Příležitostným kurátorem (tak jako příležitostným galeristou, recenzentem, fotografem, učitelem...) jsem se stal v průběhu své umělecké praxe z několika důvodů: v Ostravě žádný kurátor na počátku devadesátých let nebyl (a dodnes není), tak jako nebyla slušná galerie, nakladatelství, časopis, přehlídka, počin, čin, no nic. S tím jsme museli, pokud jsme tady chtěli žít jako umělci, něco dělat.
Na cestách za uměním jsem ke svému zděšení poznal, že mnoho kurátorů (i důležitých zahraničních) postrádá intuici a smysl poznat dobré umění. Jsou to většinou zludračelí byrokrati a mají rádi, když jim umělci lezou do prdele. Jsou cyničtí a svým lidským „matrijálem“ pohrdají. Připadá mi, že model umělce, tak jak si ho představují tito lidé, je spíš kyborg. A stačí, že jako kyborg taky tvoří, a to jako průměrný z průměrných. Dá se taky snadno vyměnit, aniž by někdo postřehl výměnu modelu. Podstatnější než kreativita jsou jiné vlastnosti, jako je zdraví, věk do 40 let, poslušnost a snadná ovladatelnost. Od psa se takový umělec liší jen tím, že je více sofistikovaný, mluví kunsthistorickou hantýrkou, i když jeho řeč a dílo nemusí dávat smysl, hlavně že je zařaditelný a nikam nám neuhne. Takový Polygraf Polygrafovič Šarikov. Přes příklad z ruské literatury platí tato má smělá teze spíš na poměry v USA a EU, včetně poměrů umělců z Východu žijících tamtéž. V EUSA je totiž příliš mnoho intelektuálů, kteří nemají chuť sloužit nadnárodním koncernům, a navíc společnost je vlastně nepotřebuje, ale to se nesmí přiznat; a taky to, že konzum potřebuje spíše blbce. Takže se z těch chytrých, ale nadbytečných absolventů vysokých škol stávají často umělci. Anebo lépe řečeno, být umělcem je tam lákavé pro více lidí než u nás, talent netalent.
Nedivte se pak, že můj vztah ke kurátorům byl tedy poněkud rezervovaný. Pozoroval jsem projev generálního kurátora Benátského bienále Haralda Szeemanna v roce 2001 a ze všeho nejvíce mi připomínal Fidela Castra, a to nejen vizuálně, ale i obsahem a dikcí. Na ročním stipendiu v Německu jsem poslouchal přednášky kurátorů významných mezinárodních výstav Manifesta, Documenta atp. a shrnul bych jejich poselství do jednoho, dvou souvětí: „Dřel(a) jsem na své kariéře a nynčko jsem konečně důležitej a vozím se po světě, to je fajn, že?“ Nebo: „Svého času jsem byl(a) nejmladší/m ředitelem/kou Kunsthalle v Německu a svých pět kámošů/ek (KünstlerInnen) jsem dostal(a) nahoru. Co se děje teď, nevím, starám se jen o ně.“
Kdysi jsem pracoval ve Vítkovických železárnách Klementa Gottwalda a jsou tu jisté paralely ve vnějších znacích hierarchie technokratů v továrně a top kurátorů na mezinárodní přehlídce: dělníci měli montérky, barevnou helmu, v rukou břemena a nástroje, směnoví mistři blůzu od montérek doplňovali civilními tesilovými kalhotami, v ruce svazek papírů, vedoucí provozu a ředitelé měli kompletní civilní oblek, kravatu a čistou bílou helmu, v ruce nic.
Taktéž na velkovýstavě mají běžní zájemci o umění a umělci džíny a tričko, v ruce spoustu tiskovin a katalogů. Pak jsou tu lépe oblečení/é asistenti/ky velkokurátorů s laptopy a svazky tiskovin pod paží. A konečně velkokurátoři v oblecích, kravatě, taktéž s holýma rukama. To, že nic nenesou ani nemají visačku, je asi důležité. Zkuste jim vnutit svůj katalog. Buďte si jisti, že ho hned za rohem s odporem odhodí do koše, aniž by do něj nahlédli. Takže s těmi se nebavte, mají prázdné ruce. To je logické.
Jsou samozřejmě výjimky, znám pár dobrých kurátorů doma i v zahraničí (například Jana a Jiří Ševčíkovi udělali hodně pro generaci nastupující u nás v devadesátých letech). Belgičan Jan Hoet můj katalog nevyhodil, ale pozval mě na několik výstav. Malá rada začínajícím umělcům: vyčmuchejte asistentku velkokurátora s laptopem a jí to dejte. Někam to už strčí a máte 5% naději, že to nějakou výstavu na Západě hodí. Anebo si nandejte obojek a nahý někoho kousněte do lýtka. Jsou to všechno masochisti a ještě se jim to bude líbit a máte na dva tři roky vystaráno. Ale to už udělal Kulik, takže je třeba vymyslet jiný skandál. Nezapomeňte pozvat televizi!!!
Zdá se, že mladí umělci musí vzít svůj osud do vlastních rukou. Založit skupinu a razantně vystoupit v hlavním městě. Hodit obraz do přehrady, nasrat v Národní galerii na zem. To je ovšem dnes málo, je třeba vytvořit si vlastní background: přeměnit nějaký malý kutloch v galerii a vyvěsit se na internet. Mít mluvčího, manažera, pracháče v zádech. Máte? Nemáte! Tak si uvědomte, že tam, kde právě jste, jste zpravidla v nepravý čas na nepravém místě. Odejděte do Berlína nebo do Londýna, ale nezapomeňte, že totéž udělaly tisíce vašich vrstevníků z celé Evropy. Jste lepší než oni? Jeďte tam a koukněte se do galerií. Umíte dobře anglicky? Tak jeďte do Williamsburgu v Brooklynu. Tam ovšem zjistíte, že tamní mladí mají do zvučných galerií na Manhattanu stejně daleko jako vy z Horní Dolní.
Takže co teď? Pokud nejste patologicky ctižádostiví, zůstaňte doma a pracujte, myjte nádobí nebo učte, ale nevzdávejte to. Tvořte, organizujte, vystavujte, žádejte granty, kde se dá, komunikujte s podobnými umělci po celém světě, vymýšlejte společné projekty. Buďte důslední. Svět změníte, jen když změníte svět kolem sebe. Nebuďte průměrní.
Autor je umělec a příležitostný kurátor.