Nedávno zesnulý historik a publicista Dušan Třeštík po sobě zanechal nejen řadu odborných medievistických studií, ale i množství provokativních úvah o úloze dějepisectví ve „vymýšlení národa“. Navázal tím vlastně na dlouhou tradici debaty o „smyslu českých dějin“, která po roce 1989 neskončila – naopak: v éře globalizace, sjednocování Evropy a budování americké hegemonie znovu začíná.
V jedné z epizod VII. řady amerického kresleného seriálu Simpsonovi si tvůrci pohrávají s typickým dilematem postmoderní metahistorie. Díl se jmenuje Líza bortí mýty (Lisa the Iconoclast) a mladší ze sourozenců Simpsonových se v něm pouští do školní práce o Jebediahu Springfieldovi, zakladateli městečka, v němž se seriál odehrává. Při svém bádání dojde k šokujícímu odhalení: údajný hrdina, jehož budovatelská socha dominuje místnímu náměstí, byl původně krutý pirát jménem Hans Sprungfeld, který se po svém příchodu do Ameriky pokusil zavraždit George Washingtona; aby se vyhnul spravedlnosti, odešel na Daleký západ, kde v čele přistěhovalců, jimiž ve skutečnosti pohrdal, založil osadu nazvanou po své osobě...
„Postmodernismus“ a postmodernismus
Lízino pátrání se odehrává v době, kdy ve městě probíhají každoroční oslavy založení Springfieldu. Malá intelektuálka, hnaná závazkem k pravdě, se odhodlá vystoupit na hlavním shromáždění, aby všem sdělila, co byl zakladatel města zač. Když dav, ověnčený různými znaky lokálpatriotické hrdosti, ztichne, aby vyslechl tu sympatickou holčičku, která chce jistě říci něco roztomilého, Líza se rozhlédne – a podlehne všeobecné atmosféře komunální solidarity. „Jebediah Springfield byl… skvělý,“ prohlásí. Uvědomí si totiž, že víra v mýtus o velkém muži, který holýma rukama zkrotil buvola (ve skutečnosti ho zastřelil), pomáhá dostat z každého člověka ve Springfieldu to nejlepší a zavazuje jednotlivce k zodpovědnosti za věci veřejné.
V onom krátkém okamžiku, kdy Líza Simpsonová hledí do očí svých spoluobčanů a zvažuje, zda jim má sdělit svá odhalení, v ní probíhá boj mezi dvěma možnými významy „postmoderního přístupu k historické pravdě“. Rozhodne se pro ten falešný, který je svou podstatou anti-moderní. Říká, že nezáleží na tom, zda jsou naše dějinné mýty fakticky pravdivé, ale na tom, jaký význam mají pro komunitu a její soudržnost čili identitu. Z tohoto hlediska je opravdu jedno, že Jebediah Springfield byl vrah, lupič a lhář.
Postmoderní přístup k historii lze však chápat i jinak, totiž takovým způsobem, který není negací, ale spíš zvláštní, poosvícenskými historickými zkušenostmi poučenou reformulací moderních ideálů. Tento názor říká, že sice nemůžeme předkládat nějaké hotové a objektivní pravdy o dějinách, neboť holá fakta, to jediné (relativně) jisté, ještě nejsou výkladem dějin, těmi jsou vždy až ony příběhy, mýty, které si vyprávíme; současně však není jedno, jestli tyto příběhy prověřujeme a poměřujeme prameny, nebo ne.
Postmoderní perspektiva v první uvedené verzi přiznává, že naše interpretace dějin jsou vždy relativní a „vymyšlené“ – současně ale nijak nezdůrazňuje zdánlivě banální fakt, že je třeba si toho být vědom (eventuálně i přiznává omyl, avšak věří, že je lepší se mýlit se Stranou než mít pravdu proti ní). Druhá verze klade důraz právě na tento bod. Odhalení pirátské minulosti Jebediaha Springfielda je důležité a veřejně, politicky závažné nikoliv proto, aby se ukázalo, že tradiční vyprávění je jen báchorka, již třeba odvrhnout, neb „doopravdy to bylo jinak“; „objektivní pravda“, vybádaná Lízou, je jen součástí jiné rétorické strategie, jiného diskursivního žánru, totiž toho obrazoboreckého.
Důležitost odhalení je však v tom, že právě vyvolává tento konflikt žánrů, rozepři, spor různých pohledů na tutéž událost či osobnost. Zatímco pro Springfielďany je jejich zakladatel hrdinou, pro někoho jiného může být zločincem, stoupencem buvolobijecké kultury, související s genocidou původních obyvatel, apod. Hledání „objektivní pravdy“ o dějinách má sloužit k vyvolávání podobných konfliktů, k relativizaci „státotvorné“ verze a přiznání legitimity těm verzím, které se od naší liší.
Líza Simpsonová se z jednostranného mýtoboreckého nadšení nechává stejně hloupě strhnout k re-mytologizačnímu aktu zapomnění na sporné stránky vlastní minulosti, a tak se vyhýbá konfliktu o přezkoumání kolektivní identity, nového „vymýšlení“ (smyslu) dějin, který je pro zdravou demokratickou obec nutný. Tím se její „postmodernismus“ liší od postmodernismu Dušana Třeštíka.
Dějiny, věc veřejná
Vím z vlastní zkušenosti, že mnozí kolegové uznávali Třeštíka jako historika, píšícího poutavé a erudované knihy o raném středověku, zcela však odmítali jeho teoretizující komentáře o tom, kdo historik je a co dělá, když se snaží zrekonstruovat podobu minulých událostí. A setkal jsem se i s jistým pohrdáním jeho publicistickým stylem, resp. žánrem jako takovým.
Třeštíkovo dílo je ovšem ve své „praktické“ i „teoretické“, „akademické“ i „popularizační“ fázi zcela konzistentní – výrazy dávám do uvozovek právě proto, že dotyčné perspektivy nelze u Třeštíka oddělovat, naopak, vzájemně se osvětlují a posilují. Poslední použitý výraz je vůbec neadekvátní, protože implikuje zjednodušující, didaktické výklady již hotových pravd, které dějepisní experti „našli“ v pramenech a teď je pouze potřeba je rozšířit mezi lid – jinak řečeno, popularizace je totéž co propaganda, tedy přístup navazující na církevně křesťanskou indoktrinaci „laických“ mas za pomoci inkvizičních a jiných důvtipných mechanismů.
Něco takového bylo Třeštíkovi samozřejmě cizí. Spíš než o popularizaci bychom ale oprávněně mohli mluvit o publicistice, v kterémžto slovu zaznívá stejný kořen jako ve výrazu res publica, věc veřejná. Třeštík ve svých novinových „kázáních“, rozhovorech a esejích neprováděl žádné zjednodušující zpřístupňování již vybádaných expertních pravd, ale tvořivě si pohrával s historickými či přímo mytologickými šablonami kolujícími ve veřejném prostoru, a to bez ohledu na to, odkud a jak se tam tyto šablony dostaly a jaká byla jejich kvalita z pohledu profesního historika. Ano, s některými z nich rád a bez servítků polemizoval, to však nemělo formu opravování údajně povrchních a pokřivených mínění odborně zaručeným věděním; byla to jeho vlastní intervence do veřejného prostoru – a tedy politický akt sporu o sebeinterpretaci národa, jehož se cítil být loajálním občanem.
Samotná odborná činnost byla pro takové intervence stejně tak průpravou jako věcí, o níž je třeba teprve rozhodnout. Poučení tedy v „popularizačních“ Třeštíkových vystoupeních neproudila jen ze strany historické vědy k „laické“ veřejnosti, ale i opačným směrem: teprve z politických (ve smyslu veřejných, res-publikánských) sporů mělo být zřejmé, co je úlohou historie jako takové, včetně toho, co je vlastně předmětem zkoumání v konkrétních historiografických tématech (jako vznik a odkaz Velké Moravy, které Třeštík s ohledem na aktuální dilemata obce interpretoval v kontextu nadnárodního evropského společenství).
Napsal jsem, že byl „loajálním občanem“. Nerad bych, aby došlo k mýlce. Loajálním ke komu nebo k čemu? Ke které vládě, které straně? Takto je otázka špatně položená. Jak sám Třeštík opakovaně zdůrazňoval, v Česku už zhruba od přelomu 11. a 12. století nevládne ten či onen kníže, ten či onen král, neřkuli ta či ona klika – Čechům (a Moravanům a části Slezanů, abychom dostáli politické korektnosti, jež ho tak dráždila) nevládne nikdo jiný než Svatý Václav. Proto se Pražané v pohnutých okamžicích 20. století vždy jaksi přirozeně shromažďovali „u koně“.
Co ovšem znamená ta jezdecká socha? Znamená státnost. Jenže co znamená státnost? Státnost pochopitelně neoznačuje konkrétní osoby a instituce, ale co nejobecnější normy a principy, vycházející z podivné, těžko definovatelné entity zvané „smysl dějin“ – souboru historických zkušeností, vyjádřených jako odpovědi na věčné otázky „Kdo jsme, odkud jsme přišli, kam kráčíme?“.
Historik je na první pohled kompetentní k tomu, aby zodpovídal prostřední z oněch otázek, tam je jeho doména, do níž mu nikdo nemá mluvit a v které se bezpečně pohybuje díky svým vědeckým metodám. Jenže to je iluze, protože tu otázku nelze oddělit od těch dvou krajních, tak jako ony nelze oddělit od ní. Historik je nakonec stejně (ne)kompetentní vykladač dějin jako kdokoliv jiný. Historie je historií sporů, a stejně tak je sporem o historii. Každé tvrzení, které dějezpytec vynese ve snaze zodpovědět druhou z uvedených otázek, způsobí nepředvídatelné chvění a možná i zemětřesení u těch zbylých dvou.
A Dušan Třeštík neváhal takové otřesy způsobovat. Jistě: státnost, svatováclavská socha – ale která? Na frontispisu knihy Češi a dějiny v postmoderním očistci najdeme fotografii známé plastiky Davida Černého: legendární kníže hrdě hledí vpřed, sedě ovšem na břiše koňské zdechliny. Ta socha vyvolává (odpor a) spor. Někomu může připadat blasfemická, zesměšňující symbol ne státu, ale přímo státnosti, tedy ještě něčeho vznešenějšího. Může však stejně tak být polemikou se státností pojatou jako modla, zbožnění vlastní malosti a špíny.
Je to aktuální symbol, neboť spory, jaké rozdmýchával Dušan Třeštík, stále vedeme a budeme vést. Uvedu jeden, který mne pálí a který nenechával chladným ani jeho.
Paměť národa?
Historik Michal Kopeček se v článku Hledání paměti národa (Dějiny – teorie – kritika 1/2007) zamýšlí nad současnou „politikou dějin“ ve spojení s tématem zakládaného Ústavu pro studium totalitních režimů. Ačkoliv se zdá, že se ze zákona o jeho vzniku podařilo vymýtit nezjevnější projevy politického (stranického) zneužívání historiografie, nelze přehlédnout souvislost koncepce s podobnými trendy na Slovensku či v Polsku, přičemž poslední uvedený příklad je zvlášť varovný.
Žádný soudný člověk nebude zpochybňovat potřebnost zpřístupňování a zkoumání dokumentů komunistického režimu, stejně jako odvozování trestněprávních důsledků tam, kde je to možné. Různé „ústavy paměti národa“, z nichž jeden právě vzniká i u nás, mají však daleko větší a zároveň selektivnější ambici: již předem stanovují jistý centrální, „státotvorný“ výklad historie, který mají pověření a bohatě dotovaní výzkumníci toliko naplňovat, dokládat, legitimovat. Kopeček v té souvislosti zmiňuje tzv. teorii mezidobí, která se zde implicitně uplatňuje: komunismus (potažmo nacismus) nebyl vlatně náš, byl to import z Východu (nebo odjinud), byla to cizí deformace, která pokřivila skutečnou tvář našeho národa; cílem „ústavu paměti národa“ má být dokumentovat tyto škody a tím pomoci vybudovat „správný“, sebevědomý a čistý obraz o národních dějinách.
„Návrh zákona a projevy některých jeho tvůrců i obhájců jsou svědectvím o návratu dichotomického jazyka protikladů demokracie a totality, svobody a útlaku, zločinu a utrpení, jazyka morální povinnosti vůči národnímu společenství chápanému na základě mytických představ o jednotě a integritě národa a jeho paměti,“ píše Kopeček. Projekt „je z jedné části motivován především politicky, z druhé se v jeho pozadí odráží nevyřčená touha po ztracených výsadách historika být povolaným soudcem na dějinami“.
Dvě strany problému, které Kopeček zmiňuje, jsou podle mne úzce spojeny, přesněji: jde o totéž. Touha historika po expertní nadřazenosti veřejnému prostoru nemůže být realizována jinak než prostřednictvím mocenského zásahu politické autority, která mu takovou pozici zajistí a tím jej, pochopitelně, vestaví do svých struktur, méně či více viditelně.
Dušan Třeštík se těmto způsobům „vyrovnání se s minulostí“ vysmíval, ať již šlo o Polsko nebo třeba o Francii. Nemohla mu být více cizí ona snaha o izolování a jednoznačné odsouzení zla ve vlastní minulosti, která bude vždycky marná – nikdy se nezbavíme jeho lepkavých stop, jeho kostlivců ve skříních a levobočků s nároky na svůj díl kořisti. Musíme ho znát a reflektovat pro relativizující sílu té zkušenosti, začlenit ho do obrazu jeho samého – jenomže „paměť národa“ spíš funguje jako rituální imunizace proti takové zkušenosti, je to jakési zapomínání poznáváním, ignorance věděním. Takový mám alespoň dojem třeba při poslechu Příběhů 20. století na Rádiu Česko, kde se monotónním opakovaním stále téže zápletky o bestiálních bachařích a politických vězních, vyprávěné v morálně neochvějném tónu českého antikomunismu, sugeruje, že ti bachaři nejsou jedni z nás, „věrných Čechů“ – vždyť je to přece tak jasné, my nejsme oni…
„Mohou být historikové již ze samotné podstaty své vědy vůbec stejnými experty jako ti, kteří zkoumají vliv průmyslových exhalací na životní prostředí? Experti s velkým laptopem a malým svědomím jsou přece jedním z nutných zel současné vše řídící poprůmyslové civilizace. Nikdo to neví lépe než právě historikové. Mají se vůbec nechat do této role, přímo protiřečící otevřenosti a svobodě jejich vědy, dávat vmanipulovat členstvím v byrokratických, verdikty vyhlašujících komisích? Mají soudit, jaké dějiny jsou „správné“ a jaké ne, určovat, kdo ty správné „znásilňuje“?“ ptal se Dušan Třeštík v narážce na jinou, tentokrát spíše donkichotskou snahu některých svých kolegů strážit proti zpolitizovaným a „amatérským vykladačům minulosti“ (zejména v sudetoněmecké otázce) pravdu o dějinách.
Evropa: život na ruinách
Německý sociolog Ulrich Beck hovoří v souvislosti s tím, čemu říká antimoderna, o uměle vytvořené nepochybnosti. Je to reakce na osvobozující, ale zároveň znejišťující a „nihilistickou“ zkušenost moderního života, je to snaha „uhasit požár otázek“, který modernost vyvolává a v němž mizí všechny samozřejmosti, včetně náboženských, národních nebo třídních identit; smyslem této zkušenosti je poznání, že nic v tomto světě není neotřesitelné a absolutní, vše může být pouze zdůvodněné – a hledání důvodů je výhradně úkolem svobodného lidského rozumu v praxi sebetvorby a sebevynalézání, včetně budování „kolektivní identity“, k níž se jednotlivec hlásí, aby ustál závrať z propasti vlastní smrtelnosti.
Antimoderna staví proti přívalu pochybností své praktiky naturalizace, když odmítá uznat relativitu a vykonstruovanost klíčových opor lidského života a prohlašuje za „posvátné“ pojmy jako národ nebo náboženství, stavějíc na striktním oddělování vnitřku a vnějšku, našinců a cizinců… Tento trend není alternativou, ale komplementárním protikladem jednoduché, fanatické moderny industriálního věku s její neproblematizovanou vírou ve vědotechniku, expertnost, pokrok, vojenskou převahu Západu či velké kolektivní identity a politické strany.
Proti oběma fanatismům staví Beck svou teorii reflexivní modernizace, opírající se o tradici montaignovské pochybnosti. Myslím, že toto je tradice, do níž můžeme zařadit i Dušana Třeštíka; toto je spor, k jehož prožití nás neustále probouzí.
Hybrid protimoderního, fundamentalistického postoje k hodnotám či identitám a primitivně modernistické, technokratické víry ve stranickou moudrost a sílu expertnosti je výzvou, pro kterou je třeba vést další ze „sporů o smysl českých dějin“, jenž je především sporem o naši přítomnost a ještě více budoucnost. Dušan Třeštík to věděl a nevyhýbal se ani zjevně politickým implikacím takového postoje; věděl, že obranu před politickým zneužíváním historie rozhodně nelze hledat v masce „objektivity“ – právě tam totiž nejsnáze upadneme do pasti.
V jednom ze svých rozhovorů varuje před neokonzervativní „talibanizací americké politiky… Evropa ovšem nedokáže pochopit kabinet, který se kolektivně pomodlí a pak vyšle letadla se speciálním úkolem svrhnout bomby na Saddáma. Je to politická kultura uřvaných televizních kazatelů, kteří ve Spojených státech mají milionovou sledovanost a v Evropě se jim vždycky smáli.“ Bohužel ne všichni: nejsou projekty různých „ústavů paměti národa“ součástí evropské obdoby neokonství, oné slitiny protimoderních cílů s nejmodernějšími prostředky šíření a kontroly?
Dušan Třeštík, historik a myslitel dějin, věřil v Evropu – ne pro její velikost a civilizační výlučnost, ale pro její uvědomovanou bestialitu, jejíž nahlédnutí vede k pokoře a k moudrosti odpuštění a zapomnění tam, kde zloba a msta jen prohlubují agónii. „Američané nedokázali unést pohled na ruiny symbolů své moci, které navíc pohřbily několik tisíc lidí. Evropa by tu situaci zvládla jinak – my tady totiž na ruinách žijeme. Život na ruinách, to je přímo rodinná anamnéza každého z nás.“
A na jiném místě pronesl slova, která si s úctou vypůjčím jako závěr a svého druhu epitaf: „Buďte v tom našem evropském očistci trpěliví. Máte-li dojem, že se svět zbláznil, nedejte se tím zmást. Budeme tady v Evropě trvat na svém. Něco z toho vzejde, rozjasní se, budeme osvíceni. Možná.“
Autor je filosof a publicista.