Huntsville

Návraty k rytmu

Volně improvizovaná hudba se díky svému vyvázání ze všech předem daných rytmických a melodických vzorců stala během posledních padesáti let patrně nejsvobodnější platformou zvukového umění. Ovšem i ti z největších představitelů intuitivní scény se rádi zanoří zpět do vod, kde pravidelný rytmus a jasně čitelná melodie má své místo. Tak kdysi učinil tvůrce taktické improvizace John Zorn v maskách klezmeru, filmové hudby i jazzcoreu nebo neúnavný hledač nových horizontů Brian Eno, když paralelně se svými ambientními experimenty objevoval možnosti minimalistických rytmů a popu. Ostatně i improvizační guru Derek Bailey se občas přiklonil k hudbě, která sleduje jinou logiku. Logiku, jež se neřídí pouze potřebami atmosféry a zvuku samotného, ale také repeticí, jasně konstruovaným tvarem a možná až bytostnou touhou po jasně definovaném pulsu. Potřeba návratu k „tradičnějšímu“ jazyku a formě se ukazuje jako logické vyústění možné přesycenosti volnou improvizací, jejímž rámcem je zbavení se všech tradičních hudebních návyků a vzorců. Tento styl jako by si zakázal užívat jakékoliv zaběhnuté postupy i s vědomím, že tak výrazně omezuje svůj akční radius a velký potenciál využití hudebních matric. Zkrátka: že se odvržením všech limitů sám do velké míry limituje. Norské trio multiinstrumentalistů Huntsville se rozhodlo vystoupit z neortodoxní ortodoxnosti improvizace a navrátit se k jasně pulsující hudbě, aby posluchačům svým albem s ironickým názvem For The Middle Class připravilo ohromné překvapení.

 

Dvojí překvapení

Jak jsme si již u severských projektů zvykli, většina z nich má velmi vysoký standard a úroveň hudební kultury. Nejinak je tomu u Huntsville, o jejíchž protagonistech jsme již v A2 referovali a netřeba je déle představovat – jedná se o Ingara Zacha, Ivara Grydelanda a Tonnyho Kluftena. Trojice hudebníků je známá nejen z improvizačního a proměnlivého seskupení No Spaghetti Edition, v němž se setkávají tak odlišné osobnosti jako Maja Ratkje, Phil Minton, Pat Thomas či Axel Dörner. V případě Grydelanda a Zacha máme zároveň co do činění se zakladateli jednoho z nejvýznamnějších vydavatelství soudobé improvizace a abstraktní elektroniky Sofa Records (A2 č. 22/2006). Ačkoliv jejich domáckou oblastí je hudba, v níž oba muzikanti mnohdy popírají i typické možnosti nástrojů, aby rozšířili jejich zvukový potenciál, v rámci tria Hunstville přistupují k instrumentům velmi ukázněně a v rámci možností i harmonicky.

Každý ze zúčastněných obsluhuje na albu několik nástrojů: Ingar Zach hraje nejen na sadu perkusí, ale rovněž na podivné mechanické strojky, jejichž zvuk má kořeny ve východních tradicích (tabla a sarangi), Ivar Grydeland vzal za své kytaru a banjo a Tonny Kluften se odhaluje jako kontrabasový virtuos. Kromě tohoto akustického a elektrického arzenálu svorně využívají ještě elektroniku a samplery. Výsledkem je neobyčejně dynamická nahrávka, která, ačkoliv pracuje s rytmickými strukturami etnické hudby východní provenience, přistupuje k vznikajícímu tvaru velmi okcidentálně ve smyslu volného nakládání se stylovými souvislostmi. Samotným základem jsou minimalisticky se opakující perkusivní rytmy, nad nimiž se klene telepatická souhra kytary či banja a kontrabasu, doplněná o samply houkajících sirén, zvuků vlaku a těžko definovatelných drones nebo ruchů. Přestože oporou většiny kompozic mnohdy zůstává jasný a čitelný rytmický tep, skladby volně plynou, zatímco v jejich nitru se odehrává míšení a pozvolné mizení rozpoznatelných stylů, jejichž rozpětí sahá od vlivů country, podivného akustického písničkářství a jazzu až po ambient či kytarový noise.

Oproti sonoristickým výletům jiných norských projektů, které odmítají jakékoliv znaky existujících paradigmat, je For The Middle Class nahrávkou přístupnou až zvukově líbeznou. I přes všechny jasné a záměrně rušivé vpády rázných úderů do strun kytary či zdánlivě prostá sóla na kontrabas si album zachovává charakter melodického a poetického výtvoru, s nímž by mohli soupeřit i Pat Metheny nebo Bill Frisell. Huntsville obvykle staví na kontrastu agresivnějšího zvuku kytar a elektroniky, proti němuž se linou poetická přediva melodií nebo citací banálních country figur, ruku v ruce s hypnotickými Zachovými rytmy. Překvapení je zde tedy dvojí: nejen kvalitativní (jistě jedno z alb roku 2006), ale také ve formě svědectví o tom, že improvizátoři umějí tvořit i nadmíru přístupná díla „pro střední vrstvy“.

Autor je redaktor časopisu HIS Voice.

Huntsville: For The Middle Class.

Rune Grammofon; 2006.