V dramatu z roku 2003, dialogu rodičů, kteří přišli o syna, jsou tragické okolnosti obestřeny neproniknutelným pláštěm tajemství. Autor v nich nepřímo poukazuje na zkušenost Argentinců z období diktatury a takzvané špinavé války, v níž byli levicoví odpůrci režimu „mizeni“ tajnými únosy a jejich potomci následně prodělávali totální změnu identity při umísťování do náhradních rodin. Hry Daniela Veroneseho se k této argentinské zkušenosti vracejí v abstrahované formě přenosné na všechny historické i kulturní souvislosti.
Obsazení:
OTEC
MATKA
OTEC 1
MATKA 1
(OTEC 1 sedí vedle MATKY 1. Hraje na malé dětské pianko. MATKA a OTEC ho sledují.)
MATKA: Já jsem taky milovala hudbu. Jenže otec mě poslal zrovna na hodiny klavíru. Piano jsem nenáviděla, jako nástroj. Ale protože rodiče vyhodili za ten kurs spoustu peněz, musela jsem se to naučit. (Pauza.) Na tohle to musí být jednodušší, ne?
(OTEC 1 se podívá na rodiče. Mlčky přitaká. Pauza.)
MATKA: Já se učila na mnohem větší.
OTEC 1: Chlapeček. Holčička.
MATKA 1: (K publiku.) Tyhle děti, které jsou momentálně v módě, si myslejí, že hrát na tohle pianko je snadné. Snadné. Jako lhát. (Pauza.) Ve skutečnosti jsou tu tyhle děti proto, aby ťukaly do nás. Chtějí slyšet náš nejhlubší tón. A myslejí si, že hrát na nás je také snadné. Jako na tohle pianko. Jenže nás nikdo mluvit nedonutí. (...)
OTEC: Moji rodiče byli trošku přísní, ale jinak hodní lidé. Otec na tom nebyl dobře se zdravím. Když cítil, že se blíží jeho konec, řekl mi: Přál bych si, aby sis našel děvče. Už na to máš věk. Šli jsme na návštěvu k jedněm známým a najednou do jídelny vstoupila ona. Pohlédl jsem na ni. Okouzlila mě a...
MATKA: (Přeruší ho.) Nebyla jsem ošklivá, to rozhodně ne. Po pravdě řečeno jsem byla lehce nesnesitelná. Ale ať jsem dělala, co jsem dělala, muži po mně vždycky koukali. Byly jsme skupinka kamarádek, všechny dost hezké, ale když jsem se objevila já, pohledy se vždycky stočily ke mně.
OTEC: Ne, nebyla ošklivá, to rozhodně ne.
MATKA: Až mi to někdy dokonce bylo nepříjemné. Moje sestry byly také hezké, ale mnohem konvenčnější. Někdo se zeptal: Jaká je? Popiš mi ji – jen tak – ale nedalo se to.
OTEC: Nedalo se to.
MATKA: Vždycky jsem byla nejextravagantnější. Ve všem.
OTEC: Je to jasné, ne? Považovala se za něco extra, hned jsem si to uvědomil, a tak abych ukázal svou sebejistotu, okamžitě jsem jejího otce požádal o její ruku a všechny pohledy najednou na mě – její taky – a já logicky začal rudnout.
MATKA: Byla to příšerná scéna.
OTEC: Ano, když se to takhle vypráví, vypadá to trošku blbě. Ale já to myslel jako takový vtip. A zdá se, že se nakonec všem líbilo, že jsem se uvedl takhle. Evidentně pochopili, že to byl vtip a že se nejdřív musíme trošku poznat. Ale ještě ten samý den jsme mluvili o dětech. (...)
MATKA: Ve skutečnosti to bylo tak, že naši měli strach zůstat sami. Že by se mi mohlo něco stát. Proto si tolik přáli, aby se rodina rozrostla, rychle. Mysleli si, že když se něco stane a nás bude hodně, lépe se vyrovnáme s bolestí. Moji rodiče chtěli vnuky. Jednoho odpoledne mě matka zavřela do koupelny, aniž by mi cokoli vysvětlila. Svlékla mě a odešla. Za chvíli se vrátila, usmívala se, jaká hrůza, myslím i pro ni, pro chudáka, a řekla mi, že od teďka budu moct mít děťátka, takhle mi to řekla, a abych nebrečela, že je to dobrá věc – já jsem nebrečela, ona brečela. Ujistila mě, že otec taky bude moc rád. Otec zůstal vedle, u dveří, venku, dovnitř nešel. Dřív klidně chodil do koupelny, když jsem tam byla, ale od té doby to už nikdy neudělal. Bylo vidět, že měl z té novinky radost, ale nikdy se neodvážil říct mi to do očí. Byl tak vychovaný. Nikdy.
OTEC: Mně to řekl, jednou. Chtěl vnuky, kteří by se mi podobali. Ne jí. Mně. A u našeho syna to vyšlo, je po mně. Můj obličej se dá popsat. Dá. A snadno.
MATKA: Provdala jsem se za něj. Co jsem tím získala? Co jsem ztratila? (...)
OTEC: Já jsem pochopitelně nebyl ten, koho hledala jako otce svých dětí, řekla mi to. Cítila se nadřazená a někdy se ke mně chovala s despektem. Ale začalo mi...
MATKA: Byla jsem strašná ženská.
OTEC: Začalo mi docházet, že ve skutečnosti jsem byl kolikrát dokonce lepší, než mohla čekat. A taky je jisté, že jsem se trošku stáhl do obrany, ale to bylo čistě z opatrnosti. Zasnoubil jsem se s ní, aniž bych ji aspoň trochu znal. Taková směšná hra, které jsem celý život litoval. (...) Už za týden nám došlo, že je nemožné, abychom se my dva shodli. Nebo ne? Naše soužití bylo nesnesitelné, hádali jsme se kvůli všemu.
MATKA: Když ty jsi byl tak... prosím tě...
OTEC: Bylo to tak, nemáme se za co stydět. Potřebovali jsme se nějakým způsobem dohodnout. Necítit se sami. Možná nás svedl
dohromady strach ze samoty. Hned od začátku jsme mluvili o dětech. Je na tom snad něco špatného? To jsou také city. Uvědomovali jsme si to. Já vím. A zůstali jsme spolu. Ne, že bychom se neměli rádi, ale...
MATKA: Mluv o lásce.
OTEC: To těžko.
MATKA: Těžko.
OTEC: O lásce raději nemluvme. Nechci tady muset tvrdit, že jsem byl do své manželky blázen. Blázen do mě nebyla ani ona. Ale ta vytrvalost...
MATKA: Ve skutečnosti jsi nebyl zrovna horký kandidát, to je potřeba přiznat.
OTEC. Ne, to jsem nebyl, to je pravda, ale byl jsem mladý. Jsme skoro stejně staří, dokonce jsem o několik měsíců mladší než ona. To není normální. Muži jsou obvykle s mladšími ženami. Neříkám o dvacet let, ale o čtyři, pět. Každopádně jsem se do ní zakoukal. A zakoukal jsem se do ní zrovna, když jsem hledal manželku, která by mi jednoho dne mohla dát syna. To nás svedlo dohromady. Chápete, k čemu je náš život? Příroda po tobě žádá děti. Ještě jsem ji neznal a příroda už po mně žádala děti. (...)
OTEC 1: Děti...
MATKA 1: (K publiku.) Děti si uvědomily...
OTEC 1: (K MATCE a OTCI.) Bylo to tak? (Rodiče přitakají. K MATCE 1.) Dáme písničku? (MATKA 1 kývne na souhlas. K publiku.) Dáme písničku. (Hraje a oba zpívají.) Děti si uvědomily... Děti si uvědomily...
MATKA: Já už jsem nehrála léta. Od té doby, co se mi narodil syn... (Zarazí se. Pauza.)
OTEC 1 a MATKA 1: (Zpívají unisono.) Děti nemají děti... Děti nemají děti... (…)
MATKA: Dříve jsem říkávala: svět je jeviště – tak to cítím já. Představme si, že jsme odjakživa jen na obrovském jevišti s budovami, lidmi, zvířaty, nebo na jevišti, kde je les se stromy a rostlinami, a že do tohohle divadla přijdou například záplavy, chápete? Člověk věděl, že lidi v nějakém regionu postihly záplavy. Bylo mi jich líto, ale hned jsem si pomyslela: Tady, kde žiju já, v mém reálném světě, nikdy nebudou záplavy, chápete? Dřív se mi všechno zdálo nereálné. A teď si myslím:
Zhroutil se nám svět. Ale ne najednou.
OTEC: Jednoho krásného dne se to stane a je pozdě.
MATKA: Pomalu se to drolilo, až v jedné chvíli povolily základy a...
OTEC: A bylo pozdě.
MATKA: Čtu v novinách, že zabili děcko nebo ho unesli a žádají výkupné. To je jenom příklad. Okamžitě ho považujeme za nereálný. Považujeme ho za nereálný a tečka. Nebo války a ženy se svými mrtvými dětmi v náručí. Představme si tuhle konkrétní situaci. Jsme unaveni těmito záběry. Ale dokážeme si skutečně představit, co někdo v takové situaci cítí? Už jste se někdo opravdu vcítil do této matky? Kdo řekne, že ano? A i tak to bude lež. (...) Hrajete na tenhle směšný nástroj, jako by to bylo skutečné piano, a nazýváte nás dětmi. Nás? Prosím vás. A vůbec, co to hrajete? Hrajete na tohle miniaturní pianko nějaké infantilní melodie, samé takové pim pam, opakujete noty, jednu za druhou, jednu notičku za druhou, a děláte, jako by tenhle nástroj neměl nikdy utichnout. Jste hudebníci? Žádná odpověď. Tohle jsou vaše noty? Chci říct, tomu vy věříte? Protože v něco věřit musíte, ne? Chcete vyluzovat noty, které by zněly věčně? Tohle chcete? Proč to neřeknete jasně? Vypadá to, že tady panstvo chce vytvořit hudbu, která by zněla věčně. Nebo alespoň takovou, která by neumřela dříve než oni sami. Takže vy – jste mi k smíchu s tím vším, co tady rozvíjíte – vy si očividně přejete, abychom se sami sebe ptali, nebo ne, lépe, abychom se vás my dva naivně zeptali: Vaše noty jsou vaše děti? Tohle chcete, aby tahle matka pochopila? Nebo otec? Jak jste bezcitní! Jak si může někdo myslet něco takového? Zrovna tady. Co to má znamenat? Chci vidět, jestli jsem to pochopila správně, vy jste měli za úkol rozprostřít tady přes tu spoustu bolesti okrasný přehoz? Když hrajete, vyjadřujete něco, co si zaslouží být vyposlechnuto, zatímco když mluvíme my, tak ne? Cítíte jinak než my? Vy, jistě: krása, vznešenost, záhada tvoření. Něco nebo někdo, se vás dotkl. Pim... A je z tebe tvůrce. Pam... V kolébce. A my: vina, sprostota, obyčejnost. Chápete to? Já nevím, nechápu, proč tohle všechno. Víte, kdo já jsem? Jsem člověk, který dnes má jenom jedno přání: necítit vinu. Nechci cítit vinu. Vím, že jsem nic neudělala, ale už jsem vám řekla: Cítím se velmi nejistě, v tomhle okamžiku strašně potřebuju nemyslet si, že jsem někdy v životě udělala něco špatného. Jinak nepochopím, proč zrovna já musím na tomhle světě tolik trpět. (...)
OTEC: Nevím, kudy odejít, kterými dveřmi se utíká, když nastane katastrofa.
MATKA 1: Je strašné, že tyto děti hrají a předstírají tímto způsobem cizí bolest. Pláčou s takovou opravdovostí pro svého syna a my nemůžeme. Ale co je jim po synovi? Copak jim na nějakém synovi záleží? Kdyby měli důvody, které máme my, určitě by se zbláznili, všechno by se jim popletlo. (Pauza.) Tyhle děti lhaly dobře. Jsou to herci. Ale nás, nás nikdo nenazve lháři? Nikdo nás neuhodí do tváře? Nikdo. Takoví jsme. Jsme bez moci cokoli říct, cokoli udělat. Pro syna, pro život. Jsme zbabělci. Už jsme mimo. Jsme sami. (Pauza.) Tohle, to není nic. Není to hudba, nemá to ani začátek, ani konec. Není to skutečné, to naše je skutečné. Nedostatek lásky, chybějící fotky, siroba, posedlost... Všechno tohle je naše... A ovšem...
KONEC
Ze španělského originálu La Forma que se despliega, verze uvedené v autorově režii v Teatro Sarmiento, Buenos Aires 2003, vybrala a přeložila Martina Černá.