Múm, hudba ze sezony zaříkávačů

Letošní podzim přináší silnou vlnu čehosi, co je už nějaký čas ve vzduchu: hudby, která má přídech čarování a lidových rituálů – jakoby zábavných, ale přesto se znepokojivým podtextem, třeba tyhle zaříkačky někoho opravdu začarují! Newyorští Animal Collective se blíží masopustnímu reji kombinovanému s psychedelickou party; zvuk na novince Strawberry Jam (Domino Records) je opravdu hustý jako marmeláda. Stejně jako oni, i Akron/Family pocházejí z amerického venkova a ve městě jen dovyslovují svou hudbu. Na albu Love Is Simple (Young God Rec.) je kvartet v čemsi pokorný a harmonický, gospelové vícehlasy jako by odkazovaly k napojení na společný starý zdroj. Výrazy jako dada a absurdita se často pojí s extatickou spirálou, do níž vede album Spiderman of the Rings baltimorského Dana Deacona: tady už nevidíme synchronní kutilství kapely, ale mnoha vnitřních hlasů vycházejících ze sólového, jakoby posedlého a potrhlého performera.

A potom jsou tu se svým čtvrtým albem islandští Múm, akustičtěji než dřív, průzračněji, s dětsky rozpínavou fantazií i dětsky křehkými hlásky. Titul zní jako ze zaříkání: Jdi a znič jedovatou škumpu. Jedna členka Múm žila a studovala během nedávných let v Praze – což nezmiňuji samoúčelně, ale proto, že v jistou chvíli slyšíme v propletenci zvuků na albu i hlas z českého rádia, který říká cosi o zpracování dřeva. Islandská scéna bývá často brána jako celek, což samotné Islanďany notně štve a nelze se tomu divit. Představte si, kdyby vám někdo řekl: „Aha vy jste takový typický Čech.“ Navíc se Múm nijak nepodobají Sigur Rós nebo Björk, pomineme-li „organický“ přístup. Kytarista z Múm v měsíčníku Plan B uvedl, že obzvlášť špatný nápad mívají pořadatelé, kteří jim na festivalu jako překvapení dají společnou šatnu s jinými Islanďany. Že tu druhou skupinu nebude jmenovat, ale hrála mimo jiné na pilu. Během festivalu se přiopila a v zákulisí pak rozřezala pingpongový stůl. Vida, jaké věci se dějí na údajně tak pozitivní, ekologické a příkladné islandské scéně!

Vzpomínám dost rád na živé setkání s kapelou, která na jaře roku 2004 hrála v pražském Roxy: teprve přímo v situaci vznikající hudby se totiž ledacos vyjasnilo. Na pódium se dostavila šestice individuí, která jako by se místy zapomněla převléci z domácích mikin a košil do něčeho, co se nosí mezi lidi. Z jejich chování měl člověk pocit, jako by se na scénu přestěhovala komunita, jež se (na přání publika) váhavě rozhodla sdílet s námi nějaký čas. Žádní neumětelové, ale nenašel by se mezi nimi žádný zřetelný virtuos. Místo toho jsem na koncertě pozoroval, jak si islandští civilové od skladby ke skladbě předávají nástroje, vynořovaly se staré klávesy, elektrické kytary, akordeon, trumpeta, foukací harmonika, laptop, xylofon, zvonečky, ale i pila a suzafon: to jsou takové staré housle s připevněnou plechovou troubou.

Před očima a v uších mi defiloval jiný typ virtuozity, připomínající dobře zvládnuté kursy první pomoci. Nikdo neříká, abys léta studoval hudbu, ale chyť nástroj do rukou a včleň se s ním do přítomné situace tak, abys, kdyby něco, byl schopen zasáhnout. Múm nehrají improvizace, ale každá píseň začíná hledáním, zkusmými návrhy přicházejícími z různých stran, ten plodný chaos trvá někdy půl minuty a někdy čtyři. Nakonec z něj vyplyne hudební myšlenka, na které se osazenstvo shodne a kterou společně podepře a vztyčí. Každý hraje tak, aby sám sebe neznásilnil či nepřecenil, nepochybně přitom stačí myslet i na vyznění celku. Abych to zestručnil: na koncertě islandské skupiny Múm jsem byl přítomný sugestivnímu modelu dobře fungující společnosti.

V těch dnech se shodou okolností konalo Pražské jaro a všude se mluvilo o návštěvě symfonického orchestru BBC s dirigentem Slatkinem. Mohl jsem vedle sebe postavit dva zážitky: těleso složené z virtuosů, hrající podle povelů dirigenta a naplňující jeho a skladatelovu vůli. A potom Múm, to kutilské bratrstvo, společně hledající hudební smysl v lidském setkání sebe samých. Proč mi Islanďané připadli právě tak katarzní jako Beethoven?

Snad z důvodů, které znovu stvrdili v nových nahrávkách. Hudba Múm vzniká z lidského porozumění, vzájemného respektu, umění naslouchat každodennímu světu, bystrého zužitkování náhod. Je tu rovnováha mezi společnou smlouvou a osobní svobodou, je tu dobrý koncept a zároveň síla vlastníma rukama uvést ideu v život. Skoro by se zdálo, že nedělají víc, než že se snaží společně přežít. Jako vedlejší produkt při tom vzniká hudba.

Múm: Go Go Smear The Poison Ivy. Fat Cat Records; 2007.