Na přehlídce německy mluvených filmů Der Film (v Praze 4.–8. října 2007) si svou předpremiéru odbude pozoruhodný, i když ne zcela vyrovnaný opus mladého režiséra Fatiha Akina, který si za něj letos odvezl i jednu z cen festivaluv Cannes.
Čtyřiatřicetiletý Fatih Akin, který už realizoval sedm celovečerních filmů, je ojedinělou postavou současné německé kinematografie. Svým temperamentním naturelem a zdravým sebevědomím se s rostoucím počtem významných mezinárodních ocenění projektuje do role světového režiséra. Tím samozřejmě ostentativně provokuje německou filmovou scénu, jako by sám na sebe pyšně ukazoval: jsem synem obyčejného gastarbeitra ze zapadlé turecké provincie, ale za debut mám cenu z Locarna, pak jsem vyhrál Berlinale a Evropskou filmovou cenu; jsem prvním německým filmařem, kterého po mnoha letech vybrali do soutěže v Cannes, a to ještě v jubilejním ročníku, kam letos byli pozváni ti největší z největších. „Dříve nebo později mne pozvou do Hollywoodu a natočím tam jen jeden film. Asi to bude western, kterým ukážu Američanům, jak by měla moderní podoba tohoto žánru vypadat,“ utrousil Akin během canneské přehlídky pro časopis Die Welt.
Režisérovy dosavadní triumfy trochu připomínají počátek kariéry Emira Kusturici. Podobně jako v případě bosenského rodáka, který vyrůstal v schizofrenním světě islámu a Titova komunismu, je Akinův charakter konglomerátem chladné hamburské racionality a výbušného zabalkánského temperamentu. Stejně jako Kusturica se i Akin těžce vypořádává s kritickými názory na své filmy – oba považují kritiku a produkt zlovolných, jejich osobní integritu atakujících kampaní.
Silná emocionalita, chladný odstup a neočekávané dějové zvraty jsou rovněž konstantami Akinova režijního a scenáristického stylu. Je schopen skloubit přesnou rekonstrukci skutečnosti s lucidně metaforickou zkratkou mířící k esenci německého i tureckého naturelu. Ve filmech Krátce a bezbolestně a Proti zdi navíc nadchl kritiku i diváky dynamickým, dech vyrážejícím tempem vyprávění.
Červená knihovna pro třetí milénium?
Snímek Na druhé straně, oceněný letos v Cannes cenou za nejlepší scénář, signalizuje uvolněným vyprávěním odklon od zmíněných titulů. Akin si ponechává dostatek času jak k expozici dvou paralelních příběhů, tak i pro vykreslení charakterů šesti hlavních postav. V Brémách potká penzionovaný vdovec Ali tureckou prostitutku Yeter a nabídne ji nemalý pravidelný měsíční příjem za to, aby s ním žila ve společné domácnosti a převzala roli hospodyně i sexuální partnerky. Ze strachu před výhrůžkami dvou fundamentalisticky orientovaných Turků Yeter nabídku přijme. Akina pravidelně navštěvuje jeho syn Nejat, který je profesorem germanistiky na hamburské univerzitě. Nejdříve je novou situací šokován, tím spíš, že otec mu nabízí, aby se bez rozpaků u jeho družky nechal – v duchu inovativní aplikace islámské morálky na německé poměry – sexuálně obsloužit.
Vzhledem k tomu, že Na druhé straně je – nejen dle Akinovy výpovědi – filmem o smrti (přesněji druhou částí jeho zamýšlené trilogie Láska, Smrt a Ďábel), musí železná logika příběhu hned na počátku jednu z postav zlikvidovat. Takovou obětí nešťastné náhody se stává Yeter, která zemře po Aliho inzultaci. Nejatovi připadne úloha pohnout příběhem kupředu – odlétá do Istanbulu, aby tam vyhledal dceru mrtvé a předal jí peníze na studium.
Mezitím se už Ayten, členka radikální politické skupiny, zapletla s policií a utekla do Hamburku, aby unikla uvěznění v Turecku. Bez peněz a trápená hladem osloví před univerzitní menzou Lotte, německou studentku sociologie, která se právě vrátila z dlouhého pobytu v Indii. Lotte – autor ji prezentuje jako křížence zelené radikálky a matky Terezy – Ayten spontánně zavede do rodného domu, kde ji nabídne bezplatné přístřeší a stravu a navíc se do ní bezmezně zamiluje. Po konstruovaně inscenované náhodě se do popředí příběhu dostane Lottina matka, která se objeví rovněž v Istanbulu, kam mezitím přesídlil nám už známý profesor germanistiky Nejat, který – opět okatě ve službě vyprávění – vyměnil prestiž i plat německého vysokoškolského pedagoga za liberální německo-turecké knihkupectví v Istanbulu!
Když takto skicujeme koncentrát první poloviny filmu, vychází najevo, že skládankovitá, událostmi a zvraty překypující story obsahuje celou škálu stereotypů románů pro panny a dívky, kdysi známých pod labelem Červené knihovny. Podstatný rozdíl je ale v tom, že Akin stereotypy tehdejší populární literatury často obrací (Turek jako profesor germanistiky, šílená lesbická láska) a potenciálně slzotvorné scény redukuje na nezbytné minimum.
V půli cesty
Výše zmíněné srovnání s Červenou knihovnou naštěstí platí jen pro holý příběh. Akinova režijní bravura mnohé ze scenáristických klišé dovedně eliminuje a propůjčuje řadě scén takřka dokumentární autenticitu (až šokující je scéna, v níž je Ayten po policejní při honičce na počátku filmu dostižena a dav pouličních čumilů policii aplauduje) i psychologickou věrohodnost (jakkoli jsou scény dvou tragických smrtí zřejmě dílem jakési omnipotentní nahodilosti). Věrohodná je vychytralá argumentace německých úřadů při odmítnutí Aytenina politického azylu, přesvědčivý je Nejatův otec-macho, kterého syn bez ohledu na inteligenci a společenské postavení musí bezpodmínečně poslouchat, autentický je i „racionální rasismus“ Lottiny matky, který je hlavním důvodem, že její jediná dcera odejde z domu, nebo mrazivý klid istanbulské policie, když chce Lottina matka navštívit uvězněnou Ayten.
Film přesto tak trochu zůstává na půli cesty k dokonalosti, protože Akin-režisér jako by celou dobu retušoval kostrbatost příběhu Akina-scenáristy. Způsob inscenace obou náhodných smrtí je podivným vrcholem Akinovy manipulace ve prospěch jakéhosi enigmatického poselství druhé části trilogie. Snímku poněkud škodí také neorganické, cineastické zásahy: sugesce retrospektivního vyprávění celého příběhu s identitou první a poslední scény a zvláště „vizionářské“ vložky, které mají sugerovat metaforické spojení některých postav (například scéna pohledu na dva míjející se vlaky, v nichž sedí mrtví a živí). Akin, jehož předchozí filmy žily autenticitou postav a situací, se tentokrát – snad proto, aby dokázal svou světovost – pokouší stylizovat do role nového Bertollucciho.
„Všechno jsem investoval do filmu Proti zdi. Po jeho natočení jsem byl vyčerpaný a prázdný. Na druhé straně je to pro mě nový začátek. Chtěl jsem se umělecky vyvíjet. Filmařsky. Chtěl jsem Proti zdi prostě překonat,“ říká Akin, který se v několika rozhovorech přiznal k niterné spřízněnosti s režisérem R. W. Fassbinderem a velkým rebelem a klasikem moderní turecké kinematografie Güneyem. Mladý tvůrce získal pro dvě filmové role protagonisty, kteří byli hereckými legendami obou už nežijících režisérů – Tuncela Kurtize pro Nejatova otce a Hannu Schygullu pro part Lottiny matky. Zatímco Kurtizova kreace je nesporně zdařilá, přítomnost Fassbinderovy divy – s korpulentní postavou a lyrickým hlasem Effie Briestové – budí dojem castingového omylu.
Věřme, že i přes výrazné klady (skvěle pojatý závěr filmu) autor v budoucnu zanechá naivního filosofování o lidském údělu a bude se věnovat látkám, které jsou mu nejblíže: originálně vyprávěným, věrohodným příběhům o dnešních lidech, které díky jeho režijnímu umění mají už samy o sobě punc obecnější výpovědi.
Autor publikuje ve Filmu a době, Reflexu a v polské Polityce.
Na druhé straně (Auf der anderen Seite).
Německo/Turecko 2007, 122 minut. Režie a scénář Fatih Akin, kamera Rainer Klausmann. Hrají Baki Davrak, Nurgul Yesilcay, Tuncel Kurtiz, Hanna Schygulla ad.