Jedna z polských televizních stanic vysílá již několik týdnů seriál s názvem Ekipa. Není to obvyklá televizní produkce. Režisérkou tohoto prvního political fiction v polské televizi je Agnieszka Hollandová, která kromě několika významných filmů má ve svém životopise uvedená i studia na FAMU a překlady do polštiny. V osmdesátých letech přeložila i Kunderovu Nesnesitelnou lehkost bytí.
Pořad, na němž se Hollandová podílela spolu se svou dcerou a sestrou, ukazuje zákulisí fungování vlády v Polsku. Otevírá jej zápletka, v níž musí odstoupit dosavadní premiér kvůli obvinění ze spolupráce se Státní bezpečností. Jeho náhradníkem se stane mladý, nestranický vědec z východního Polska, který strávil několik let na vysoké škole ve Spojených státech. Má mnoho představ o tom, jak by měla země správně fungovat a co je nutné kvůli tomu udělat. Je idealista, který však nemá v podstatě žádné politické zázemí. Jeho nekonvenční chování mu ale s odstupem času získává respekt mezi spolupracovníky. Sami tvůrci přiznávají, že je filmový premiér odrazem jejich představ o tom, jak by měli správně politici vypadat.
Shodou okolností začal být film promítán právě v průběhu polské předvolební kampaně. Nejsou a asi ani nebudou k dispozici žádné průzkumy, které by jeho dopad hodnotily. Jsem ale přesvědčen, že Ekipa měla na konečný výsledek nedávných parlamentních voleb vliv. A nejen na výsledek, ale také na velmi vysokou volební účast (nejvyšší od prvních, částečně svobodných voleb v roce 1989). Určitý podíl na tom má samozřejmě i stará vláda Jarosława Kaczyńského. Svým chováním způsobila, že za poslední dva roky vzrostl zájem o politické dění v Polsku o téměř 15 procent.
Je to důležitá změna. Tím spíše, že se voleb zúčastnili v hojném počtu prvovoliči a mladí lidé. Příliš nepřekvapí, že většinou podpořili liberální Občanskou platformu Donalda Tuska. Mimořádný zájem o účast ve volbách projevili i lidé, kteří v posledních letech odjeli za prací na britské ostrovy. Za tři roky, co je Polsko v Evropské unii, se tam odstěhoval víc než milion Poláků (někteří mluví dokonce i o dvou milionech), přesné statistiky ale nikdo nevede. Jeden z nových obyvatel Londýna umístil na internetové stránky YouTube film, který zachycuje dnes neobvyklou situaci – dlouhou frontu lidí, kteří čekali (občas i několik hodin) před polským konzulátem, aby mohli odevzdat svůj hlas. Kdyby i ostatní občané hlasovali stejně jako jejich krajané ve Velké Británii a Irsku, nemusel by dnes Tusk ani hledat koaličního partnera pro získání většinové podpory. Jeho jednobarevný kabinet by měl dokonce i ústavní většinu, tj. dvě třetiny křesel v Sejmu.
Volby ukázaly, že se polská mentalita mění. Letos poprvé mohli volit i lidé, kteří se narodili v roce 1989. Pro ně, podobně jako pro Poláky o něco starší, kteří oslavovali dospělost, když Polsko vstupovalo v roce 2004 do EU, je období komunismu, válečného stavu, prázdných polic v obchodech a základních potravin prodávaných na lístky stejně abstraktní představou jako první nebo druhá světová válka. Jsou dobře vzdělaní, odmala umějí cizí jazyky. Strávit víkend v Praze nebo v Londýně pro ně není žádná velká událost. Zkrátka, jejich domem není jenom Polsko, ale celá Evropa.
V posledních dvou letech však vládli Polsku anachroničtí politici, kteří stále řešili dávné spory z minulosti (například ze začátku devadesátých let nebo dokonce z doby druhé světové války). Měli strach z cizinců či jinak smýšlejících lidí, nebo jimi pohrdali. O způsobu jejich veřejného vystupování raději ani nemluvme.
V posledních měsících učinila strana Právo a spravedlnost dosavadního premiéra Jarosława Kaczyńského hlavním tématem své politické existence boj s korupcí. Je to určitě důležitá věc, pro mladé a agilní lidi je však podstatnější, jak se bude Polsko modernizovat, kdy budou v zemi dobré a rychlé silniční a železniční cesty a kdy nebude podnikatel na úřadě vnímán jen jako zlý kapitalista.
Volby v Polsku tak byly hlavně hlasováním proti Kaczyńskému (a také Lepperovi a Giertychovi) a všemu, co jeho vláda symbolizovala. Občanská platforma v nich zvítězila za prvé proto, že byla největší opoziční stranou (a dosud žádné vládnoucí politické straně se v Polsku od roku 1989 nepodařilo zvítězit dvakrát po sobě), a za druhé proto, že se od svého vzniku v roce 2001 ještě nezúčastnila žádné vlády (i když to neplatí pro všechny její lídry). Především však Tusk slíbil voličům, že se Polsko stane normálním, klidným státem, ve kterém se všichni budou mít lépe. Jakým způsobem bude chtít své sliby naplnit, není zatím jasné. Koaliční program se teprve vytváří. Hovoří se o rovné dani a pokud možno o co nejrychlejším přistoupení do eurozóny. Tomu ale nejsou příliš naklonění koaliční lidovci. Dá se proto očekávat tvrdé vyjednávání. Ale přesto jsou naděje velké. Ideální premiéři však zatím existují jenom na televizní obrazovce.
Autor je překladatel a novinář, spolupracovník slovenského deníku SME.