„Přísahám, že už nikdy nepolíbím nikoho, kdo by mě přitom nesežehl jako slunce,“ zpívá Jens Lekman v refrénu první písně své nové desky Night Falls Over Kortedala. Posluchač navyklý na konzumní popový balast o lásce má tendenci zbystřit a začít bedlivě zkoumat, jestli se mu autor za svým pseudooperním barytonem šibalsky nesměje.
„Kdybych mohl plakat, znělo by to nějak takhle,“ deklamuje na jednom místě svého aktuálního alba švédský popový bijec Lekman a pak se spustí bombastické smyčcové trylky. A dost! Chtělo by se vykřiknout a přitakat chlapíkovi, který mu v dopise na jeho internetové stránce píše: „Ahoj, Jensi, tvá hudba mě mate. Nejsem si jistý, co s ní chceš dosáhnout. Kundu? Duhu? Jednorožce? Můj tip je kunda. A děláš to fakt chytře – zpíváš o tom, jak balíš holky na protiválečných demonstracích, jíš hranolky s kečupem a majonézou (Ježíši Kriste!) atd. – protože moje holka si myslí, že seš dobrej! Koupila si tvé album! Zná všechny slova! (...) Kristepane, Jensi. Potřebuju, abys mi odpověděl. Zavolej mi a probereme to. S pozdravem Kyle.“
Nedivte se autorovi vzkazu, že si s Lekmanem neví rady. Zatímco Beck se skrývá za postmoderní ironii, Magnetic Fields za filosofii simplicistního lo-fi a konceptualista Sufjan Stevens za image obyčejného kluka s upřímným pohledem, Jens Lekman nechá bez kompromisů rezonovat své srdeční pochody za zvuků barokního popu. Oživuje pompézní kompozice Burta Bacharacha z šedesátých let i brazilský styl tropicália stejné doby a dělá to tak dokonale, že je velmi snadné mu podlehnout.
Cesta po mé čtvrti
V roce 2005 hrála (nejen) švédská rádia jeho hit You Are the Light a kompilační album Oh You’re So Silent Jens opěvovali publicisté na internetu, tehdy čtyřiadvacetiletý Jens Lekman byl však po čtyřech letech koncertování unavený. Naordinoval si pauzu a přijal práci v místním bingu. Hned po prvním dnu ale napsal rozvernou swingovou skladbu Friday Night at the Drive-In Bingo s roztomilým refrénem („Mé srdce buší jako Ringo, když vjíždím do drive-in binga“). Třetí den dal výpověď a začal psát nové album úplně od začátku. Rozhodl se, že to bude obdoba parodického cestopisu z konce 18. století Voyage Autour de Ma Chambre (Cesta po mém pokoji), a po jeho vzoru začal objevovat notoricky známá místa své čtvrti Kortedala, městské části Göteborgu na západě Švédska. S naprostou samozřejmostí ji zabydlil historkami o lidech, které potkal, a časech, které zde prožil. Příhody jsou vlastně zcela banální, Lekman je ale nadán tak pronikavým pozorovacím talentem, že i píseň o dívce Shirin, která mu v místním holičství stříhávala vlasy, dokáže proměnit v ódu na jedinečné a povznášející momenty života.
Night Falls Over Kortedala je chvíli popové a chvíli komediální album. A Postcard To Nina vypráví gradovaný příběh o lesbičce Nině, pro jejíž konzervativní rodinu Jens předstíral, že je její snoubenec: „Obědváme s tvou rodinou/ a já se dívám na tvé levé obočí/ když je zvednuté, znamená to ano/ když ne, tak to znamená ,zkus to uhodnout‘.“). V jednom z vrcholů desky, nazvaném The Opposite of Hallelujah, marně hledá metafory, jimiž by vysvětlil sestře své pocity. Až v refrénu se svěří, že se cítí jako hrdina Cohenova Halleluja, ale naopak. Lekman se vlastně druhým albem se svou šedivou čtvrtí loučí. Minulý měsíc se odstěhoval do australského Melbourne, čímž vzbuzuje ve svých příznivcích obavy, jestli jeho nové písně budou stejně grandiózní a plné života jako ty, které psal v chladném Švédsku. Pro autora výše zmíněného dopisu by se tím ledacos zjednodušilo. My ostatní bychom ale přišli o jedinečný písničkářský talent.
Autor je redaktor časopisu Street.
Jens Lekman: Night Falls Over Kortedala. Secretly Canadian; 2007.