Milenci ve spárech řezníka

* * *

V noci se pobavil s pěknou mici

a ráno se s tisícovkou vypůjčenou

rychle vrhnul ke stánku na ulici.

Neměli drobný. Chlastání bylo odloženo.

Po dobu neurčitou se bude muset postit:

nemaj drobný pomlčka není portský.

K portskýmu neměl vztah nijak prostý –

skoro jak k Rejnovi Josif Brodský.

Ještě složitější to měl s ženskejma,

to zase skoro jak čert ví kdo.

Radši by si to rozdal s svojskejma,

jenže těm barevnejm řekne, a dou.

Nejjednodušší cesta bývá zpravidla ta správná,

pomyslel si a zastavil taxíka.

„Alou do supermarketu, jinověrče“ –

povídá v duchu.

A nahlas řekl: „Vem to do krámu.“

Jak zadumaně míjel nekonečné řady lahví,

vzpomněl si, že někde ve špinavejch uličkách,

ráno po Novém roce, uviděl

stromeček, na kterém nezbyla ani jehlička.

A smutná životní analogie

ho se zlým úsměškem praštila po hlavě:

neměl, neměl se dávat k fašistům,

Brzy ho za to zašijou.

Ranní opilost je taková zvláštní,

cestou zpátky se nalil ve veřejný dopravě.

Holka byla pryč, ale nechala vzkaz, že přijde večer.

Když mě nezavřou, pomyslel si, večer si štrejchnu.

* * *

Co je to za nepěknou strkanici

v tom vagóně, kde už není ani noha!

Nějaká kuchařka rudá v líci

tluče kluka podpatkem ostrým jak trn hlohu.

Je to zrůdná scéna vykonání trestu

za nevěru, nebo snad jenom z podezření...

Otočím se a dělám, že si jdu svou cestou:

čtu reklamu. Ale k ničemu to není:

Vyřídí kluka, narovná se

a se zájmem na mě upře zrak.

Moje tělo je hnedka zachvácený třasem,

představuju si, co budou zejtra psát:

„V metru museli najmout hrobníka“,

„Smrtonosná jízda v podzemce“,

„Dělnice z Kursku zabila básníka“…

Červeně zvýrazněno: „básník“ a „dělnice“.

Všichni stojí, vagónem to prudce trhlo.

Její ksicht se mihl jako rudej míč,

se zvěrskou silou se na mě chtěla vrhnout,

ale štrejchla spánkem o kovovou tyč.

Vlak tam čtvrt hodiny takhle stál,

ve vagónu mrtvoly, i já moh bejt mrtvola v tu chvíli.

Situace teď byla naruby a já se polekal,

aby mi to náhodou nepřišili.

Představil jsem si, co budou zejtra psát:

„Básník zavraždil dívku a jejího ženicha“,

„Tragédie v metru“, „V podzemí řádil kat“,

„Milenci ve spárech řezníka“.

Když vjel vagón do stanice,

rychle jsem vyběh po jezdících schodech.

A pak jsem klidně vyšel na ulici,

nikoho jsem nepotkal, a tak jsem si oddech.

Zapálil jsem si a mávnul rukou,

domů jsem vzal rychlýho vozku

a myslel na to, jak se s tou brunátnou děvkou

táhnou do špitálu na nosítkách bez podvozku.

Druhej den v metru koukám, lidi

pročítaj titulků každodenní várku:

„Naboural hovnocuc“, „Kdo kouřil Sidi“…

Jen o mym případu ani čárka.

* * *

O tom, jak skoncovat se životem,

přemýšlí aspoň jednou za život každej z nás.

Ale ne každej zná recept na koktejl sebevrahů –

kefír s banánovym likérem.

Taky jsem ten recept neznal,

ale v čtyřiadevadesátym jsem na něj narazil:

jeden můj známej, co se rozhod, že si vezme život,

mně ho před smrtí prozradil.

Seděli jsme na Tverský, pili rum,

když mě najednou začal prosit,

abych mu pomoh sehnat nafukovací člun –

že prej se chystá utopit.

Do páru přibral jakousi holku,

co se taky rozhodla zaplatit a jít.

A mě poprosil, abych byl kapitánem tý loďky,

měl jsem jim to utopení pomoct zařídit.

Jeho plán vypadal asi takhle:

dovezu je doprostřed jakýhosi jezera,

zavážu jim ruce a nohy na suky,

aby jim to utopení šlo pěkně od ruky.

Potom je hodím do vody,

až se, jak se říká, vlna zvedne.

A kdyby v některym z nich zvítězila příroda,

kdyby se rozhodl, že nechce jít ke dnu,

měl jsem je násilím, s pomocí vesla,

potopit hluboko do těch vod.

Chtěl, aby takhle jejich životní pouť zhasla –

jeho i tý, co ji chtěl vzít s sebou na pochod.

Neuměl jsem mu to odmítnout,

a tak jsem se v den srazu radši někde zašil.

Večer jsem v baru čekal, že by se moh vyskytnout,

došel jsem k závěru, že jenom bohapustě prášil.

Ale ten večer se neobjevil,

ani další den, ani po týdnu.

A za měsíc jsem pochopil,

že už si ustlal na jezerním dnu.

V roce tisíc devět set devadesát osm,

čtyři roky poté, co se to všechno stalo,

šel jsem po ulici Něglinná, v puse cigáro,

a najednou jsem ho uviděl v průchodu.

Prodával porno, byl z něj stánkař,

ani mě bůhvíproč nepoznal,

koupil jsem od něj s děvkou kalendář

a zamyšleně jsem se vydal dál.

Takže nakonec od tý sebevraždy upustil.

Možná až když seděl v loďce,

když viděl, jak pouští bubliny ta, co ji utopil,

rozhodl se nefigurovat ve vyšetřovací svodce.

A teď stojí a klidně si obchoduje

a jenom večer, doma v kvartýru,

jako dřív si v kuchyni namixuje

koktejl z banánovýho likéru a kefíru.

* * *

Za Moskvou jsou všechny ulice slepý.

Je v nich něco z ženský.

Na jednu stranu jsou venkovský,

na druhou stranu – městský.

Slepý ulice za Moskvou

jsou trochu jako vagína.

Na jedný straně žijou hlupáci,

na druhý – spodina.

V slepejch ulicích za Moskvou

se toho moc neděje:

Na jedný straně pajšlujou prací prášek,

na druhý – ubytovny, koleje.

V slepý ulici kopřiva pučí,

čínská gymnastika se tam cvičí.

Svý žáky – Kosťu, Serjožu a Nasťu –

tam opilej učitel učí.

.

Slepý ulice, co počmárali graffiťáci,

co se tam slejzaj extrémáci –

tetovaný zabijáci

a Kirjucha, co má přezdívku (Bacil).

Zasraný a vochcaný slepý ulice,

zoologický a zvěřince smrti,

kde se bílí červi na tělech

domácích mazlíčků vrtí.

Slepý ulice, bordelu a svinstva nánosy,

na větvi visej kalhotky,

prezervativy roztrhaný na kusy.

Po dvou po třech se tam procházej koketky.

Když jsou za plotem kasárna

a na druhý straně ubytovna letců,

v slepejch ulicích dělaj prasárny

ti, co se jim nechce k lesu.

Z dlaždic se beton sype.

Z popelnice přetejkaj odpadky.

V létě, když rozkvetou lípy,

na jednu noc se tu uzavíraj morganatický sňatky.

V létě, kdy je všechno zelený,

člověk si může procourat ten kout,

ty místa, kde kopřivy mívají kořeny

pod kočičí lebkou.

Aby mohl znova uvidět,

aby novým smyslem mohl naplnit

vagíně podobnou

slepou ulici.

Vždyť každý musí mít v životě

šanci se napravit, něco změnit.

A jestli jsi ty, slepá ulice, podobná vagíně –

může se z tebe něco dobrého narodit.

* * *

Svítěj okna v mnohopatrovejch korpusech

dřív tady byly chaty a les

na hovno se tu žije těm, co dřív žili v centrech

někdo rozměnil, někdo pronajal

někdo se přestěhoval z Kozichinský uličky

někdo se ze Stolešnikovy uličky přestěhoval

v jednom bytě čeká na smrt babička

v jinym narkoman, co jeho smrt uvítaj s radostnym smíchem

v první řadě je sem posílaj

jejich příbuzný, co si přejou mít pro všechny případy chatičku

na prázdných parcelách kočky vyjou

a psi tu tak strašlivě mňoukaj

je to taková zvláštní banka

pro lidi, co to špatněnebo příliš dlouho táhli

proč jsem zašel do tohohle vašeho jurskýho parku

bojím se tu kupovat něco ve vašich krámech

není mi příjemný vědět, že tu jste

přesnějc je mi to příjemný, ale je to ještě horší

celá tahle čtvrť je jako něčí msta

neni možný vyhrát v soutěži „koho zakopaj hloubějc“

právě tady, u nenormálně zabetonovaný spořitelny

tak nepřirozeně a nevhod

vypadá dítě, co jede v kočárku

nebo když prochází těhotná žena

a zrovna černý plochý dvoumístný porše nebo meďour

najednou prosvištěl kolem mě s nezdravym řevem

co je to, k čertu, otče, za pokrok –

i když je to tu rozhodně jiná sorta než Butovo nebo Birjulevo

tady je to zatim ještě tak třicet kiláků do Moskvy

což očividně nevyděsilo támhletoho v černejch brýlích, neznámýho

co sem přijel, přijel pro trávu

ale jo, to je třetí planeta od slunce

jak to tady odporně páchne, co je to za ponurej zvuk

zápach cementu a staroby, řev černýho auta

toho, co tu rejdí jak pavouk po nějaký svý nelidský pavučině

mám rád tohle místo jenom za to,

že tu žijou lidi, jenom za to

i když pro mnohý je život tady jak nekonečnej plot

ale staví se nový domy, všechnu naději dávaj do stavby

* * *

Slyšíš to mlčení

to ve vodě pod námi

provinční ryby

plavou ševelí ploutvemi

dobře, že není slyšet

co říkají

a shora je to docela hezké –

plavou a mlčí

Co šeptá ohromná zem

proplouvající na obrazovce

ukolíbaná podvodním snem

hlasem hlasatele se mnou mluvíš

domovino tety Máni

trochu pohrdlivý hlas

varuje, že tam hluboko

je skutečná Vlast

pod tíhou zrna ohýbá se klas

a zpívají písně, co není slyšet

jsou už příliš daleko

Bezhlesé provinční ryby

otevírají ústa jako nuly

a my bychom je mohli slyšet kdyby

ale zatím jsme to kdovíproč nedokázali

a nevíme, co si to říkají tam

jen občas se na háček

chytne nějaká mrňavá tlama

marginální ostnitý puleček

dokonce když se zmítá na vlasci

a otevírá ústa

a vytahuješ háček z rybích dásní

kdovíproč neslyšíš, co zpívá

tak je nejspíš zařízen jeho vodní svět,

do smrti tomu bude vždycky tak

a teď, když je mezi námi vzduch

beztak je mezi námi voda voda

* * *

Představte si, včera jsem ji potkal znovu

ti, kdo aspoň jednou viděli její přiléhavý béžový plášť

její překrásnou hlavinku s chlapeckým účesem

zbylo nás málo a zlí jsme až až

a ona byla stále táž, tak na 99 %

nevzpomněla si na mě hned, a možná až poté

co vyslovila se svým sotva slyšitelným kazašským přízvukem

„prosím kilo pomerančů“ – mou milovanou větu

Přeložili Alena a Jan Machoninovi.