své jméno odvodil od emblematického „skopčáckého“ motocyklu. Aristokraté hudby Kreidler, jejichž klávesista Andreas Reihse odpovídal na naše otázky, budou hvězdami prvního večera letošního Stimulu.
Vaše skupina prošla časem významnou žánrovou proměnou. Cítíte se být ještě napojeni na postrockovou scénu? Nakolik se sami považujete za souputníky kapel jako To Rococo Rot, Tarwater nebo Notwist?
Abych řekl pravdu, vlastně jsme se nikdy necítili být součástí postrockové scény. S vámi zmíněnými skupinami – a s mnoha dalšími, namátkou Mouse on Mars, Saint Etienne nebo Nicolette – nás pojí přátelství, podporujeme se. S Notwist nemáme nic společného.
Od vaší elektropopové eponymní desky (2000) k zatím poslednímu, až majestátně filmovému albu Eve Future (2002) jste učinili velký umělecký krok vpřed.
Vpřed, říkáte… díky za kompliment. Něco takového bohužel vždycky stojí značné úsilí, je za tím dost přemýšlení, jde o vědomý proces.
Titul Eve Future je přejat z Villiersovy romantické novely z konce 19. století. Co vás na ní inspirovalo?
Je třeba říci, že nejdříve byly hudební nápady, pak teprve kniha. Našli jsme v ní spoustu neobyčejných a překvapujících obrazů, které nám pomáhaly přenést se přes její slabší pasáže. Velkou inspirací pro nás byla témata vědy versus sci-fi, mechanického těla přijímajícího duši skrze sebeobětování člověka (ženy). Plíce jedné z postav tam slouží jako gramofon a příběh má podobně katastrofické finále jako Titanic.
Vaše hudba, především na tři roky starém remixovém EP Recall, je plná paradoxů: rezervovaná i bombastická, uměřená i patetická. Patří mezi vaše intence i balancování na hraně mainstreamu či kýče?
Vždycky jsme se trochu obávali, abychom nebyli příliš komerční…
Jaký je poměr mezi živými nástroji a technologií na vašich posledních deskách a při živých vystoupeních?
Nikdy jsme to neměřili, neporovnávali, každopádně kdykoli se nám zdá, že nad naší hudbou mají počítače moc velkou kontrolu, měníme směr, protože nás to nudí. Živost v jakémkoli smyslu je nezbytná.
Nakolik podstatný je pro vás – často až pochodově přesný – rytmus?
Precizní rytmika je pro nás důležitá; řečeno s Mistrem Dukem Ellingtonem: „It don‘t mean a thing, if you ain‘t got that swing“. I to dělá staré mašiny jako Roland 303 nebo 606 tak sexy oproti mrtvolným bicím automatům a sekvencerům současnosti.
Považujete melodie a pestré harmonie za stále moderní hudební jazyk, za klíčovou cestu k posluchači?
Možná se tento způsob hudebního vyjádření začal s postupem času považovat za poněkud prvoplánový či dokonce laciný, ale já se domnívám, že tomu tak VŽDYCKY bylo a bude.
Plánujete po hudbě k etnograficky pojatému dokumentu Durchfahrtsland režisérky Alexandry Sellové i práci na nějakém dalším soundtracku?
Pokud bychom byli osloveni či přizváni ke spolupráci na nějakém interesantním projektu, určitě bychom do toho šli.
Jaký je váš oblíbený film a (filmová) hudba?
Existuje nespočet příkladů skvělé hudby v nablblých filmech (jako třeba Cotton Club), a ovšem i výjimečných snímků, v nichž hudba nehraje žádnou nebo jen podřadnou roli (některá díla Orsona Wellese, Fritze Langa, Luise Buňuela atd.). Nicméně mezi mé osobní favority – hudbu, která umocňuje účinek už tak výrazného filmu – patří třeba kompozice Johna Williamse k Lovci jelenů, skladby Howarda Shorea k snímkům Davida Cronenberga, Goblinova muzika pro Daria Argenta, kompozice Milese Davise pro Malleův Výtah na popraviště, autorské věci Johna Carpentera a nesčetně dalších.
Detlef Weinrich, váš DJ, je výhradním autorem videoklipů pro Kreidler. Jak se odrážejí jeho nápady na vaší vizuální prezentaci?
Nikdy nechceme, aby byla projekce vnímána jako ilustrace hudby. Mělo by jít spíše o jakousi další vrstvu, třebas i znejišťující, která vede posluchače zase někam jinam
Váš název je odvozen od starého mopedu, jichž bylo koncem padesátých let plné Německo. Máte – co do popularity – podobné ambice? Dočkáme se v dohledné době vaší nové desky?
Být populární v Německu v padesátých letech, to by bylo něco! Ale vážně: přestože se nám v poslední době narodily nějaké děti, právě jsme v procesu dokončování našeho nového alba.