Když v roce 1998 vstupovali Zelení do vlády, politologové právem hovořili o vůbec největší změně na německé politické scéně od druhé světové války. Deset let poté ale Zelení v opozici marně hledají svou tvář. A co víc: nedávný mimořádný sjezd ukázal, že představy stranického vedení a základny se rozcházejí.
Jablkem sváru v posledních vnitrostranických diskusích Zelených se stal jejich postoj k angažmá německých vojáků v Afghánistánu, kde Němci působí nejen v řadách mezinárodních sil Isaf, ale také v rámci americké protiteroristické operace Enduring Freedom. Navzdory vůli stranických špiček se totiž většina z více než šesti set delegátů zářijového sněmu v Göttingenu postavila proti rozšíření a pokračování mandátu německých vojáků v Afghánistánu. Dodatečně tak symbolicky zasadili políček někdejšímu ministru zahraničí a šedé eminenci Zelených Joschkovi Fischerovi, který se přičinil o to, že v roce 2003 německé jednotky do neklidného Afghánistánu odjely ve snaze pomoci v budování posttálibánského státu.
Jasné NE německému angažmá ve spojeneckých jednotkách není jen návratem k pacifistickým kořenům Zelených. Rozpaky nad afghánskou misí zaznívají ze všech politických stran. Problémem Zelených je spíše to, že dva roky po odchodu do opozice si strana dosud nenašla pevné místo. Není schopná se projevit jako rázná, ale nikoliv radikální alternativa, tedy zastávat roli, která Zeleným přinesla hlasy v devadesátých letech. V době stávající velké koalice jim chybějí nové impulsy a jejich opoziční role ze všeho nejvíc připomíná pouhé vyplňování mezery mezi působením v bývalém a budoucím vládním kabinetu. Čím dál víc se také ukazuje, že strana postrádá vůdčí osobnost, kterou Fischer i přes své nedostatky byl.
Není to poprvé, kdy Zelení čelí vážnému rozkolu v názoru na zahraniční politiku. Navlas stejná situace jako v Göttingenu nastala v květnu 1999 v Bielefeldu. Tehdy vedení strany obhajovalo před delegáty spojenecké bombardování Srbska. Fischera v rámci diskuse zasáhl do hlavy igelitový sáček s rudou barvou. Přesto dokázal myšlenku humanitárního bombardování nakonec obhájit. Když se v Göttingenu pokoušel plédovat pro zásah německých stíhaček v Afghánistánu jeden ze dvou šéfů strany Reinhard Bütikofer, ozval se pískot a bučení. Potlesk naopak sklidil dosud víceméně neznámý zástupce levicového křídla Robert Zion, který prohlásil, že Německo není žádným spojencem, ale jednou stranou válečného sporu. Převzal tak v podstatě argumentaci Levice, která sdružuje jak východoněmecké postkomunisty (PDS), tak západoněmecké socialisty (WASG). „Byla to revoluce,“ pochvaloval si Zion poté, co dali Zelení košem svému předsednictvu.
Vedení strany a šéfové parlamentní frakce se navíc začali obviňovat, kdo za neúspěch vůbec může. „Prohrát mohli jen ti, kdo vůbec nebojovali,“ prohlásil Bütikofer. „Pokoušela jsem se rozhýbat, co rozhýbat šlo,“ kontrovala předsedkyně poslaneckého klubu Renate Künastová. Přibližování Zelených k politice křesťanských demokratů, o němž se seriózně debatovalo v kuloárech, tak dostalo tvrdý úder. „Kdo po tomto sjezdu stále zamýšlí černo-zelené spojenectví, tomu přeji dobrou zábavu,“ glosoval situaci šéf liberálů (FDP) Guido Westerwelle. Úkrok doleva je navíc špatným znamením pro voliče. Právě proto, že Zelení vždy stavěli na politice nenásilí, bylo jejich dřívější přitakání zásahům v Kosovu a Afghánistánu jasným důkazem převzetí vládní zodpovědnosti za zahraniční politiku. V Göttingenu se ale rozhádaní Zelení chovali „jak v mateřské školce“, jak trefně poznamenal poslanec Evropského parlamentu Daniel Cohn-Bendit.
Vše navíc směřuje k tomu, že rozkližování strany bude pokračovat. Ještě v říjnu čeká Bundestag klíčové rozhodnutí o prodloužení mise v Afghánistánu a především nasazení stíhaček Tornado do bojových akcí. A následující měsíc potom proběhne série zemských stranických konferencí Zelených, která vyvrcholí spolkovým sněmem.
Jediný, kdo se k fiasku sněmu prozatím nijak nevyjádřil, je sám Fischer. Ten si po půlročním hostování na Princetonské univerzitě v USA užívá v Německu politického důchodu a veřejně se neangažuje. Zelení si sice zakládají na propracované vnitrostranické demokracii a důsledně uplatňují princip zdvojeného zastoupení ve vedení, politická praxe nicméně ukazuje, že tu znatelně chybí lídr obdařený autoritou, který by dokázal prosadit inovativní myšlenky. Dva roky poté, co zelený šéf diplomacie zmizel ze záře reflektorů, se ukazuje, že za něj strana dosud nenašla náhradu. Němečtí Zelení na svého nového Fischera stále marně čekají.
Autor je redaktor Aktuálně.cz.