Historie Nových Čeremušek, první obytné čtvrti postavené v rámci masové průmyslové výstavby na okraji Moskvy, je příkladem neúspěšného experimentu, který měl odpovědět na potřeby lidí v postalinském Sovětském svazu.
Zájem veřejnosti o architektonické dědictví Sovětského svazu se točí především kolem staveb ze stalinské doby. Pompézní díla stalinistického socrealismu rámují magistrály, tvoří průhledy a jsou soustředěna do center měst. Většina obyvatel někdejšího Sojuzu však ještě v padesátých letech žila namačkaná v barácích nebo ve společných bytech z 19. století, rozdělených na mnoho částí, kde se o jednu kuchyň a koupelnu dělilo celé poschodí. Po Stalinově smrti v roce 1953 byl proto Chruščovův příslib „bydlení pro všechny“ nabitý politickým kapitálem a byl také dobrým způsobem, jak ze hry vyřadit své protivníky. Sídliště Nové Čeremušky č. 9, dokončené v roce 1957, se stalo „experimentální vzorovou obytnou čtvrtí“, která měla posloužit jako propagace Chruščovovy kampaně výstavby bytů v prestižní jihozápadní části Moskvy.
Propaganda v tříčtvrtečním taktu
Dnes se již téměř zapomnělo, že pečlivě navržené sídliště s typizovanou výstavbou sloužilo jako prototyp pro všechna panelová sídliště, která dosud formují tvář většiny měst postkomunistických zemí. Nové Čeremušky byly přitom v době svého vzniku vydatně oslavovány ve všech médiích. Stránky tisku zdobily fotografie šťastných obyvatel a reportáže ze stěhování do nově postavených bytů.
Strana dokonce oslovila velikána sovětské hudby Dmitrije Šostakoviče, aby zkomponoval hudební komedii o novém sídlišti. Dílo bylo poprvé uvedeno v lednu 1959. Zápletka byla obratně umístěna do kulis soudobé populární kultury: vlastní byt v novostavbě jako objekt lidské touhy – to byla realita; havarijní stav staré moskevské zástavby byl příslovečný a korupce rostla přímo úměrně s množstvím rozdělovaných bytů.
Tento příběh je ale především „pohádkou“: noví nájemníci sídliště Nové Čeremušky vytvořili pod dojmem korupčního skandálu družstvo a založili „magickou zahradu“. S pomocí kouzelné moci této zahrady překonali všechny překážky. Na lavičce pravdy nakonec všichni zamilovaní nacházejí ta pravá slova. Onou „magickou zahradou“ jsou v tomto díle právě Čeremušky: zde se stal socialismus skutečností! Na druhé straně lze celý příběh vykládat jako všechny ostatní pohádky či sen. V refrénu písně Čeremušky se zpívá: „... a sny všech, kdo zde žijí, dojdou naplnění…“
Ideologicky správný byt pro rodinu
V Nových Čeremuškách bylo realizováno současně několik společenských utopií: z hlediska urbanismu došlo díky otevřenému stylu výstavby k rozbití uzavřených superbloků stalinské doby s typickými obloukovými vstupy do dvora. „Demokratizace“ půdy odrážela změněné společenské poměry a odstranila rozdíly mezi tím, co je vzadu a vepředu, co patří dovnitř a co ven. Vlastní byt pro každou rodinu jako Chruščovův politický kapitál reagoval na společenskou potřebu většího soukromí. Na druhé straně „privatizace“ každodenního života byla ideologicky vlastně nežádoucí. A tak bylo nutno se s tímto vedlejším jevem vypořádat pomocí propagandy. Typizovaná masová výstavba bytů byla ideologicky odůvodněna hesly jako standardizace a rovnostářství: stejný byt pro všechny. Život neměl být soustředěn do obydlí, nýbrž do „mikrorajonu“, tedy do obytné čtvrti s odstupňovanou infrastrukturou. Jídelny, prádelny a denní školy a jejich sociální služby – tedy takzvané výdobytky socialismu – byly současně nástroji horizontální kontroly, například prostřednictvím učitelů nebo sociálních pracovníků, kteří fungovali jako dohližitelé. Pro ještě silnější zdůraznění kolektivního způsobu života byl v Nových Čeremuškách č. 10 postaven v šedesátých letech též komunitní dům, Dům nového bydlení, který do života uvedl další ideu dvacátých let – ač se stejně malým úspěchem jako tehdy. Dům byl nakonec využit jako studentská kolej a slouží dodnes.
Od „magické zahrady“ k monotónnosti
Vzorové sídliště Nové Čeremušky lze – zejména kvůli jeho výlučnosti a reprezentativnímu charakteru – alespoň na počátku jeho existence popsat jako heterotopické: bylo „dnes realizovanou budoucností“ a bylo „dokončené“, protože bydlení na tomto místě představovalo jisté privilegium. Typické byly dobové pořadníky na byty. Experimentální obytné čtvrti byl přisuzován obrovský význam a stala se novým modelem „města“. Následně realizovaná sídliště v novém stylu představovala naproti tomu šeď všedního dne, chyběla jim soudržnost, kvalita opěvovaná pohádkovými obyvateli Nových Čeremušek v Šostakovičově operetě. Noví obyvatelé se stěhovali do nedokončených bytů, které bylo mnohdy nutné nejprve rekonstruovat. Potíže byly i s přípoji na veřejné komunikace a s výstavbou slíbených obchodů, školek a jídelen. Význam pojmu Nové Čeremušky se tedy změnil již během jednoho desetiletí: záhy se začal používat jako označení panelových domů; sídliště kromě toho získalo přezdívky jako korobki (krabičky), chruščeby (hybrid slov Chruščov a chruščeba – slum), nebo označení první generace pětipodlažních domů – pjatietažki – pojem, který v sobě nyní skrývá jasné sociálně-topografické implikace: dnes prý v těchto domech, jejichž životnost byla původně plánovaná na dvacet let, bydlí „černí“ – tedy etnické menšiny z jižních republik.
Další panelová sídliště prozrazují stále se zvyšující časovou tíseň projektantů. Ve čtvrtích, jako je Čimki-Čovrino, Nové Kuzminky, Fili-Masilovo, Choroščevo-Mněvniki nebo Volčonka-SIL, můžeme sledovat počátky monotónnosti, která se v sedmdesátých a osmdesátých letech stane charakteristickým rysem sovětských měst. Jestliže kommunal’ka kdysi sloužila v literatuře jako zmenšený model sovětské společnosti, zaměnitelnost obytných čtvrtí a měst se stala doslova metaforou.
Působivě to dokládá známý a oblíbený film Ironie osudu (Ironija sud’by) režiséra Eľdara Rjazanova z roku 1975. To, že je tématem filmu zaměnitelnost obytných čtvrtí, je zřejmé už z titulků: animovaná sekvence paroduje odklon od ornamentu a proměnu všech budov na „krabice“. Protagonista filmu si po pijanském večírku nevšimne, že se nachází v jiném městě: ulice se jmenuje stejně, domy vypadají stejně, klíč padne do zámku ve dveřích bytu, dokonce i byt samotný vypadá úplně stejně. Teprve poté, když se domů vrátí skutečná obyvatelka bytu, postřehne, že něco není v pořádku. Sídliště svým způsobem tvořila decentralizovanou síť sovětizace a rovnostářství.
Naskýtá se zajímavá otázka, do jaké míry byla tato unifikace součástí „sovětizující“ strategie vládnutí. Tento pohled na věc potvrzuje i skutečnost, že po druhé světové válce začal Sovětský svaz pomocí „směrnic“ a „delegací“ vyvážet svůj urbanistický model i do bratrských socialistických zemí. Varšava dostala dáreček v podobě stalinistické výškové budovy – Paláce kultury, který se nejprve jmenoval Stalinův palác. V Berlíně vznikla Stalinova alej jako centrální komunikace pro oficiální průvody, aristokratický Krakov se mohl „těšit“ ze založení své proletářské odnože Nowa Huta s hutním kombinátem. Po Stalinově smrti se spolu se změnou mocenských poměrů a „společenské smlouvy“ změnily i urbanistické vzory a přístup k vizuální kultuře. Nový urbanismus se přesunul z centrálních pyšných bulvárů k racionalizované masové výstavbě bytů na periferiích měst. Exportní strategie však zůstala nezměněna. Exportovat šlo i nový „vzhled“ měst, o to víc, že v městech nových socialistických zemí se po druhé světové válce nabízela obrovská rumoviště jako nové stavební parcely. A tak Berlín dostal Alexandrovo náměstí a Televizní věž, Praha své Jižní Město a Drážďany futuristickou nákupní zónu v podobě Pražské ulice. Ta silně připomínala nedávno dokončený Kalininský prospekt v Moskvě.
Od rozpadu Sovětského svazu se ukazuje, že estetika moci, pompézní architektura stalinské doby měla větší schopnost prosadit se v ruském vědomí než mezinárodně orientovaná poválečná moderna. Stalinistická vize „hezkého města“, ze svého pohledu regrese obrázku evropského města 19. století, dodnes utváří převládající představu o bydlení. Šedesátá léta jsou dnes v Moskvě považovaná za dobu, kdy došlo ke zhanobení města. Pyšné stalinistické fasády tvoří jakýsi můstek do předrevoluční doby, na kterou se Rusko nové doby podle možností snaží přímo navazovat. Kvůli bytu v některém ze stalinských paláců v centru města se takzvaní noví Rusové nezastaví před ničím – ani před vraždou. Obyvatelům Nových Čeremušek naproti tomu hrozí vystěhování na periferii patnáctimilionové metropole. Nové Čeremušky jsou díky svým nízkým budovám a menší hustotě zástavby ve srovnání s pozdějšími sídlišti vyhledávány jako oblast možného rozvoje a výstavby v bezprostřední blízkosti centra. Jejich asanace je na dohled.
Autorka působí v historickém semináři Univerzity v Basileji v rámci projektu zaměřeného na zkoumání každodenního života v Sovětském svazu.
Přeložila Tatiana Dacková.